Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak stárne lev salonů

  10:49aktualizováno  10:49
Muž mnoha tváří. Playboy, který si život dokáže vychutnat. Ani Šediny mu neubraly jeho šarm a noblesu. Když vystupuje z kočáru před zahájením filmového festivalu, je znát, že si užívá jakoukoli premiéru. Herec velkých i malých gest, který ovšem umí být i sentimentální.
Uvnitř článku najdete rozhovor s Jiřím Bartoškou.
Prohlédněte si fotogalerii.

V novém česko-řeckém filmu Poslední návrat hrajete Řeka, který se po letech vrací do míst svého dětství...
... neviděl jsem ho. Nechodím moc do kina a nedívám se na své bijáky. Možná právě proto je můžu točit...

Nedíváte se na své filmy? Proč ne?
Když se člověk vidí, obvykle mu dojde, že by to hrál jinak. Ať chcete nebo ne, stejně v kině nejvíc sledujete sama sebe - a nevnímáte pak ostatní film. Jenže už s tím výkonem nejde nic udělat, můžete se s ním akorát smířit. Ledaže by člověk natočil po letech svůj remake... Zkrátka není to k ničemu, je to nepříjemné a řekněte - proč si mám zaneřáďovat život nepříjemnostmi...?

JIŘÍ BARTOŠKA 

* Narodil se 24. března 1947 v Děčíně.

* Po absolutoriu JAMU v Brně v roce 1972 nastoupil do angažmá v Divadle Na provázku, po dvou letech odešel do ústeckého Činoherním klubu, působil v Městských divadlech pražských a na Zábradlí.

* Od roku 1992 vykonává post prezidenta nadace Film Festival Karlovy Vary, hostuje na několika divadelních scénách, mj. v Divadle Na Palmovce, v Divadle v Řeznické a ve vinohradském divadle. Na plátně debutoval filmem Hřiště, dále má na kontě mj. známou trilogii Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu, nerudovský Příběh lásky a cti, Stíny horkého léta, Drsná planina, Svítalo celou noc, Katapult, Má je pomsta, Je třeba zabít Sekala, Všichni moji blízcí, zatím posledním snímkem je film česko-řecké produkce Poslední návrat.

* Na televizní obrazovce jsme ho viděli mj. v seriálech My všichni školou povinní, Sanitka a ve filmu Kean.

*Je členem prezidia České filmové a televizní akademie.

*Je ženatý, má dceru a syna.
Váš hrdina propadá po padesátce sentimentu a vzpomínkám. Taky už to na vás dolehlo?
To víte, že to znám. Když jsem jel do Brna uvést premiéru tohoto filmu, najednou mi s plnou vahou došlo, že se do toho města vracím skoro po třiceti letech. Koncem šedesátých let jsme tam jako studenti spolu žili - s režisérem filmu Georgem, s Marthou a Tenou Elefteriadu a dalšími. Trnov, Jablonec a Brno - to byla místa, kde se tehdy řecká menšina scházela. Řecké zábavy - úžasné! Byl jsem dvakrát v Řecku a jejich způsob života mě nepřestává fascinovat. Tři hodiny obědvají a dvě večeří, ve velké pospolitosti - to by člověk musel být hlupák, aby se mu tahle kultura nelíbila.

Postáváte taky sem tam na místech svého dětství?
Člověk ani nemusí být Řek, aby se vracel. Jezdím na hřbitov za otcem, babičkou a dědečkem do Kutné Hory. Nedávno jsem zrovna takhle stál před domem U Jelena 488, kde babička bydlela. Je to takový barokní dům s pavlačí, kde dnes už nikdo nebydlí. Poblíž stojí obrovská lípa a kaplička Panenky Marie. Je zvláštní, že jsem vždycky jako malý měl pocit, jak je ta lípa veliký strom. Naprosto nepochopitelný. Dnes tam přijedu a vidím prostě strom. Dojmy se mění. V živých barvách si vybavuju babiččiny strakaté záclony. Kutná Hora pro mě byla univerzitou života. Tam jsem se naučil všechno - kouřit, pít, všechno.

Krásné časy, že?
Krásné. Rád na ně vzpomínám. Dokonce jsem jednou koketoval s myšlenkou, že bych natočil na příběhu naší babičky oslavu člověka. Narodila se za Rakouska-Uherska, zažila první i druhou světovou válku, únorový puč, osmašedesátý rok. Samé klíčové etapy. Pracovala ve fabrice na tabák, neuměla plavat a jezdit na kole a nejedla rýži - tvrdila, že si v ní Číňani myli nohy. První muž jí umřel na rakovinu, dcera z prvního manželství Božka taky - a tak babička přestala věřit v Boha. V pětačtyřicátém vstoupila s dědou do partaje, a když zjistili, že se musí platit příspěvky, tak zase vystoupili.

Nemáte někdy chuť odejít z Prahy a žít v Kutné Hoře?
Ne. To ne. Já jsem městská krysa. Dokonce bych chtěl - navzdory tomu, co se tam dnes odehrává - jednou v penzi žít na Manhattanu. Kutnou Horu mám rád, navíc se teď začíná hodně vylepšovat, ale žít bych tam nedokázal. Taky proto, že spousta známých míst je jiná. Nebo vůbec nejsou. To mě děsí. Je zvláštní, jak to člověk na sobě cítí jako křivdu. Nikdo ho o tom, že místo budou rušit, neinformoval. Nespravedlnost!

Vyváděl jste svým prarodičům nějaké lumpárny?
No jéje. Třeba jsme s bratrem posouvali ručičky hodinek u budíku, aby babička večer nevěděla, v kolik se vracíme. Chudinka si myslela, že jdeme domů v osm, a ono přitom bylo už hodně po desáté. Brácha měl na džínách vzadu na kapse takovou tu koženou cedulku. A babička, protože špatně viděla, mu vždycky v domnění, že je to průkaz, říkala - hlavně neztrať tu občanku. A my ji při tom samozřejmě škodolibě nechávali.

On-line rozhovor s Jiřím Bartoškou

Nesluší se to možná říkat, ale uvědomujete si, jak stárnete?
Člověk sám ten pocit většinou nemá. Teda - až na ta kila a šedivý vlasy. Ale čas ho mění, samozřejmě. My jsme s Heřmánkem hráli Jakuba Fatalistu deset let a zdálo se nám, že hrajeme pořád stejně. Pak přišel na představení Karel Steigerwald a divil se, že je to úplně jiná hra. Sám mám taky dojem, že jsem se nehnul ani o milimetr. A zatím jsou to kilometry.

Jak se vám, městské kryse, stárne?
Když přišel kolega Zdeněk Dušek ve dvaatřiceti do Činoheráku v Ústí nad Labem, všichni po dvacítce jsme říkali - ježiš, co tu ten dědek chce? I když je pravda, že on se tak už narodil - takhle staře. Stárnutí je zvláštní. Tuhle jsme seděli na televizní a filmové akademii a vedle mě se mračil Honza Svěrák. Já mu říkám - co je? A on že má narozeniny a že mu je už šestatřicet. Já mu povídám - blázne, šestatřicet bych bral z fleku. A vedle mě se ozval Jirka Hubač - já bych bral i šedesát... Vrhl jsem se na něj - mlč, ty dědku! Takže vidíte, jak je to relativní. Připouštím, že mé tělo sedí přesně na věk, ale ta palice - ta je pořád mladá.

Na Zábradlí nás spojovala práce

Měl jste v životě vždycky štěstí?
Měl. Hlavně na lidi. Po studiích jsem odešel s dalšími kolegy do Ústí, kde byla skvělá herecká parta. Tady jsme potkali Evalda Schorma. Vynikající člověk. Po epizodě v Městských divadlech pražských jsem zakotvil nadlouho s další výtečnou partou na Zábradlí. Tady jsme znovu pracovali s Evaldem. Tohle je pro mě štěstí.

V lidech přetrvávají občas staré bolesti. Je pro vás dnes náhlý konec party na Zábradlí počátkem devadesátých let uzavřenou kapitolou?
Je zvláštní, že když člověk žije život v daném okamžiku, má pocit, že je to napořád. Ale s odstupem zjišťuje, že lidi vlastně spojovala hlavně práce. Rozešli jsme se, jak jsme se rozešli - Pavel Zedníček šel na volnou nohu, Karel Heřmánek si udělal své divadlo, já začal ředitelovat filmový festival. Život už to holt občas přináší - nečekané zvraty. S Karlem to bylo skoro jako manželství - od studií v prvním ročníku až ke společným divadelním angažmá. Dnes se pozdravíme, ale jdeme každý svou cestou.

Předčasná smrt Evalda Schorma jistě udělala taky své...
Nepochybně. Divadlo vypadalo jako zaoceánský parník, který se najednou po Evaldově smrti zastavil a setrvačností jede už jen třicet majlí. Po roce '89, kdy bylo plno zmatku, se najednou ukázalo, že to dál bez výrazné osobnosti nejde. Za vedení Karla Steigerwalda šlo divadlo do dvou let pryč a až zase Petr Lébl mu dal jinou, ale osobitou poetiku. A zaplaťpánbůh za to. Divadlu to určitě moc prospělo. To období mezi námi a Léblem bylo, řekl bych, dost nešťastné. Zlikvidovat můžete divadlo přes noc, ale udělat ho - to je strašně těžké. Když si lidi stěžují, jak se tady špatně něco buduje, říkám - to víte, úhel podrazu se rovná úhlu dopadu. Když se v téhle společnosti čtyřicet let něco prznilo, čtyřicet let se musí totéž kultivovat. S divadlem je to stejné - jak ho někdo vyřídí, nemůže si pak myslet, že z něj honem přes noc udělá zase tak skvělý soubor, jako byl kdysi.

 Co je podle vás třeba k tomu, aby bylo divadlo dobré?
Když jsme přišli ze školy do ústeckého Činoheráku, nejdřív si o nás mysleli, že budeme dělat svazácké divadlo. Záhy ovšem pochopili, že nejsme svazáci ani navenek, ani uvnitř. Makali jsme od deseti do deseti a Evald tomu vládl svým tvůrčím duchem. To je v kostce můj dojem z dobrého divadla.

Člověk vyžil za 1400 korun měsíčně

Neničí člověka ten obrovský denní i noční nápor?
Vůbec ne. Ostatně, oni se herci vždycky tak hezky očistí alkoholem... V Ústí jsem měl nástupní plat čtrnáct set korun a zdánlivě se s tím nedalo vyjít. Ale dalo! I když na konci měsíce to kilo vždycky chybělo. A je zázrak, že člověk s tím vystačil. Jo, bylo to zničující, ale krásné.

Myslíte, že takový soubor už dnes nejde postavit?
Hereckých učilišť a škol je teď hrozná spousta a já mám pocit, že zbytečně. Chrlí spoustu lidí, kteří mají moře přebytečných předmětů. Škola by ale měla naučit člověka především pohybové základy, jevištní mluvu, a hlavně lásku k divadlu. Jestli byla na počátku sedmdesátých let v Evropě dvě města, kde se dala spáchat sebevražda, tak to byl východní Berlín a Ústí nad Labem... Odejít tam z Prahy - na to musel člověk divadlo opravdu milovat. Jenže když pak zjistíte, že tam je zázemí v lidech a práci, najednou se vám to místo jakoby rozsvítí. Pro mě je Ústí dodnes jedním z nejkrásnějších měst, právě pro tenhle úžasný pocit.

Zatímco dnes...
... zatímco dnes se mladí drží zuby nehty Prahy, chrochtají kazety a hrůzné sitcomy. Pravda, může za to taky fakt, že dřív si režiséři za herci dojeli i do oblastního divadla, aby objevili ty své, zatímco dneska nevytáhnou paty z města. A hrát na oblasti zkrátka pro herce znamená být na sociálním okraji. Takže herec potřebuje mít aspoň dvě tři zaměstnání, aby se uživil. A to mu oblast nezaručí.

Když se sejdete s mladými kolegy v divadle, mají jiný přístup k práci než vy?
Zrovna teď zkouším v Dejvickém divadle s Petrem Zelenkou jednu jeho hru napsanou na motivy Bukowského. A já jsem tam nějakej nepatřičnej. Jak se říká, že v medu se nemá nechávat lžíce, aby nezcukernatěl, tak mám pocit, že jsem mezi nimi přesně taková lžíce. Protože těm děckám vlastně trochu závidím a už bych asi mladé divadlo neuměl.

Tak proto radši šéfujete karlovarskému festivalu... Mimochodem, uměl byste popsat rozdíl mezi tím totálně divadelním zaujetím a tím, co vám dává dnešní práce ředitele-úředníka?
Šéfování festivalu není samozřejmě tak emotivní prožitek jako práce na divadle. To je jasný. A je to období pravidelných period. Třeba vím, že v listopadu budu zkoušet divadlo. Děláme festival devátý rok, takže mohu plánovat. Jsou to takové vzorce. A plus A se rovná...

Nemohu jít domů a lehnout si

Jste úředník a zároveň hrajete divadlo. Jak zvládáte ty ostré střihy mezi tím?
Jo. S tímhle nemám problém. Prostě přejdu od počítače na divadelní prkna. Hotovo. Spíš mám potíž se dostat z toho ven. Hraju třeba Salieriho na Palmovce. Na konci jsem hodně unavený - ne fyzicky, ale jako člověk. Déle mi trvá, než se nahodím do normálu.

Jak se nahazujete?
Nijak speciálně. Prostě dojedu autem domů, nechám vůz někde u chodníku a dám si v koloniálu jedno dvě piva. Občas, když mám štěstí, narazím tam na producenta Jirku Boučka... Zkrátka nemohu jít rovnou domů a lehnout si. Když je člověk moc unavený, také neusne. Já to řeším těmi dvěma pivy.

Jak vůbec relaxujete, když se necítíte dobře?
Já jsem vám celý život tak strašně líný, že mám pocit, že relaxuju pořád. Někdo třeba jede na kolo, ale mě by tedy zabilo... Uvědomuju si, že dobře se mi relaxuje při jízdě autem. Zvlášť když je to třeba delší cesta, děti usnou a v autě je ticho. To je příjemný oddech. Taky jsem měl rád, když jsme jezdívali s ústeckým divadlem na zájezdy a já sedával u okna a díval se ven a vymýšlel jsem si různé obrazy a věci.

Máte ještě dnes rád cestování autobusem?
Jo. Rozhodně víc než vlakem. Nesnáším pocit, kdy si člověk sedne a přímo naproti na vás čučí cizí člověk. Vždycky uhýbám očima, když se ten dotyčný snaží dát se mnou řeči.

Vy bohužel máte se svým známým obličejem ve vlaku trochu smůlu...
O to nejde. Spíš o takový ten syndrom výtahu. Lidi stojí a tváří se jako debilové a předstírají, že jsou tam sami.

S Milošem Formanem jsme žvanili česky

Vraťme se k vašemu ředitelskému postu. Vy jste kvůli němu dokonce absolvoval kurz angličtiny v Americe. To byl zvláštní pocit být mezi studenty, ne?
Bylo to strašný! Stylizoval jsem se do pozice mladíka - klíče na krku, krátké kalhoty a kostkovaná košile. Připomnělo mi to doby, kdy jsem točil filmy s koňma. Ti taky poznají, jestli je člověk dobrej, nebo lempl. Já tehdy chodil a málem dával jako správnej koňák nohy do "o", aby mi to koníci věřili. Tak něco takového byly ty krátké kalhoty ve Státech.

Dalo se to vydržet?
No, těžko. Mám zajetý svůj rytmus a prostředí. A najednou tisíce a tisíce kilometrů od tohohle zázemí. Navíc jsem člověk slova a ocitl jsem se v situaci, kdy jsem nemohl mluvit. Kolem mě Hispánci a Asiati, osmnáct devatenáct let. Familiárně mi říkali Grand Father Iri a já jim v podstatě dělal nákupčího alkoholu, protože ještě neměli řidičák. Bylo to docela zábavné, ale už bych to neopakoval...

A umíte teď perfektně anglicky?
Ne.

Ale no tak, trochu snad...
Ale jo, samozřejmě o něco líp než předtím určitě. Ale už jsem na to starý. Jezdil jsem odtamtud v pátek do Connecticutu za Milošem Formanem. A připadal jsem si vždycky jako ten švec v království, kde se nesmí zpívat, co chodí skákat přes hranici do sousední země. Těšil jsem se, až budeme konečně s Milošem žvanit česky!

Poslední dobou jste pracoval v divadle s mladými režiséry. Vybíráte si je podvědomě, kvůli, řekněme, duševní očistě?
Neřekl bych. Vybírám si podle titulu. A podle připravenosti a zajímavosti režiséra. Ale je pravda, že Michal Pavlík, Jan Hřebejk, Petr Zelenka jsou mladí tvůrci a s nimi se všemi jsem pracoval. Ale stejně mám pocit, že po Pistoriovi, Schormovi a Macháčkovi je díra, že tu chybí elita.

Čím to je?
Perioda. Nic víc, nic míň. Prostě musíme počkat, až se zase nějaká vlna urodí. Stejné je to s bijáky.

Cigáro je moje fatální droga

Cigarety jsou vaše neřest, pití ne?
To je zvláštní. Kouřit přestat neumím, ale kupodivu mi nevadí, když nemůžu pít. I když tady v Čechách, řeknu vám, je zatraceně těžké nepít. Měl jsem období po žloutence a dva roky jsem nepil. Ale když jsem přišel do společnosti, slyšel jsem – co si dáš, panáka? A já na to – ne, já nepiju. Ale no tak neblbni, aspoň jednoho si snad dáš?- A já zase – no, nepiju. Dobře, tak aspoň malýho, ne? Dyk to je lék. To si člověk říká, ježiš, jsou vypatlaný, nebo co? Prostě nepiju a šmytec. V těchto končinách je těžké vysvětlit někomu, že abstinujete. Zato cigára, to je asi moje fatální droga.

Není nad to umět si užít života.
To já umím. Když si koupíte boty a dáváte do nich napínáky a v krámu vám ještě přidají flanelové pytlíky, a vy ty botky ošetřujete, ony vám déle vydrží – to je pravda. Ale je to nekonečná otrava. Patrně proto nedávám do života ty napínáky a neukládám se do flanelového pytlíku – i když asi míň vydržím...

Máte nějaké své rituály?
Ani ne. Spíš si rád - a bohužel většinou matně - vybavuju první pocity. Třeba ten okamžik, kdy jsem si poprvé zapálil cigaretu, samozřejmě za školou, pod pardubickým zámečkem. Ta příchuť svobody - pocit, že je člověk za školou, nic nehrozí, cigáro je dobrý... to bych si někdy rád vrátil.

Ještě pořád rád zažíváte věci poprvé?
No, v mém věku...

Jen se tak ptám. Necháváte se třeba rád překvapovat?
To ano. Ale takovými věcmi, které člověk nečeká.

Nechal byste se překvapit novou pracovní nabídkou, nebo budete dělat šéfa festivalu až do smrti?
Ne, ježiš do smrti určitě ne. Rád si zase zkusím něco jiného. Ale víte, já o těchhle věcech nepřemýšlím. Jsem člověk okamžiku.

Prezident. Jiří Bartoška velí festivalu a v zákulisí musí umět spočítat každou minerálku, kterou hosté vypijí.

Jiří Bartoška přemýšlí, jak odpoví.

Jiří Bartoška sleduje monitor s otázkami čtenářů.

Jiří Bartoška pózuje fotografovi během on-line rozhovoru.

Jiří Bartoška líbá Markétu Hrubešovou

Jiří Bartoška před festivalovým plakátem

Jiří Bartoška před festivalovým plakátem

Jiří Bartoška s Benem Kingsleym, krátce po jeho příjezdu do Karlových Varů.

Václav Havel a Jiří Bartoška si prohlížejí výstavu fotografií v hotelu Thermal.

Václav Havel a Jiří Bartoška před karlovarským hotelem Thermal.

Prezident festivalu Jiří Bartoška v plášti promítače, který dostal jako dárek od novinářů.

Jiří Bartoška v promítačském plášti, který dostal na Škoda Media Night Party od filmových novinářů.

Prezident festivalu Jiří Bartoška a programová ředitelka Eva Zaoralová si na party pochutnávali na pečeném vepřovém koleni.

Prezident festivalu Jiří Bartoška přišel na předávání ceny nejelegantnější herečce festivalu, kterou získala Tereza Brodská.

Herec Jiří Bartoška

Herec Jiří Bartoška.

Autoři:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....



Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Andrea s manželem Mikolášem při výběru kočárku pro jejich miminko (2017)
Andrea Růžičková konečně porodila. Jméno syna hned neprozradila

Herečka Andrea Růžičková (33) několik dní přenášela a snažila se vyvolat porod všemožnými cestami. Vždy ale sázela...

Další z rubriky

Priscilla Presley na sedmdesát nevypadá, ale obličej má ztuhlý botoxem.
Priscilla Presley: Když jsem Elvise potkala poprvé, připadal mi odporný

Herečka Priscilla Presley (72) čtyřicet let po smrti Elvise Preslyeho zavzpomínala na jejich milostné začátky. Stačilo...

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Lindsey Vonnová na cenách Emmy (Los Angeles, 18. září 2016)
Vonnová s Tigerem, Stewartová s milenkou. Unikly fotky nahých celebrit

Hackeři opět napadli telefony celebrit a zveřejnili jejich nahé fotky. Nejnovějšími obětmi útoku jsou lyžařka Lindsey...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.