Ivana Christová přichází na schůzku do kavárny v Bratislavě o čtyřicet minut později a s mobilem u ucha. „To bylo pracovní,“ zaklapne telefon a zapálí si cigaretu.
„Zrovna mě naštvala jedna slovenská novinářka. Ptala se, jestli je moje třetí deska pokračováním boje neúspěšného umělce. Tohle je opravdu poslední rozhovor, který dávám naživo,“ říká.
* Čím vás novináři tak rozčilují?
Jsou to tvůrcové, kteří nám udělají takový mediální obraz, jaký si sami představují. Bez ohledu na skutečnost. Někdy to jsou takové blbosti, že už nemám chuť dál pokračovat.
* A co je pravdy na tom „neúspěšném umělci“?
Zpívám proto, že mě muzika baví. Moje desky se neprodávají tak, aby mě mohly živit. Aby vás hráli v rádiích, musí za vámi stát dobří manažeři a dobré smlouvy, což já nemám. Zpívání je koníček, nepořádám ani vlastní koncerty. Když zpívám, jsem happy.
* Právě připravujete svou třetí desku, po popových písních to tentokrát budou šansony. Proč zrovna tento styl?
Vzniklo to tak, že jsme s přáteli v jednom pražském baru jen tak hudebně improvizovali a zjistila jsem, že mě tahle muzika baví. Pak jsem se na doporučení nějakého muzikanta sešla s Lacem Déczim a udělali jsme pár společných demo nahrávek. Myslím, že šanson se dobře hodí k barvě mého hlasu, hlubšímu altu. Mám také ráda, když má text písně nějakou výpověď, příběh.
* Jak vás Laco hodnotí jako zpěvačku?
Je to dost svérázný člověk a na zpěváky má vyhraněné názory. Sám se nabídl, že mi s muzikou pomůže, říkal: Líbí se mi tvůj hlas, jsi dobrá, zvládneš to. To mě dost potěšilo, až jsem mu skoro nevěřila, když to řekl.
* Kdy album vyjde?
Mám málo času, navíc Laco je na Slovensku jen občas, když nahraju něco nového, musím mu to poslat do Ameriky. Netuším, kdy deska vyjde, na podzim by snad mohly být hotové tři čtyři písničky.
* Říká se, že šanson umí dobře zazpívat jen žena, která má silnou životní zkušenost. Je tohle váš případ?
Myslím, že ano. Když děláme na nové písni, text ze mě jde úplně přirozeně: zpívám o dceři, poháru vína, ztracené lásce... Jednou do toho začal Laco křičet, ať zazpívám, že jsem stará manekýna. (smích) Většinou jsou ty písničky dost melancholické.
* Vaše manželství dlouho nevydrželo a s posledním přítelem jste se rozešla asi před rokem. Společně s dcerou bydlíte v domě s vaší maminkou. Vyhovuje vám to takhle?
Já vlastně ani nic jiného neznám. Sama pocházím z rozvedené rodiny a vyrůstala jsem jen s matkou. Je známé, že děti z rozvedených rodin se samy často rozvádějí. I na mě to mělo vliv a tenhle model mě přitahuje.
* V rozhovorech zdůrazňujete, že vám „chlap nechybí“...
Samozřejmě, že jako každá žena toužím po nádherné lásce, opoře a tak dál... Ale když se mi něco nelíbí a nevyhovuje mi to, nepřizpůsobuji se a odejdu. Nepřizpůsobila jsem se ani otci svého dítěte a mám pocit, že nemusím dělat kompromisy. Lidé se mě občas ptají: Jak můžeš být sama? Nejsi nešťastná? Ale mně není smutno, mám svou práci a je jí dost... Nad city nepřemýšlím, protože tomu nerozumím a unavuje mě to.
* A jak byste si představovala toho ideálního partnera?
Potřebuji muže, který by mě měl strašně rád, nechal by mě dělat mou práci... A tady už začíná být problém, protože muži mají většinou potřebu vlastnit. Taky bych chtěla, aby byl mnohem moudřejší a šikovnější než já, a já ho mohla obdivovat a vážit si ho.
* Okolo vás se přece musí točit spousta mužů. To mezi nimi opravdu není nikdo, kdo by splňoval tato kritéria?
Ne, nikoho takového jsem nepotkala. Je mi to líto, ale zatím ne (smích).
* Nechybí dceři při výchově otec?
Ženy bez partnera, které plánují dítě, mi někdy říkají: Já taky nepotřebuju tátu, vždyť ty jsi to zvládla. Odpovídám jim, že já nejsem úplně správný vzor. Na druhou stranu je lepší, aby dítě raději nepoznalo žádného otce než otce, který by byl zlý. Mám několik výborných kamarádů, kteří se pohybují v blízkosti mé a mojí dcery, takže myslím, že alespoň částečně nějaký mužský vzor vnímá.
* Dceři je dvanáct let. Nechtěla by být také modelka?
Moje dcera je nádherná, myslím, že je hezčí než já. Má všechny předpoklady, aby byla v modelingu lepší než její máma. Ale doufám, že to nebude chtít dělat. Po tom, co jsem ve světě módy zažila, bych o ni měla strach. Zatím jsme spolu o tom nemluvily, do osmnácti jí to určitě nedovolím.
* Proč jí to nedovolíte?
Je to tvrdý byznys plný zkreslených situací. Ty modelky jsou mladé, v úplně cizím světě, do toho všichni ti šmejdi, kteří se pohybují okolo. Jste tam jako kůň: ukaž zuby, dobrý, zhubni pět kilo, přiber dvě kila. Sama nelituji, že jsem to zažila: viděla jsem celý svět, poznala spoustu zajímavých lidí. Ale o dceru bych se bála.
* Stýská se vám někdy po modelingu?
Někdy se mi stýská po cestování, poznávání nových lidí... Mám tak trochu pocit, že u nás jsou lidé dost negativističtí, většinou si spíš stěžují, než aby nějak hledali řešení svých problémů. Na druhou stranu jsem ráda, že už nejsem tak rozlítaná. Možná je to věkem, ale nikdy mi víc nechyběla vlastní postel než teď.
Doma se cítím v Bratislavě
* Hodně času trávíte pracovně, jste často mimo domov. Jak to odloučení snáší dcera, která chodí na gymnázium v Bratislavě?
Dcera Daniela je na to zvyklá odmalička, kdy jsem ještě létala po světě předvádět. Ale myslím, že tím náš vztah netrpí, o to silněji si užíváme čas, kdy jsme spolu.
* Právě si sháníte byt v Praze. Chcete se do Česka natrvalo přestěhovat?
Prahu zbožňuji, ale nedokážu si představit, že bych tam stěhovala rodinu. Sháním jen nějaký malý byteček, protože tam jsem často. Opravdu doma se cítím v Bratislavě.
* Jste bývalou špičkovou modelkou, dnes zpíváte, moderujete, máte svou agenturu a založila jste i nadaci. V které z těchto rolí jste opravdu dobrá?
Asi ve všech. Všechno, co dělám, byl můj nápad a do žádné z těch aktivit mě nikdo nenutil. Těší mě každý úspěch a všechny tyhle práce dohromady jsem já. Nejlíp se cítím jako showman, proto to moderování, zpívání.
* Jak těžké je prosadit se s vlastní agenturou na společenské akce?
Je to velmi tvrdé. Musela jsem se učit, zpočátku jsem byla k lidem příliš štědrá. Ale nemám ambice být první ze všech, dělám jen tolik, kolik musím, protože mě tahle práce živí.
* Jaké bylo letošní léto?
Strašně rychle to uteklo. Moderovala jsem nějaké akce, pak byly golfové turnaje, karlovarský festival... Dovolenou jsem si udělala na zámku ve Štiříně. Deset dní jsem se tam učila zpěv, a rétoriku. Dovolená na pláži není nic pro mě, dost nerada se opaluju. Opravdové volno plánujeme s dcerou a mámou až na konec září, kdy chceme jet do Říma.
* Ředitel Miss Miloš Zapletal vám nabídl, abyste dělala konzultantku novým kandidátkám na miss. Co se dá těmhle dívkám vůbec poradit?
Nic.
* Tak co tam děláte?
Pojala jsem to jako seminář. Připravila jsem si body a vyprávěla svoje zážitky: jaký je to stres, skok v životě. A že když nebudou jíst, zničí si zdraví. Když jsem dala prostor na otázky, všechny chtěly vědět, jaký to byl pocit, když jsem byla poprvé v životě na titulní stránce. Došlo mi, že ty holky moje rady stejně neposlouchají. Každý si asi musí projít svou vlastní cestou. V osmnácti jsem si také myslela, že jsem sama nejchytřejší.
* Takže jste se také mučila hlady?
Také. Když jsem přijela jako Miss Československo do New Yorku, první, co mi řekli, bylo, abych zhubla pět kilo. Vážila jsem pak asi čtyřicet devět kilogramů a vypadala katastrofálně. Rozemletý banán s džusem jsem jedla třeba tři dny. Ale práce byla od první chvíle spousta. Nikdy jsem naštěstí neměla problémy s anorexií nebo bulimií, ale kolapsy organismu jsem zažila.
* Je vůbec nějaká cesta, jak se těmto stavům vyhnout a udržet si při tom štíhlou linii?
Ano, ale musíte umět držet tu správnou dietu. Mladé dívky to často dělají tak, že nejedí vůbec, což je samozřejmě špatně. Když si dáte ráno pomeranč, v poledne salát, k večeři nějakou rybu vařenou ve vodě a do toho pravidelně cvičíte, jde to zvládnout, aniž si zničíte zdraví.
* Co říkáte tomu, že volíme dvě královny krásy ročně?
Nemyslím, že to situaci prospělo. V českém modelingu není tolik práce, aby dobře uspokojila dvě missky ročně. Ale vlastně ty soutěže moc nesleduji, není to zrovna program, který bych si zapínala v televizi. Ani nevím, kdo letos vyhrál.
* Jak to?
Já si je nedokážu zapamatovat. Myslím, že ty holky jsou si všechny strašně podobné, chybí mezi nimi nějaký výrazný typ. Už mě ta soutěž moc nezajímá.
* Proč ani jedna z českých manekýn, které patří mezi světovou špičku, neprošla soutěží Miss?
Protože osmnáctileté dívky jsou na modeling už dost staré. Dnes chodí agentury do základních škol, aby podchytily děti, kterým je deset dvanáct. S prací se pak začíná někdy od čtrnácti, to byl případ třeba Evy Herzigové. Jednou z mála výjimek je Helena Houdová (Miss ČR 1999 -pozn. red.), ta nafotila ve světě velké reklamy, stojí za ní dobrá práce.
* Takže je celá Miss především show pro televizi?
Miss není modelka. Je ve své zemi první dámou krásy, objevuje se na společenských akcích, věnuje se charitě... Ale myslím, že skutečné díry do světa modelingu se přes miss většinou nedělají. Já si celou svou kariéru ve světě musela zařídit sama. Když jsem někomu řekla, že jsem Miss Československa, zeptali se, kde to je.
Chci založit farmu krásy
* Nedávno vám bylo šestatřicet let. Je ještě nějaká práce, kterou byste chtěla vyzkoušet?
Zrovna jsem ve stadiu, kdy přemýšlím, co bych chtěla v životě ještě dělat. Chtěla bych hodně cestovat, napsat knihu o zdravém životním stylu.
* Tu však máte rozepsanou už dlouho...
Zatím žiju příliš nezdravě na to, abych něco takového napsala.
* A další cíle?
Chtěla bych založit beauty farmu. Představuju si to jako komplex selských domů někde na venkově, kde by se učila zdravá výživa, cvičila se jóga, byli by tam psychologové... Prostě místo, kam by si mohli lidé přijít oddechnout. Ale konkrétní plán zatím nemám.
* Co moderování a vedení agentury? Dá se tohle dělat celý život?
Mě showbyznys neuvěřitelně baví. Miluju ten pocit, když stojím na pódiu a něco moderuji nebo zpívám. Chci to dělat, dokud o mě bude zájem. Užívám si to.
