Neboť blázinec, toť tajemné místo, kam se chodí s úzkostí. Zmírní tu vaše deprese, ale zavřou vás tu pod zámek a pak pomocí prášků utlumí tak, že už vůbec nebudete vědět, čí jste? Člověk neví, má strach. Vezme za kliku centrálního příjmu, je zamčeno. Tak zazvoní, kdosi mu otevře, pustí ho dovnitř a hned za ním zase zamkne. V tu chvíli se zdá, že svět radostí i běžných smutků je definitivně ztracen. Potkat to může kohokoliv. Duše může vykolejit každému z nás.
"Nikdo sem vlastně nejde zcela dobro volně, vždy je to po nějakém tlaku. Ale na to, v jakém prostředí se naši pacienti ocitnou, se tomu nijak intenzivně nebrání. Vnitřně cítí, ž e se s nimi něco děje, ž e sem jakoby patří a nic jiného už jim nezbývá," říká MUDr. Zdeněk Bašný, ředitel bohnické léčebny. Ono prostředí sám označuje za místy ještě tristní: "Špatný stav a vybavení některých budov, promíchání pacientů s různými diagnózami, jejich velká kumulace na jednom oddělení, málo financí, málo personálu. I proto se sem lidi báli a bojí." Podstatnější je však obecná představa o blázinci. Když se o někom řekne, že je v Bohnicích, má to jistý pejorativní nádech, fakt, že se člověk léčil na psychiatrii, se považuje za degradující. Kdo tu pobýval, obvykle to tají, za léčení na psychiatrii se stydí. "Vřed na dvanácterníku na vás nikdo neuvidí, zatímco duševní poruchou ovlivňujete okolí. Působíte na něj svým zjevem a svými projevy. A přitom jakoby nemáte žádný důvod trpět - nic podstatného vám přece nechybí a navíc se vám všichni snaží pomoci. Najednou vám nikdo v rodině nerozumí, nechápe vás. Je to těžko pochopitelné. Kdo neprožil depresi, která patří mezi největší utrpení, nebo těžké úzkostné stavy, ten tomu těžko porozumí. Společnost se lidí s duševní poruchou trochu bojí, a tak se jim i brání," uvažuje Zdeněk Bašný.
Když člověk začne myslet na konec
Depresí trpí každý desátý z nás, alespoň jednou za život prý přepadne pětinu populace. Je to porucha, při níž se v duši cosi zlomí, takže člověk není schopen normálně fungovat v běžném prostředí, v rodině i v práci, uzavře se do sebe, začne pochybovat o sobě a smyslu svého života. Jeden z dotazníků zjišťujících depresi klade tyto otázky: Nevěříte si a váš pohled do budoucnosti je pesimistický? Prožíváte často a silně pocity beznaděje, obav a úzkosti, pocity viny, smutku, zoufalství či dokonce myšlenky na sebepoškození či sebevraždu? Pokud nad tím laskavý čtenář mávne rukou s tím, že podobné pocity snáší dnes a denně, pak neví, co skutečná deprese obnáší a pohlíží na ni s neoprávněným despektem. Jinak je na tom ten, kdo je nakonec ochoten mluvit o svých smutcích a sebevražedných sklonech s psychiatrem, nebo ten, kdo již spolykal kvantum prášků či se pokusil jinak odejít z toho světa. Takový se při troše štěstí nakonec ocitne v psychiatrické léčebně. V Bohnicích ho po přijetí v budově, která se již alespoň uvnitř tváří přívětivě, pošlou například do pavilonu č. 1, stavby zvenčí i zevnitř zatím stále ještě nevábné, v každém případě však zamčené. Drtivá většina pacientů sem dnes sice přichází pod tlakem okolí, nicméně dobrovolně a při vstupu tuto dobrovolnost stvrdí podpisem. Vyjadřuje tím svůj souhlas i s tím, že po dobu, kterou stanoví lékař, bude umístěn na uzavřeném oddělení a tím de facto zbaven volného pohybu.
Není to vězení, ale ven se nesmí
"Na uzavřeném oddělení je pacient do doby, než pomine nebezpečí, že bezprostředně ohrozí sebe či své okolí," říká ředitel léčebny Zdeněk Bašný. "Samozřejmě je otázka, co je to ono bezprostřední ohrožení. T o posuzuje lékař, který za pacienta nese zodpovědnost. Když propustí někoho se sebevražednými sklony a on pak skutečně skočí z Nuselského mostu, padá vina na něj." Jenže člověk může stokrát podepsat, že je tu dobrovolně, jakmile za ním zapadnou dveře, ocitne se ve světě na hony vzdáleném životu venku. "Všude kolem jsou podobně stižení nešťastníci, o troše soukromí nemůže být řeč, navíc vám seberou spoustu osobních věcí, nůžky na nehty, žiletky, pletací jehlice, všechno, čím by si člověk mohl ublížit. Prášky vás sice zklidní, ale ten pokřivený svět, z něhož není úniku, nevymažou. Kdo to nezažil, nemůže pochopit. Chtěl bych na to zapomenout, ale vím, že se mi to nikdy nepodaří," svěřil se jeden z bývalých pacientů. Není výjimkou, že po pár dnech odsud lidé chtějí pryč. Sami přišli, sami mohou odejít. Ne vždy. Pokud ošetřující lékař usoudí, že by pacient mohl ohrozit sebe či okolí, nepustí ho. Ovšem do 24 hodin od chvíle, kdy pacient o propuštění požádal, musí lékař odeslat jeho žádost k soudu. A ten pak do sedmi dnů rozhodne, zda hospitalizace byla, či nebyla oprávněná a pacient bude, či nebude propuštěn. Soudy takto rozhodují přibližně o desetině pacientů uzavřených pavilonů. "Deprese jsou ovšem poruchy terapeuticky dobře ovlivnitelné. Člověk je sice v akutní fázi, kdy si chce vzít život, ohrožen, a proto je vhodné, aby byl pod dozorem. Ale pokud je léčen a dobře spolupracuje se svým terapeutem, v řadě případů už nikdy nemusí být znovu hospitalizován a je doléčen ambulantně," připomíná MUDr. Bašný. Jedna z bývalých pacientek ovšem tvrdí: "Vzpomínám na to velmi nerada, nevím, co by se muselo stát, abych se tam znovu nechala zavřít." Pro pocity pacientů má MUDr. Bašný pochopení - už dvakrát například nechal vyměnit personál centrálního příjmu. "Velmi záleží na tom, jak a kdo otevře pacientovi dveře, jak ho osloví a jak se pak dále chová," říká ředitel. A velmi se zlobí, když na jednotlivých odděleních stále vidí vyvěšené návštěvní hodiny. "Návštěva sem může přijít kdykoliv kromě nočního klidu a terapií. Jenže ošetřujícímu personálu taková volnost občas komplikuje život, tak se i přes můj zákaz snaží návštěvy omezovat. Ale má to ještě jednu dimenzi. V psychiatrii může být možnost selhání v eticko-morálních normách větší než v jiných medicínských oborech. A časté návštěvy, to je důležitá veřejná kontrola."
Deprese může zaskočit každého
Příbuzní se někdy diví, že se jim jejich blízký vrátil z blázince sice zdravý, ale poněkud jiný. Jako by ho tam rozebrali a zase složili, jenže trochu jinak. "Bývá to významná životní zkušenost, která člověka vždy nějakým způsobem ovlivní," připomíná MUDr. Bašný. Jinak prý i v případě depresí platí známé rčení - co tě nezabije, to tě posílí. Jenže kdo by dobrovolně stál o takovou zkušenost. Dostat se do Bohnic, do Kroměříže, do Dobřan či jiné psychiatrické léčebny je vždy traumatizující. Lze se tomu vyhnout? Na otázku, zda je možné o někom říct, že ho nepostihnou deprese, k jejichž zvládnutí by byla nutná péče psychiatra, MUDr. Bašný odpovídá: "Takový člověk není, může to postihnout každého."
* * *
Nejlepší cesta do Bohnic
Nemít své životní jistoty, svůj žebříček hodnot. Nemít své místo ve společnosti a v životě, své životní stereotypy. Nechat se strhnout okolním děním, třeba při podnikání, až člověk přestane vnímat, které hodnoty jsou v životě ty podstatné. Pak se najednou žebříček hodnot zbortí, člověk se nemá čeho chytit a když se pak objeví nějaké větší problémy, začne mít pocit, že ztrácí smysl života. Že nic nemá cenu a bylo by lepší nebýt. Psychiatři soudí, že by se každý měl čas od času zastavit a uvědomit si, co je pro něj v životě důležité. Své jednání by přitom měl zhodnotit s pokorou, která se dnes stále více vytrácí. Pokud si člověk neudělá takovou životní očistu, může plout životem dál, ale pak se dostane do konfliktní situace, která ho rozhodí.
16. září 2000
