V nové inscenaci divadla Kalich Zabiják Joe hrajete drsnou ženu s nevybíravým slovníkem. Jste za drsňačku i doma?
To rozhodně nejsem. Možná jsem trochu drsňák, když jsem víc unavená a podobně. Ale snažím se to v sobě krotit, hlavně v tom, abych nemluvila sprostě. To se mi nejčastěji stává za volantem. Jsem sice v zásadě klidný řidič, ale když mě na silnici někdo ohrožuje, tak pro silné slovo nejdu daleko. To mě pak vždycky dcera Sofie koriguje, ať to tolik neprožívám. Pokud jde o hru, kterou zmiňujete, opravdu drsnější je. Na jednu stranu z člověka vyjdou věci, které by jinak tlumil, na druhou stranu se mě tohle téma nevraživosti v rodině bohužel dotýká takovým způsobem, že mi z toho fyzicky není dobře. To se ale časem poddá a nadhled se dostaví.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Na vaši drsnou stránku jsem se ptala také proto, že jste se do Prahy kvůli škole přestěhovala už ve čtrnácti letech. Navíc jste v jednom ze starších rozhovorů řekla, že jste si coby teenager prošla celkem rebelským obdobím. Jako brigádnice jste tančila na diskotéce a měla blízko k prostředí alkoholu i drog. Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekla, že od těchto věcí chcete být co nejdál?
To bylo hodně rychlé. Už když jsem se v té situaci ocitla, v nějakých sedmnácti, osmnácti letech, tak mi to bylo hrozně nepříjemné. Já sama jsem totiž nijak výrazně alkoholu ani drogám nikdy neholdovala. Měla jsem brigádu v klubu Radost, ale bylo to o tom, že mě bavila hudba a tanec. Nepotřebovala jsem k tomu žádná povzbuzovadla, ale věděla jsem, že všichni okolo je berou. Mně samotné tady v Praze bylo hrozně smutno. Neměla jsem tady rodinu, nikoho. Takže jsem se tyhle smutky vlastně snažila vytancovat a nic jiného mě nebavilo.
Vedle herectví jste se také určitou dobu živila jako kosmetická redaktorka. Je to už hudba minulosti?
Redaktorku už sice nedělám, ale je to takový můj koníček. Znám spoustu lidí z téhle branže, a když je něco nového, tak hrozně ráda chodím na tiskovky. Čistě ze zájmu. Pořád to sleduju, protože je to pro mě taková duševní hygiena. Jsou to lehká ženská témata a to mi dělá moc dobře. V divadle do sebe člověk nasává různé příběhy a nejsou to vždy veselé záležitosti, zatímco věnovat se trošku kosmetice má na mě asi takový účinek, jako bych šla na masáž.
Díky psaní pro lifestylový časopis jste se dostala pracovně i do Paříže. Napadá mě přirovnání k filmu Ďábel nosí Pradu. Byla tato branže tak drsná a agresivní, jak slavný oscarový snímek ukazoval?
Byla jsem v Paříži vlastně na dvou takových cestách. Při té první jsem byla odkázaná úplně sama na sebe, ale při druhé se o mě zástupci jedné kosmetické společnosti starali jako o princeznu. To byly moc příjemné chvíle. Neměla jsem ale ambice být třeba do tří let redaktorkou Vouge v Paříži nebo jinde ve světě. Všechno jsem to brala hodně pozitivně, zatímco hrdinku toho filmu skoro týrá nekompromisní šéfová Meryl Streep. Ačkoli, když jsem začínala v Harper’s Bazaar jako asistentka, tak jsem občas dostávala od šéfové pořádný kouř. Musela jsem třeba hledat jedinou fotku v půlmetrovém štosu časopisů. Vzpomínám si, jak mě kolikrát nad ránem budily sny, ve kterých na mě křičela, ať vstávám a jdu hledat tuhle fotku a tenhle kousek na focení. (smích) Takže jste se tím přirovnáním vlastně i možná trefila, protože před tím, než nastoupila jako šéfredaktorka Bára Nesvadbová, jsme se tam opravdu všichni dost klepali. Pak už to bylo fajn. Na druhou stranu mě ale tahle předchozí šéfová hodně naučila, protože měla jasnou a striktní vizi.
Jak jste se k této práci dostala?
Moje spolužačka Linda mi pomohla najít práci u své sestry, která pracovala jako vedoucí celé kosmetické sekce pro několik časopisů. Když jsem kdysi odcházela z Liberce a utíkala od divadla, jako už poněkolikáté, tak jsem v Praze sháněla práci a díky ní jsem k tomu mohla přičichnout.
Řekla jste, že jste od divadla utekla už poněkolikáté. Je to něco, co vás provází?
Ano. Pořád. (smích) Často si říkám: Dost! Budu dělat něco jiného! Říkala jsem si to vlastně už i na škole, že na to nemám povahu. Nemám totiž asi dostatečnou schopnost brát věci s nadhledem. Dnes musím říct, že čím jsem starší, tím víc je pro mě každá další premiéra vysilující. Profesionál odejde z divadla a řeší si dál své věci. Já se to sice snažím dělat také, ale stejně je pro mě hodně těžké oprostit se od všeho, co tady do sebe dostanu.
Není to tak dávno, co jste měla možnost oprostit se nejen od divadla, ale i od civilizace jako takové. Absolvovala jste expedici do Amazonie v doprovodu rybáře Jakuba Vágnera. Spolu s modelkou Eliškou Bučkovou jste v deštném pralese fotily kalendář. Čeho jste se v tak extrémním prostředí nejvíce bála?
Asi nejvíc jsem se bála krokodýlů, kteří tam ve výsledku ani nežili. Byli tam v uvozovkách jenom kajmani, kteří na člověka neútočí. Pak jsem zjistila, že na místě je také obava z anakondy, která útočí z vody, kde ji nevidíte. V oblasti, kde jsme se pohybovali, měly nejvíc lidí na svědomí právě anakondy. Pokud jde samozřejmě o zvířata. Během pár vteřin vám rozlomí kánoi a je konec. Zrovna v době naší cesty tam člověka skutečně napadla.
Zažili jste při expedici nějakou opravdu rizikovou situaci, kdy jste měla strach?
Největší strach jsem zažila, když jsme pluli lodí, a to hodně dlouho, asi šest hodin, a schytali jsme silný pralesní déšť. Byla to taková obyčejná kovová lodička bez střechy, kde jsme měli bagáž a seděli na prkýnkách. Bylo to jako z jiného století. Pršelo snad čtyři hodiny v kuse a já v duchu uvažovala, co všechno musím pochytat, když se cvakneme. Kam doplavu a kudy poběžím do civilizace. (smích) Jinak je pravda, že Jakub Vágner se o nás skvěle staral. Nikdy jsme s Eliškou nebyly úplně o samotě, protože nás stále hlídal. I když jsme chodily na toaletu. (smích)
Ivana Jirešová■ Narodila se 15. července 1977 v Písku. ■ Ve 14 letech odešla do Prahy studovat konzervatoř. V roce 2005 ji televizní diváci v anketě TýTý ocenili jako Objev roku. ■ Proslavila ji role barmanky Lucie v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kterou hraje už 11 let. ■ Ze vztahu s novinářem Ondřejem Höppnerem má jedinou dceru Sofii. |
Nemůžu se vás nezeptat na vaši nejznámější televizní roli, kterou je barmanka Lucie ve fenoménu jménem Ordinace v růžové zahradě. Hrajete ji už neuvěřitelných jedenáct let. Neleze vám po tak dlouhé době už třeba trochu na nervy?
Mám výhodu, že postava Lucie není v seriálu neustále. Je tam občas, a to je pro mě hodně osvobozující. Navíc je to hodně pozitivní role, takže si jdu na plac opravdu někdy odpočinout. Musím říct, že Lucie je pro mě doslova za odměnu a jsem ráda, že ji pořád mám. Také máme milou, řekla bych až rodinnou partu lidí okolo. Například některé paní kostymérky tam jsou stejně jako já od úplného začátku.
Takže si umíte představit, že byste Lucii hrála třeba dalších jedenáct let nebo i déle?
Jasně! Před časem jsem si přečetla, že v Anglii zemřela herečka, která hrála v jednom seriálu 43 let, takže mám ještě velké rezervy. (smích)
Letos poprvé se budou v rámci Českých lvů předávat také ceny pro televizní seriály. Do nominace se nedostala Ordinace v růžové zahradě. Překvapilo vás to?
Překvapilo mě spíš, že jsou vůbec televizní seriály do Českých lvů nominovány. A jinak tomu celkem rozumím. Je tolik nových zajímavých seriálů, které si zaslouží pozornost, že je tomu tak určitě správně.
Máte mezi nominovanými nějakého oblíbence, kterému byste Českého lva přála o trochu víc než jiným?
Já jsem bohužel, co se týče české kinematografie, úplný barbar. Stydím se, ale sleduji pouze zahraniční snímky. Určitě bych to ovšem přála někomu novému, kdo dostal šanci. Trošku se mi nelíbí, že se obsazují stále stejní herci.
