| Jiří Guth Jarkovský: "Nedostatek slušného úboru svědčí nejen o nedostatku úcty k osobám, jež potkáváme, ale také k sobě samým. |
Praktičtí a skromní
Do čeho se tanečnice převlékly, když chtěly splynout s pražskou nádražní halou? Do džín, šusťákové soupravy? Jak se vlastně oblékáme? "Češi vždy tíhli k praktickému stylu. Praktičnost, tlumené barvy a skromnost - to jsou základní rysy našeho oblékání," říká Helena Jarošová, která na Karlově univerzitě přednáší estetiku. Tendence "k normálnosti, nenápadnosti" nám byla pravděpodobně dána studeným klimatem a protestantskými tradicemi. Člověk nebyl stvořen pro to, aby se věnoval svému zevnějšku - tento názor, řekněme životní postoj, nám zůstal dodnes. I v dobách nejtužšího konfekčního komunismu se Polky nebo Maďarky dovedly obléknout svižně a elegantně, naopak Češky byly vždy pověstné svým úsporným, někdy až nehezkým stylem. Polky prý ovšem parádu neváhaly "honit" ina úkor domácnosti. Češky nikoliv! Své byty si hýčkaly, v sektorových stěnách se blyštělo nejdražší sklo a po perském koberci se chodilo po špičkách. A v teplácích.
Nevkusní, zanedbaní
"Maďaři, Poláci nebo Francouzi mají ambici být skvěle a zajímavě oblečení, Čechům stačí, když jsou oblečení slušně," shrnuje doktorka Jarošová národnostní rozdíly. Na našem úsporném stylu by nebylo nic špatného - koneckonců tlumenými barvami se vyznačuje i vídeňská nebo berlínská ulice. Kdyby ovšem nesklouzával k nevkusu či zanedbanosti. "Ideálem české mužné krásy je snad stále ještě zarostlý chlapík v umolousané flanelové košili, o němž na první výdech celá tramvaj ví, co právě obědval. Když muž, tak musí být vidět a cítit! Na tento národní úkaz mne neupozorňují ženy, ale muži-cizinci, kteří u nás často jednají s vysokoškolskými profesory, historiky a politiky. Bohužel, muž - intelektuál je stále nejhůře oblečeným Čechem," říká doktorka Jarošová. O českých ženách zase módní návrháři soudí, že jsou lehce náchylné ke kýči. Přes týden chodí do kanceláře střízlivě, ale vkusně oblečené. Ovšem v sobotu, v návalu potřeby být "šik", ze sebe dokážou vyrobit zlatavý vánoční stromeček. "Anebo se navléknou do značkových hadříků. Beze smyslu, bez nápadu, jen kvůli reprezentaci manželových milionů," tvrdí módní návrhář Petr Tylínek. "Ty bohatší zajímá pouze, zda ten kožich bude stát víc než tři sta tisíc korun. Dáma slouží jako věšák známé značky. A ještě velmi nepovedený."
Beneš, Masaryk a Zeman
Francouzky nejsou ani tak hezké, jako se umí obléknout. vá v tom, že mají spoustu salonů na výběr (všechny nejsou tak movité, aby mohly nakupovat značkové zboží), ale že samy sobě rozumějí: vědí, co na sebe, co jim sluší a čeho je naopak třeba se vyvarovat. "Tohoto daru shůry se nám jaksi nedostalo," míní Helena Jarošová. Netřeba však nad námi lámat hůl. Leccos se dá naučit, pochopit nebo okoukat. Třeba od "národních vzorů"... "Edvard a Hana Benešovi platili vždy za vzor elegance a vkusu. Ona šila u Podolské, byla zosobnění nevtíravé elegance. On nikdy nevycházel bez rukavic. Nebo Masaryk! Ten si vytvořil zcela osobitý styl. Musel vědět, jak podtrhuje jeho vysokou postavu a asketickou tvář. A náležitě si ho pěstoval." A co naše dnešní vzory? Neexistují, sborově odpovídají znalci. Sice jsme se už zbavili údernických idolů v pytlovitých montérkách či silonových zástěrách (o soudružské sjezdové módě nemluvě), ale na "zosobnění nevtíravé elegance" (pomiňme extravagantní kreace pop-hvězdiček) si asi ještě budeme muset počkat. Před odbornou kritikou obstojí snad jen V áclav Klaus. Ostatní čelní politici jsou zosobněním spíše českých nešvarů v oblékání. "Když Stanislav Gross, tak kravata nakřivo, když Miloš Zeman, tak pomačkané, neforemné sako. V áclavu Havlovi neprospívají nekompaktní obleky, kdy sako je jiné barvy než kalhoty, Pavel Dostál působí se svou šálou křečovitě a Pavel Mertlík by neměl zanedbávat kadeřníka," vypočítává Helena Jarošová.
K čemu hezké oblečení?
Není volání po eleganci jen dalším projevem konzumu? Přivalil se na nás ze Západu, snaží se nás lapit v supermarketech, vzhled staví výš než vzdělání. Kdo není In, je Out, a kdo neví, co to znamená, je dinosaurus. Mládež šílí po "kapsáčích", postarší pánové holdují motorkám a jejich manželky propadají depresím nad těly modelek z lesklých časopisů. Je to ještě svět pro lidi? Není přirozenější ten česky roztomilý odér česneku a flanelka? "V horách, na samotě vám stačí deka přes hlavu. Ale většina lidí po samotě netouží," krčí rameny doktorka Jarošová. "Jakmile se člověk stane součástí společnosti a hraje v ní určitou roli, musí počítat s tím, že bude posuzován a měřen. Oblečení mu může být brzdou, nebo naopak komunikaci s ostatními usnadnit." Nejen oblečení. Aparance, tak nazývají odborníci soubor prvků, které vytvářejí obraz člověka v očích ostatních. Vlasy, pleť, pohled, slovní projev, oblečení, způsob, jakým bere tužku... Pomiňme čas, který trávíme v soukromí, na výletě či při zahradních pracích. Náš problém spočívá spíše v tom, že se nedovedeme oblékat přiměřeně svému zaměstnání, funkci nebo společenské události, jíž se máme zúčastnit. Jakou asi pojmete důvěru k bankovnímu úředníkovi s umaštěnou kravatou nebo k náměstkovi ministra, který vás ve své pracovně vítá v domácích trepkách? "Nežádáme od nikoho, aby se strojil podle nejnovější módy, nejméně od starších pánů, nebo dokonce od lidí méně majetných, ale žádáme vždycky úbor čistý a pečlivý. Povinnost je tím větší, čím více vynikající místo osoby ve společnosti zaujímají," napsal Jiří Guth-Jarkovský, obřadník kanceláře prezidenta Masaryka, na začátku dvacátých let. Tedy nic nového pod sluncem.
Češi v novém století...
Samozřejmě, za posledních deset let se změnilo mnohé včetně českého šatníku. A k lepšímu. Jak se mění styl života a strava, mění se i vzhled lidí. Před dvaceti lety takřka všichni vyznávali svíčkovou a jediný módní časopis jim proto ohleduplně vymyslel "módu pro plnoštíhlé". Dnes se v tomto směru snad už věci nazývají pravým jménem a my máme na výběr, jak se sebou "naložíme"... "Tak jako se dělí společnost na lidi podle profesí či postavení, tak se bude dělit na ty, co šijí v módních salonech, a ty, kteří pátrají po sekáčích," říká doktorka Jarošová. "Jenže to automaticky neznamená, že ti první budou vypadat lépe než ti druzí. Smysl oblékání není v ceně, ale v tom, jestli se to sako k nám hodí, jestli ho umíme nosit a dovedeme si ho vzít v pravou chvíli. V poslední době na ulici potkávám lidi, zvláště mladé, kteří už vědí, jak se obléknout. Uvědomují si, že je do svého vzhledu prostě potřeba více investovat. Nejen peníze, ale ičas a energii. A dají si také poradit." "Až se lidi nasytí, ubytují, vybudují si postavení, zbude čas ina krásu," nevzdává se optimismu ani Petr Tylínek. "Krásná látka má také potěšit, pohladit, může vám předat sílu, kterou do ní vložili řemeslníci kdesi v Indii nebo Skotsku. Oděv je víc než jen věc, kterou na sebe navléknete."
