Jak přežít vánoční šílenství

Loni na počátku prosince si jedna moje dobrá známá, říkejme jí třeba Marie, jednoho odpoledne v práci uvědomila, že během příštích tří neděl musí umýt okna a dveře, vyprat záclony, vyčistit koberce, naleštit parkety, upéct dvanáct druhů cukroví, půjčit si od sestry aspoň deset tisíc, naplnit mrazák a lednici a nakoupit dárky pro obě děti, manžela, matku a tchána s tchýní. A pro sestru a její početnou rodinu. A pro kolegy v práci. A kapra. A stromek. Tomu se říká advent, pomyslela si trpce. Až dosud každoroční vánoční přípravy pokaždé celkem v pohodě stihla, ale o to nešlo; spíše jí rok od roku stále častěji připadalo, že se z vánočních oslav cosi důležitého vytrácí. Tak a dost, rozhodla se loni onoho prosincového odpoledne, když po skončení pracovní doby krátce nahlédla do novin: Když Vánoce, tak s dárky Canon, hlásaly inzeráty. Baťa - recept na šťastné Vánoce. Hypernova Vám přeje šťastné a veselé nakupování. Tak a už opravdu dost, řekla si Marie. Letos žádný úklid, žádné soutěže, kdo upeče víc cukroví, žádné běhání po obchodech. Žádné nákupy spotřební elektroniky. Žádné elektrické svíčky. Heslem letošních vánoc se stane návrat k tradicím. Prostota. Pokora. Vzájemná soudržnost. Čím dál víc té myšlence propadala. Už cítila vůni ořechů, vanilky a rozříznutých jablíček. V duchu si představila zasněžený sad a ve sněhu čtvero stop - jen ona s mužem a děti. Mráz je štípe na tvářích, drží se za ruce a vzhlížejí k nočnímu hvězdnatému nebi... Z dáli je slyšet štěkání psa, vlídné volání ponocného a samozřejmě i Rybova Česká mše vánoční... Cítila, jak v ní roste nadšení. Ač nevěřící, cestou z práce zakoupila adventní věnec a doma ho schovala na dno skříně. Když jej v neděli pokládala na stůl a zapalovala první svíčku, byly její pohyby pomalejší a její pohled významnější, než původně chtěla. "Co to je?" zajímal se syn (letos mu bylo třináct). "Von ty vole někdo umřel?" Ono mnohokrát zapovězené ty vole se sice poctivě snažil polykat, ale přesto zůstalo dobře slyšitelné i tentokrát což ovšem na druhou stranu Marii umožnilo, aby alespoň trochu citově vystřízlivěla. "To je adventní věnec, ty vole," vysvětlila mu s úsměvem. "Symbol naší rodinné jednoty." Syn přikývl nanejvýš pochybovačně a i manželovo obočí zůstávalo tázavě zdvižené. "Letos žádný velký úklid, žádných dvanáct druhů cukroví, žádné lítání po obchodech a shánění drahých dárků," vysvětlila jim s rozhodností, která ji samotnou překvapila. "Uklidíme si v duši. Ušetřený čas věnujeme sobě. Budeme víc spolu tak, jak to má o Vánocích být." "Žádné drahé dárky?!" polekal se syn. "A kolik bude finanční limit?" Slovo limit do Mariiny koncepce oduševnělých staročeských Vánoc tak úplně nezapadalo, ale chápala, že i veskrze duchovní hnutí se neobejdou bez praktických pravidel. I ve Vatikánu musí vést účetnictví. "Sto korun na osobu?" řekla tázavě. "Sto korun?!" vyjekl syn, neboť okamžitě pochopil, že jeho sen o mobilním telefonu se právě ocitl ve smrtelném ohrožení. Podíval se užasle na otce: "To je sranda, že jo? Dělá si srandu, že jo?" Otec se zcela nevýchovně zasmál. Koneckonců i on se na Vánoce původně docela těšil, neboť mimo jiné představovaly jedinou legální možnost, jak z věčně napjatého rodinného rozpočtu konečně vydolovat peníze na úhlovou brusku značky Bosch. "A budeme rovněž držet půst?" otázal se pobaveně. Marie se urazila. Nakonec se dohodli na kompromisu: nebudou děti trápit a oba hlavní vytoužené dárky (zmíněný mobilní telefon pro syna a chodícího a štěkajícího plyšového psa pro dceru) jim koupí, ale předají jim je co nejdříve před Štědrým dnem - jako kdyby to s Vánocemi vůbec nijak nesouviselo. Štědrý den si nenechají zkazit. Zkomercializovat. Marie si předsevzala, že pro to udělá všechno: zakoupila svíčky ze včelího vosku a dvě kazety se staročeskými koledami. Rozhodla se, že dceři ušije z modrotisku nabírané šaty, a synovi s manželem uplete svetry. Tři dny sháněla modrotisk, nějaký moderní střih a přírodní vlnu a hned o příštím víkendu začala. Práce jí příliš nepřibývala, a v týdnu navíc mohla plést a šít pouze v noci, protože odpoledne po práci podnikala s manželem a oběma dětmi dlouhé rozjímavě - bilanční procházky. Bývala z nich dost unavená, manžel se nastydl a děti nestíhaly psát úkoly do školy, ale Marie věřila, že to i tak stojí za to: byli spolu a povídali si - a to je to hlavní. S dárky pro matku a tchýni si Marie nejdříve dlouho nevěděla rady, ale potom se jí podařilo zakoupit režné plátno, z něhož ušila dva tucty malých sáčků, které ozdobně vyšila a potom je naplnila různými aromatickými bylinkami proti únavě, poruchám spánku, nechutenství, depresi a dalším neduhům. Za šest dní to měla. Od půlky prosince chodila spát až po dlouho půlnoci, ale nestěžovala si. Osmnáctého cestou z práce omdlela v tramvaji - patrně z hladu, protože o polední pauze namísto oběda běhala po obchodech a sháněla nějaké vkusné slaměné ozdoby na stromeček. Nazítří večer ve všech pokojích vyluxovala a utřela prach, ale parkety neleštila, a pouze je vytřela mýdlovou vodou. Dvaadvacátého v noci v kuchyni usnula (hezkou tvář si přitom otlačila o desku stolu), takže spálila všechny staročeské perníčky, které právě měla v troubě. Přesto to nakonec dokázala: odpoledne na Štědrý den byly na křišťálových miskách po prababičce pouhé čtyři druhy cukroví (včetně nové várky staročeských perníčků) a pod prostě nazdobeným smrčkem ležely skrovné, ale s láskou zhotovené dárky. Marie zapálila olejovou lampičku s vůní skořice a hřebíčku a ještě skočila do sklepa pro ovoce, aby je naaranžovala na mísu; když vycházela po schodech nahoru, poněkud se jí zatočila hlava, ale nevěnovala tomu pozornost. Přátelsky vystrnadila otce z koupelny, vysprchovala se, umyla si hlavu, kruhy pod očima si zalíčila mejkapem a převlékla se do večerních šatů. Manžel s tchýní mezitím usmažili kapry, děti s tchánem postavili na polici keramický betlém a matka hrála na xylofon koledy. Za okny drobně sněžilo. Vánoce jak mají být. Marie si všechny své blízké s uspokojením prohlédla a na každého z nich se přitom usmála - ale uvnitř si náhle připadala prázdná. Jako by na ni právě teď dolehla únava v plné síle. Dokonce se musela posadit. Jsem jako ta adventní svíčka, říkala si v duchu smutně, až dosud rozdávala světlo a teplo, ale nyní je úplně vyhořelá. To byla ostatně její poslední myšlenka. Potom znovu omdlela. Typický vánoční kolaps, konstatoval lékař. Nic vážného, zřejmě nevydržela to hektické tempo. Uklízení, nákupy dárků... Znáte to. Před čtrnácti dny jsem Marii potkal v Tescu. Musím říct, že na rozdíl ode mne vypadala báječně. Odpočatě. Odebral jsem jí obě igelitové tašky plné spotřební elektroniky a pozval jsem ji na kávu. "Existuje jen jediný způsob, jak ve zdraví přežít vánoční šílenství," vysvětlila mi s úsměvem. "Podlehnout mu."