Vedle vás si uvědomuju, jak rychle stárnu - opravdu je to jen chvilička, co jsem vás vídal v televizi jako děvčátko se slabostí pro plyšáky.
A spousta lidí si pořád ještě neuvědomuje, že jsem vyrostla, mají pocit, že jsem pořád stejně prťavá. Vůbec mě nepřekvapilo, když na premiéru Excaliburu přišel jeden člověk a ptal se: Kdo je ta herečka, která nás celým muzikálem provázela? Jeho soused mu odpověděl: No to je Lucka Vondráčková. A pán na to: Já nemyslím tu malou holčičku, myslím tamtu čarodějnici Morganu... Takže tak to se mnou vypadá - jsem zvědavá, jak dlouho ještě budu pro některé lidi jedenáctiletou holkou z televizní Marmelády.
Berete to s humorem?
Procházím takovými fázemi - v šestnácti mě to štvalo a v osmnácti jsem brečela, protože když mi někdo řekl, že vypadám na dvanáct, tak to bylo utrpení, že jo. Ale v devatenácti se mi to začalo líbit a ve dvaceti třech je to bomba. Už si uvědomuju výhody. Třeba teď jsem se sešla na jednom jevišti s Vildou Čokem a bylo to, jako bychom se znali odjakživa, protože jsem s ním ve svých deseti letech dělala v televizi rozhovor.
Řekněte mi, jaké jste zažívala po premiéře Excaliburu pocity? Lucie Bílá měla v náruči půl květinářství a vy jen malou kytičku, ale aplaus patřil hlavně vám. Řekla jste si, tak, a teď moje kariéra teprve pořádně začne?
Nepřemýšlím nad tím, co se stane, když bude mít muzikál úspěch, lidi na něj budou chodit a já budu chválená. Opravdu nevím, kam to povede. Mě teď spíš zajímá něco jiného - jak je možné, že jsem do toho Excaliburu vůbec nastoupit mohla. To byla tak zvláštní shoda okolností! Protože já jsem předtím nepodepsala smlouvu na jiný muzikál, a kdybych ji bývala podepsala, tak bych Excalibur třeba vůbec nemohla dělat.
Počkejte, nazývejme věci pravými jmény. Četl jsem, že jste prostě neuspěla v konkurzu na Rebely. Tehdy se začalo mluvit o tom, že jste jako umělec v útlumu...
Ne. To je lež. Bylo to tak, že jsem dostala nabídku z Rebelů a tu jsem odmítla, protože jsem se na dva měsíce odjížděla učit angličtinu do San Franciska.
A že se s vámi jako se zpěvačkou zkraje roku předčasně rozloučilo vydavatelství, to je taky lež?
S Universalem jsem rozvázala smlouvu já, protože jsem nebyla spokojená s tím, jak s mými deskami zacházejí. Necítila jsem se svobodná. Přinesla jsem materiál na nové album, za kterým jsem si naprosto stála a ke kterému jsem poprvé dělala i texty, ale neshodli jsme se na něm...
To byl zárodek desky May Day, která nakonec nedávno vyšla u mnohem menšího vydavatelství?
Ano, v Universalu se na ni moc netvářili. Říkali, že jsou moje desky nějaké divné, protože se neprodají za tři měsíce, ale třeba v průběhu pěti let, a to je moc velký běh na dlouhou trať. Jenže já od svých desek nechci, aby se prodávaly jako housky na krámě - první den by o ně byl zájem a zítra už by byly tvrdé a nedaly by se přežvýkat. V tom jsme se neshodli. Cítila jsem, že nemám důvěru, a tak jsem se rozhodla odejít.
Firmě přece nemůže vadit, že se album prodává pomalu, ale jistě.
Myslím, že v téhle době to vadí. Že je paradoxně mnohem lepší vyždímat někoho za jeden rok, pak ho vyhodit jako citron, a hlavně se nezabývat jeho další cestou. Opak zažívám ve svém divadle, v Rokoku, kde jsem v angažmá šestým rokem. Umělecký šéf Zdeněk Potužil mě provází od začátku, kdy jsem jako čtrnáctiletá začala hrát Julii, a dával mi pořád těžší a těžší kusy, abych mohla růst. To samé bych očekávala i od hudebního vydavatelství, ale to se mnou zacházelo jako s jednoročkou.
Tohle byl jediný důvod vašeho rozchodu?
Taky mi tam vytýkali lidi, se kterými spolupracuju, tedy moje názory. A ty si vytýkat nenechám.
Kdo jim vadil konkrétně?
Moje máma, což je textařka, která napsala největší hity na desky tety Heleny, třeba Dlouhou noc. Když jsem roku 2000 vydala album Manon, tak byli například proti tomu, aby se v textu objevilo slovo vykřičník. To mi přišlo jako cenzura.
Proč jim, proboha, vadil vykřičník?
Že prý to zní dětsky. Tyhle jejich argumenty byly směšné, tak jsem si je jedním uchem poslechla a druhým pustila ven. Oni mým názorům nevěřili, zato já jim věřím stopadesátiprocentně, takže jsem se nemohla nechávat svazovat.
Deska se záhadným Srbem
Až v této chvíli si všímáme mladíka, který se na nás pravděpodobně už před delší dobou zavěsil. Teď přichází až přímo k Lucii, třese jí pravicí a podává kytku zabalenou do papíru. Pak mizí směrem k tramvajové zastávce.
To jsem blázen... Co to mělo znamenat?
Prostě jeden z těch, co nevynechají žádné divadelní představení, ve kterém hraju. Pokaždé přinese kytku.
Kolik takových rytířů máte?
Je jich víc. Ale ještě k té muzice - nakonec jsem desku vydala u menší firmy a jsem neuvěřitelně šťastná. Jen u svého debutu před deseti lety jsem zažila takovou euforii jako teď u May Day. Jsem na ty vybojované písničky tolik pyšná, že mi ani slova nestačí.
V devadesátých letech byla každá vaše deska nejmíň zlatá, jenže doba se změnila a vy už nezpíváte jen pro děti, ale taky - a hlavně - pro dospělé. Kolik byste si přála, aby se prodalo nového alba?
Začínám od začátku a musím lidem ukázat, že nejsem ta, která se navždy odsunula jen do divadla v podzemí Václavského náměstí. Že pořád zpívám. Takže to bude hrozně těžká cesta, ale jdu do ní a mám spoustu energie. (Teď Lucie obohacuje rozhovor o nápěv:) Nebude to také ľahké, drahá... Prostě jenom chci, aby si ty písničky našly posluchače a začaly jim vrůstat do života.
Jak tohle myslíte?
Nevím, jak bych to nejlíp řekla, ale když vás nějaká skladba provází a vy ji jednou slyšíte, když jste s přítelkyní v restauraci, potom když připalujete jíšku, pak když jste na pouti, a znovu, když je vám úplně nejhůř, no tak už si tu písničku sakra zapamatujete a stane se součástí vašeho srdce.
Pokud vás totálně neotráví.
Jasně. Pokud vám leze na nervy, tak potěš pánbůh.
Málo se toho ví o muži, který s vámi poslední desku připravil jako producent. Jistý Eric Djordje George, což je však pouze jedno z jeho jmen. Víte všechno o jeho minulosti?
Nemusela jsem po ničem pátrat, protože ho znám skoro deset let a jsme lidsky neuvěřitelně propojení. Až magicky.
Ani tomu přesně nerozumím.
Některé věci se nedají vysvětlit. Ale jsem ráda, že se právě George objevil ve správnou dobu na správném místě, a to v době, kdy už jsem byla na kolenou...
... tak, a jsme znovu u toho. Vy jste prostě byla někdy na jaře v krizi, ne že ne.
Vlastně je to pravda. Byla jsem v silných depresích a už jsem nevěděla kudy kam, protože jsem dávala energii do něčeho, co mi nevycházelo. A strašně moc lidí mi nevěřilo. Tak jsem si říkala, teď, nebo nikdy, a s Georgem to na desce zafungovalo. Najednou jsem pochopila slova svého kolegy z divadla Vladimíra Dlouhého: Vždycky musíš rejt držkou v zemi, aby ses mohla odrazit ode dna.
Proč přesně jste byla nešťastná? Tedy kromě toho, že jste si nerozuměla s vydavatelstvím?
Třeba právě proto, že po mně plival lži někdo z muzikálu Rebelové, kterému jsem málem chtěla pomoct... Michal David mě prosil na kolenou, abych k nim nastoupila, že nemají nikoho jiného a potřebují známé jméno, a když jsem nekývla, tak se najednou objevovaly informace, že o mě vlastně vůbec nestáli. Bylo to tak nepříjemné a nefér, že mě to málem zlomilo.
Co vám nakonec pomohlo?
Lucka Bílá. O týden později se ozvala a nabídla mi roli v Excaliburu.
Lucie, kdo je tedy vlastně ten váš George?
Je to Srb.
To ještě neznamená, že si musí měnit příjmení.
To je jeho věc. Já vám řeknu, že je mi jedno, co dělal třeba režisér a spisovatel Elia Kazan. Mě prostě zajímá, jaké točil filmy a že napsal krásnou Tichou dohodu. A teď si na chvíli sedneme na zastávku, jo?
Nepůjdeme spíš někam na kafe?
Já fakt nemůžu, snad vám to nebude vadit. Nemám na to v sobě klídek, vždycky po představení jsem úplně zrychlená a je to se mnou těžké.
A mně před chvílí v divadle přišlo, že jste naopak všichni v pohodě a za minutku po děkovačce hodíte své role za hlavu.
To jo, ale energie neopadá. Takže já bych si teď dala ještě jedno představení.
Další tři hodiny na jevišti?
Hmm. Mě nejvíc bavilo, když jsme jeli Excalibur na zkouškách dvakrát za sebou, to bylo úplně nejlepší. Každý den jsme zkoušeli od devíti do sedmi.
Rozchod se slavnou tetou
Jeden nemusí být detektiv, aby ho napadla tahle otázka: Nesouvisely vaše jarní deprese i s velkými rodinnými problémy? Teta Helena se vdávala za muže, kterého zbytek rodiny považuje za gaunera, a najednou bylo zle.
Tak to víte, že jo. Měli jsme se s rodiči zabývat mojí vznikající deskou, ale vždycky, když jsme se do něčeho pustili, vyšel článek, který se zabýval naší rodinou. Aniž o tom autor cokoli věděl.
Takže vám vadily spíš články než problémy doma?
Všechno dohromady to zraňovalo. My jsme byli rodina, která vždycky slavila společně Vánoce, fungovalo to tak miliony let a teď je všechno jinak. Moje Morgana říká v Excaliburu, že se dějiny rozlomí jako kra, a mně teď přijde, že se takhle rozlomila naše rodina. Přišli jsme o Helenu, ale ona přišla o všechny.
Byli jste si s Helenou někdy v minulosti hodně blízké?
Vždycky jsem cítila, že chci jít jinudy. Už proto, že se ode mne očekávalo, že půjdu v něčích šlépějích. Pořád se mě na to někdo ptal, což mi přišlo opravdu otřepané a trapné, takže jsem před tou otázkou zdrhala dva kilometry sprintem. A s tetou jsme se setkávaly jen na ty Vánoce nebo někdy o prázdninách, protože Helena je sólistka, která vždycky myslí hlavně na sebe. Není to typ, který by se chtěl pro někoho obětovat nebo by rád pomáhal ostatním, takových sklonů jsem si u ní aspoň nevšimla.
Vy chápete, kde je jádro celého problému?
Ona se zamilovala. Proč ne. Ale neumím si představit situaci, kdy by za mnou přišel bratr, kterého miluju nadevše, před někým mě varoval a já bych ho za to zavrhla a pošpinila na veřejnosti. To je pro mě nepředstavitelná věc.
Nakonec mezi Vondráčkovými padala i trestní oznámení. Týkala se přímo vás?
Dostala jsem předvolání k výslechu v Praze 10, kde se mi hrozně omlouvali, že mě tam takhle zbytečně tahají. Bylo to tenkrát zase kvůli nějakému vymyšlenému článku. Ale jestli budete chtít, tak na vás Helenin muž Martin Michal podá žalobu taky, můžete se snadno zapojit do téhle taškařice, to není problém. Trestní oznámení už je podané na polovinu Prahy, skoro na všechny Heleniny bývalé kamarády. A mně se líbí, jak mrzne úsměv i lidem, kteří byli nejdřív na Helenině straně a toho jejího úžasného chlápka se zastávali. Některým z nich už taky přišlo oznámení, takže já to začínám brát jako nějaký komiks.
Myslíte si, že může tahle rodinná válka ohrozit vaši kariéru? Helena má v showbyznysu přece jen silné postavení...
Pár lidí mi říkalo, že nejsem v určitých projektech, protože tam je Helena. Nechci tomu věřit, ale už jsem takhle dostala spoustu varování.
Jak vás poslouchám, vy byste do jednoho projektu s tetou stejně nešla.
To máte pravdu, nestála bych o to. Prostě přijímám jiné nabídky.
Lucie V. + Lucie B.
Studujete ještě na univerzitě teorii kultury?
Jo, jsem v páťáku.
I proto vám byla blízká stará legenda o králi Artušovi, ze které vychází Excalibur?
Ta mi nijak zvlášť blízká nebyla, já jsem dokonce nejdřív musela Excalibur odmítnout, protože jsem zkoušela v Rokoku činohru a nehodilo se mi to termínově. Král Artuš mě dřív nikdy nebral, z mystických příběhů jsem měla ráda třeba spíš Alenku v říši divů. Ale tak to v životě mívám - nikdy jsem nesnila, že budu hrát Julii nebo Johanku z Arku, na to jsem se neodvážila pomyslet. Nekladu si vysoké mety, na které bych chtěla dosáhnout za každou cenu, to v sobě nemám. Jdu krok za krokem.
Ale máte toho hodně - hrajete v několika divadlech, sotva jste dotočila desku, už myslíte na další... Dá se vysoká škola stíhat?
Škola jo, ale spousta jiných věcí se stíhat nedá. Můj život je rychlý, ale kdybych to tak nechtěla, tak to takové asi nemám. (Opět si potichu notuje:) Jaký si to uděláš, takový to máš.
Jedna z mála výhrad, kterou zatím vyslovili někteří diváci Excaliburu, je tato: Muzikál je místy až příliš filozofický. Ale s tím asi nebudete souhlasit, když jste už před šesti lety v jednom rozhovoru prozradila, že čtete Summu teologickou od Tomáše Akvinského...
Heleďte se, nebyl za tou odpovědí smajlík?
Rozhodně ne.
Tak to ho asi vyhodili, protože Summa teologická se snad ani nedá překousnout. Ale máte pravdu, že tohle je věc, které jsme se báli, protože hlavně první půlka Excaliburu je hodně symbolická a až ta druhá má superspád. Naštěstí to pan režisér Morávek zvládl tak skvěle, že je pořád na co koukat. A já z toho mám radost, protože jsem české muzikály dřív ráda neměla. Některé byly tak špatně dělané, že mi to bylo až líto.
Jak vás tedy nakonec dokázala Lucie Bílá k muzikálu naverbovat?
Nebylo to z její strany žádné přemlouvání. Ona mi zavolala, ať to ještě jednou pořádně zvážím, a že by bylo pěkné, kdybychom se konečně mohly potkat na nějakém projektu. A mně přišlo hrozně zajímavé už to, že volá zrovna ona.
Vždyť jste se musely poznat už kdysi na počátku devadesátých let, když spolupracovala s vaším tátou.
To je pravda, ale to ještě nebyla naší největší hvězdou. Když mi teď po dlouhé době zavolala, tak se mi trošku rozklepaly kolena. Ale tenkrát dávno k nám přišla na návštěvu a já se mámy ptala, kdo to je. Prý Lucka Bílá. A já na to, že ji neznám. To je zpěvačka, vysvětlila mi máma, a tak jsem si došla pro památník a ta paní, co štěrchala spoustou náramků a nebyla zdaleka tak štíhlá jako teď, se mi do něj podepsala. Vždycky byla prima, měla jsem ji ráda.
Upřímně - kdybyste jednou udělala přelomovou desku anebo hrála ve filmu, který by vás proměnil v bezkonkurenční celebritu, jakou je ona, snesla byste tu naprostou ztrátu soukromí?
Ale Lucka to nebere nijak tragicky. Teď jsme byly na koncertě v takovém prťavém klubu, kde člověk nepředpokládá, že by se mohla objevit padesátinásobná zlatá slavice, a ona tam prostě přišla. Takže je to vždycky jen na vás.
Kdybyste si právě teď musela vybrat, jestli se budete dál intenzivně věnovat jen herectví, nebo jen zpěvu, pro co byste se rozhodla?
Takovou otázku mi nedávejte, do téhle konfrontace nejdu. A kdybych před tak vážným rozhodnutím přece stála, tak... Nejspíš bych se rozhodla, že začnu závodně plavat.
A spousta lidí si pořád ještě neuvědomuje, že jsem vyrostla, mají pocit, že jsem pořád stejně prťavá. Vůbec mě nepřekvapilo, když na premiéru Excaliburu přišel jeden člověk a ptal se: Kdo je ta herečka, která nás celým muzikálem provázela? Jeho soused mu odpověděl: No to je Lucka Vondráčková. A pán na to: Já nemyslím tu malou holčičku, myslím tamtu čarodějnici Morganu... Takže tak to se mnou vypadá - jsem zvědavá, jak dlouho ještě budu pro některé lidi jedenáctiletou holkou z televizní Marmelády.
Berete to s humorem?
Procházím takovými fázemi - v šestnácti mě to štvalo a v osmnácti jsem brečela, protože když mi někdo řekl, že vypadám na dvanáct, tak to bylo utrpení, že jo. Ale v devatenácti se mi to začalo líbit a ve dvaceti třech je to bomba. Už si uvědomuju výhody. Třeba teď jsem se sešla na jednom jevišti s Vildou Čokem a bylo to, jako bychom se znali odjakživa, protože jsem s ním ve svých deseti letech dělala v televizi rozhovor.
Řekněte mi, jaké jste zažívala po premiéře Excaliburu pocity? Lucie Bílá měla v náruči půl květinářství a vy jen malou kytičku, ale aplaus patřil hlavně vám. Řekla jste si, tak, a teď moje kariéra teprve pořádně začne?
Nepřemýšlím nad tím, co se stane, když bude mít muzikál úspěch, lidi na něj budou chodit a já budu chválená. Opravdu nevím, kam to povede. Mě teď spíš zajímá něco jiného - jak je možné, že jsem do toho Excaliburu vůbec nastoupit mohla. To byla tak zvláštní shoda okolností! Protože já jsem předtím nepodepsala smlouvu na jiný muzikál, a kdybych ji bývala podepsala, tak bych Excalibur třeba vůbec nemohla dělat.
Počkejte, nazývejme věci pravými jmény. Četl jsem, že jste prostě neuspěla v konkurzu na Rebely. Tehdy se začalo mluvit o tom, že jste jako umělec v útlumu...
Ne. To je lež. Bylo to tak, že jsem dostala nabídku z Rebelů a tu jsem odmítla, protože jsem se na dva měsíce odjížděla učit angličtinu do San Franciska.
A že se s vámi jako se zpěvačkou zkraje roku předčasně rozloučilo vydavatelství, to je taky lež?
S Universalem jsem rozvázala smlouvu já, protože jsem nebyla spokojená s tím, jak s mými deskami zacházejí. Necítila jsem se svobodná. Přinesla jsem materiál na nové album, za kterým jsem si naprosto stála a ke kterému jsem poprvé dělala i texty, ale neshodli jsme se na něm...
To byl zárodek desky May Day, která nakonec nedávno vyšla u mnohem menšího vydavatelství?
Ano, v Universalu se na ni moc netvářili. Říkali, že jsou moje desky nějaké divné, protože se neprodají za tři měsíce, ale třeba v průběhu pěti let, a to je moc velký běh na dlouhou trať. Jenže já od svých desek nechci, aby se prodávaly jako housky na krámě - první den by o ně byl zájem a zítra už by byly tvrdé a nedaly by se přežvýkat. V tom jsme se neshodli. Cítila jsem, že nemám důvěru, a tak jsem se rozhodla odejít.
Firmě přece nemůže vadit, že se album prodává pomalu, ale jistě.
Myslím, že v téhle době to vadí. Že je paradoxně mnohem lepší vyždímat někoho za jeden rok, pak ho vyhodit jako citron, a hlavně se nezabývat jeho další cestou. Opak zažívám ve svém divadle, v Rokoku, kde jsem v angažmá šestým rokem. Umělecký šéf Zdeněk Potužil mě provází od začátku, kdy jsem jako čtrnáctiletá začala hrát Julii, a dával mi pořád těžší a těžší kusy, abych mohla růst. To samé bych očekávala i od hudebního vydavatelství, ale to se mnou zacházelo jako s jednoročkou.
Tohle byl jediný důvod vašeho rozchodu?
Taky mi tam vytýkali lidi, se kterými spolupracuju, tedy moje názory. A ty si vytýkat nenechám.
Kdo jim vadil konkrétně?
Moje máma, což je textařka, která napsala největší hity na desky tety Heleny, třeba Dlouhou noc. Když jsem roku 2000 vydala album Manon, tak byli například proti tomu, aby se v textu objevilo slovo vykřičník. To mi přišlo jako cenzura.
Proč jim, proboha, vadil vykřičník?
Že prý to zní dětsky. Tyhle jejich argumenty byly směšné, tak jsem si je jedním uchem poslechla a druhým pustila ven. Oni mým názorům nevěřili, zato já jim věřím stopadesátiprocentně, takže jsem se nemohla nechávat svazovat.
Deska se záhadným Srbem
Až v této chvíli si všímáme mladíka, který se na nás pravděpodobně už před delší dobou zavěsil. Teď přichází až přímo k Lucii, třese jí pravicí a podává kytku zabalenou do papíru. Pak mizí směrem k tramvajové zastávce.
To jsem blázen... Co to mělo znamenat?
Prostě jeden z těch, co nevynechají žádné divadelní představení, ve kterém hraju. Pokaždé přinese kytku.
Kolik takových rytířů máte?
Je jich víc. Ale ještě k té muzice - nakonec jsem desku vydala u menší firmy a jsem neuvěřitelně šťastná. Jen u svého debutu před deseti lety jsem zažila takovou euforii jako teď u May Day. Jsem na ty vybojované písničky tolik pyšná, že mi ani slova nestačí.
V devadesátých letech byla každá vaše deska nejmíň zlatá, jenže doba se změnila a vy už nezpíváte jen pro děti, ale taky - a hlavně - pro dospělé. Kolik byste si přála, aby se prodalo nového alba?
Začínám od začátku a musím lidem ukázat, že nejsem ta, která se navždy odsunula jen do divadla v podzemí Václavského náměstí. Že pořád zpívám. Takže to bude hrozně těžká cesta, ale jdu do ní a mám spoustu energie. (Teď Lucie obohacuje rozhovor o nápěv:) Nebude to také ľahké, drahá... Prostě jenom chci, aby si ty písničky našly posluchače a začaly jim vrůstat do života.
Jak tohle myslíte?
Nevím, jak bych to nejlíp řekla, ale když vás nějaká skladba provází a vy ji jednou slyšíte, když jste s přítelkyní v restauraci, potom když připalujete jíšku, pak když jste na pouti, a znovu, když je vám úplně nejhůř, no tak už si tu písničku sakra zapamatujete a stane se součástí vašeho srdce.
Pokud vás totálně neotráví.
Jasně. Pokud vám leze na nervy, tak potěš pánbůh.
Málo se toho ví o muži, který s vámi poslední desku připravil jako producent. Jistý Eric Djordje George, což je však pouze jedno z jeho jmen. Víte všechno o jeho minulosti?
Nemusela jsem po ničem pátrat, protože ho znám skoro deset let a jsme lidsky neuvěřitelně propojení. Až magicky.
Ani tomu přesně nerozumím.
Některé věci se nedají vysvětlit. Ale jsem ráda, že se právě George objevil ve správnou dobu na správném místě, a to v době, kdy už jsem byla na kolenou...
... tak, a jsme znovu u toho. Vy jste prostě byla někdy na jaře v krizi, ne že ne.
Vlastně je to pravda. Byla jsem v silných depresích a už jsem nevěděla kudy kam, protože jsem dávala energii do něčeho, co mi nevycházelo. A strašně moc lidí mi nevěřilo. Tak jsem si říkala, teď, nebo nikdy, a s Georgem to na desce zafungovalo. Najednou jsem pochopila slova svého kolegy z divadla Vladimíra Dlouhého: Vždycky musíš rejt držkou v zemi, aby ses mohla odrazit ode dna.
Proč přesně jste byla nešťastná? Tedy kromě toho, že jste si nerozuměla s vydavatelstvím?
Třeba právě proto, že po mně plival lži někdo z muzikálu Rebelové, kterému jsem málem chtěla pomoct... Michal David mě prosil na kolenou, abych k nim nastoupila, že nemají nikoho jiného a potřebují známé jméno, a když jsem nekývla, tak se najednou objevovaly informace, že o mě vlastně vůbec nestáli. Bylo to tak nepříjemné a nefér, že mě to málem zlomilo.
Co vám nakonec pomohlo?
Lucka Bílá. O týden později se ozvala a nabídla mi roli v Excaliburu.
Lucie, kdo je tedy vlastně ten váš George?
Je to Srb.
To ještě neznamená, že si musí měnit příjmení.
To je jeho věc. Já vám řeknu, že je mi jedno, co dělal třeba režisér a spisovatel Elia Kazan. Mě prostě zajímá, jaké točil filmy a že napsal krásnou Tichou dohodu. A teď si na chvíli sedneme na zastávku, jo?
Nepůjdeme spíš někam na kafe?
Já fakt nemůžu, snad vám to nebude vadit. Nemám na to v sobě klídek, vždycky po představení jsem úplně zrychlená a je to se mnou těžké.
A mně před chvílí v divadle přišlo, že jste naopak všichni v pohodě a za minutku po děkovačce hodíte své role za hlavu.
To jo, ale energie neopadá. Takže já bych si teď dala ještě jedno představení.
Další tři hodiny na jevišti?
Hmm. Mě nejvíc bavilo, když jsme jeli Excalibur na zkouškách dvakrát za sebou, to bylo úplně nejlepší. Každý den jsme zkoušeli od devíti do sedmi.
Rozchod se slavnou tetou
Jeden nemusí být detektiv, aby ho napadla tahle otázka: Nesouvisely vaše jarní deprese i s velkými rodinnými problémy? Teta Helena se vdávala za muže, kterého zbytek rodiny považuje za gaunera, a najednou bylo zle.
Tak to víte, že jo. Měli jsme se s rodiči zabývat mojí vznikající deskou, ale vždycky, když jsme se do něčeho pustili, vyšel článek, který se zabýval naší rodinou. Aniž o tom autor cokoli věděl.
Takže vám vadily spíš články než problémy doma?
Všechno dohromady to zraňovalo. My jsme byli rodina, která vždycky slavila společně Vánoce, fungovalo to tak miliony let a teď je všechno jinak. Moje Morgana říká v Excaliburu, že se dějiny rozlomí jako kra, a mně teď přijde, že se takhle rozlomila naše rodina. Přišli jsme o Helenu, ale ona přišla o všechny.
Byli jste si s Helenou někdy v minulosti hodně blízké?
Vždycky jsem cítila, že chci jít jinudy. Už proto, že se ode mne očekávalo, že půjdu v něčích šlépějích. Pořád se mě na to někdo ptal, což mi přišlo opravdu otřepané a trapné, takže jsem před tou otázkou zdrhala dva kilometry sprintem. A s tetou jsme se setkávaly jen na ty Vánoce nebo někdy o prázdninách, protože Helena je sólistka, která vždycky myslí hlavně na sebe. Není to typ, který by se chtěl pro někoho obětovat nebo by rád pomáhal ostatním, takových sklonů jsem si u ní aspoň nevšimla.
Vy chápete, kde je jádro celého problému?
Ona se zamilovala. Proč ne. Ale neumím si představit situaci, kdy by za mnou přišel bratr, kterého miluju nadevše, před někým mě varoval a já bych ho za to zavrhla a pošpinila na veřejnosti. To je pro mě nepředstavitelná věc.
Nakonec mezi Vondráčkovými padala i trestní oznámení. Týkala se přímo vás?
Dostala jsem předvolání k výslechu v Praze 10, kde se mi hrozně omlouvali, že mě tam takhle zbytečně tahají. Bylo to tenkrát zase kvůli nějakému vymyšlenému článku. Ale jestli budete chtít, tak na vás Helenin muž Martin Michal podá žalobu taky, můžete se snadno zapojit do téhle taškařice, to není problém. Trestní oznámení už je podané na polovinu Prahy, skoro na všechny Heleniny bývalé kamarády. A mně se líbí, jak mrzne úsměv i lidem, kteří byli nejdřív na Helenině straně a toho jejího úžasného chlápka se zastávali. Některým z nich už taky přišlo oznámení, takže já to začínám brát jako nějaký komiks.
Myslíte si, že může tahle rodinná válka ohrozit vaši kariéru? Helena má v showbyznysu přece jen silné postavení...
Pár lidí mi říkalo, že nejsem v určitých projektech, protože tam je Helena. Nechci tomu věřit, ale už jsem takhle dostala spoustu varování.
Jak vás poslouchám, vy byste do jednoho projektu s tetou stejně nešla.
To máte pravdu, nestála bych o to. Prostě přijímám jiné nabídky.
Lucie V. + Lucie B.
Studujete ještě na univerzitě teorii kultury?
Jo, jsem v páťáku.
I proto vám byla blízká stará legenda o králi Artušovi, ze které vychází Excalibur?
Ta mi nijak zvlášť blízká nebyla, já jsem dokonce nejdřív musela Excalibur odmítnout, protože jsem zkoušela v Rokoku činohru a nehodilo se mi to termínově. Král Artuš mě dřív nikdy nebral, z mystických příběhů jsem měla ráda třeba spíš Alenku v říši divů. Ale tak to v životě mívám - nikdy jsem nesnila, že budu hrát Julii nebo Johanku z Arku, na to jsem se neodvážila pomyslet. Nekladu si vysoké mety, na které bych chtěla dosáhnout za každou cenu, to v sobě nemám. Jdu krok za krokem.
Ale máte toho hodně - hrajete v několika divadlech, sotva jste dotočila desku, už myslíte na další... Dá se vysoká škola stíhat?
Škola jo, ale spousta jiných věcí se stíhat nedá. Můj život je rychlý, ale kdybych to tak nechtěla, tak to takové asi nemám. (Opět si potichu notuje:) Jaký si to uděláš, takový to máš.
Jedna z mála výhrad, kterou zatím vyslovili někteří diváci Excaliburu, je tato: Muzikál je místy až příliš filozofický. Ale s tím asi nebudete souhlasit, když jste už před šesti lety v jednom rozhovoru prozradila, že čtete Summu teologickou od Tomáše Akvinského...
Heleďte se, nebyl za tou odpovědí smajlík?
Rozhodně ne.
Tak to ho asi vyhodili, protože Summa teologická se snad ani nedá překousnout. Ale máte pravdu, že tohle je věc, které jsme se báli, protože hlavně první půlka Excaliburu je hodně symbolická a až ta druhá má superspád. Naštěstí to pan režisér Morávek zvládl tak skvěle, že je pořád na co koukat. A já z toho mám radost, protože jsem české muzikály dřív ráda neměla. Některé byly tak špatně dělané, že mi to bylo až líto.
Jak vás tedy nakonec dokázala Lucie Bílá k muzikálu naverbovat?
Nebylo to z její strany žádné přemlouvání. Ona mi zavolala, ať to ještě jednou pořádně zvážím, a že by bylo pěkné, kdybychom se konečně mohly potkat na nějakém projektu. A mně přišlo hrozně zajímavé už to, že volá zrovna ona.
Vždyť jste se musely poznat už kdysi na počátku devadesátých let, když spolupracovala s vaším tátou.
To je pravda, ale to ještě nebyla naší největší hvězdou. Když mi teď po dlouhé době zavolala, tak se mi trošku rozklepaly kolena. Ale tenkrát dávno k nám přišla na návštěvu a já se mámy ptala, kdo to je. Prý Lucka Bílá. A já na to, že ji neznám. To je zpěvačka, vysvětlila mi máma, a tak jsem si došla pro památník a ta paní, co štěrchala spoustou náramků a nebyla zdaleka tak štíhlá jako teď, se mi do něj podepsala. Vždycky byla prima, měla jsem ji ráda.
Upřímně - kdybyste jednou udělala přelomovou desku anebo hrála ve filmu, který by vás proměnil v bezkonkurenční celebritu, jakou je ona, snesla byste tu naprostou ztrátu soukromí?
Ale Lucka to nebere nijak tragicky. Teď jsme byly na koncertě v takovém prťavém klubu, kde člověk nepředpokládá, že by se mohla objevit padesátinásobná zlatá slavice, a ona tam prostě přišla. Takže je to vždycky jen na vás.
Kdybyste si právě teď musela vybrat, jestli se budete dál intenzivně věnovat jen herectví, nebo jen zpěvu, pro co byste se rozhodla?
Takovou otázku mi nedávejte, do téhle konfrontace nejdu. A kdybych před tak vážným rozhodnutím přece stála, tak... Nejspíš bych se rozhodla, že začnu závodně plavat.
|
Lucie Vondráčková |
 Lucie Vondráčková. |
 Lucie Vondráčková. |
 Portrét Lucie Vondráčkové. |
 Portrét Lucie Vondráčkové. |
 Lucie Vondráčková při on-line rozhovoru v redakci iDNES (16. února 2001). |
 Lucie Vondráčková při on-line rozhovoru v redakci iDNES (16. února 2001). |
 |
 Lucie Vondráčková |
 Lucie Vondráčková |
 Marlin v podání Michaela Kocába a Morgana Lucie Vondráčkové. (3.11. 2003) |
