Ivana Andrlová

Ivana Andrlová | foto: Kloboukfilm

Andrlová: Za roli dcery majora Zemana se nemám důvod národu omlouvat

  • 277
Ivana Andrlová (55) patřila před rokem 1989 k našim nejčastěji obsazovaným herečkám. Objevila se v desítkách filmů, seriálů a televizních inscenací, ale po revoluci přišel ostrý střih. Dočkala se dítěte a pustila se do podnikání. Před kamery se už pak nikdy pořádně nevrátila.

Pohádková princezna i dcera majora Zemana v kultovním propagandistickém seriálu, to jsou dvě z nejčastěji připomínaných hereckých tváří Ivany Andrlové. Ani jedné z nich nelituje. „Bylo mi 17 let a cítila jsem účinkováni v takovém seriálu jako obrovskou příležitost,“ vzpomíná v rozhovoru pro týdeník 5plus2.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Jste člověk, který v české televizní a filmové tvorbě zaujímá velice zvláštní pozici. Před revolucí jste patřila mezi nejobsazovanější herečky své generace, ale pak přišel rok 1989 a...
...šmytec. V té době jsem to tak výrazně ani nevnímala, protože po revoluci nastalo opravdu hodně zvláštní období. Lidé téměř přestali chodit do divadla, začalo se rozmáhat video, takže přestávali i chodit do kina. Místo toho se vyrojily videopůjčovny a všichni si půjčovali pro mě nesmyslné a příšerné filmy. Kultura se zkrátka takovým zvláštním způsobem obrátila. Byla jsem z toho hodně rozčarovaná, ale narodilo se mi v té době vymodlené dítě, takže jsem měla trošku jiné starosti. Do toho jsem začala podnikat.

Takže jste také patřila do té první porevoluční vlny odvážných podnikatelů?
Ano. V létě 1990 se mi narodila Míša a v letech 1991 až 1993 jsem podnikala, což pro mě byl závazek na 24 hodin denně. S kamarádkou Marcelou Davidovou jsme měly relaxační studio. Marcela byla v té době slavná tenistka, já jsem také byla hodně známá, takže jsme nepotřebovaly žádnou reklamu. Udělali se mnou tehdy rozhovor do jednoho hodně oblíbeného časopisu, kde jsem se zmínila, co zrovna připravujeme. Napsali tam i adresu a telefonní číslo k nám do salonu, což už by dneska nikdo neudělal, a nám začal neustále zvonit telefon. Podnik jsme ještě ani neotevřely a za dva dny sezení u telefonu jsme měly na rok plno. Takže od začátku jsme fungovaly na sto procent a o všechno jsme se staraly samy. Otevřeno jsme měly sedm dní v týdnu a pouze na víkendy jsme najaly děvčata, abychom si s Marcelou mohly odpočinout. Ocitla jsem se v úplně jiných sférách. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného. Měla jsem pocit, že mě to naplňuje a že už se k herecké profesi, která byla v úpadku, ani nechci vrátit.

Ivana Andrlová

■ Narodila se 28. října 1960 ve Vysokém Mýtě. Vystudovala Pražskou konzervatoř.
■ Známou se stala hlavně díky rolím princezen, ale i jako seriálová dcera majora Zemana.
■ Od poloviny 70. do konce 80. let byla jednou z nejčastěji obsazovaných hereček jak v televizních filmech a inscenacích, tak i ve filmu.
■ Od počátku 90. let se ve filmech objevuje jen velmi málo, a to v menších rolích.
■ Je výborná dabérka, za dabing seriálu Ally McBealová získala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského.

Co se tedy stalo, že jste s podnikem nakonec skončily?
Po dvou letech se začaly měnit podmínky pro podnikání. Začaly se hodně zpřísňovat nejrůznější předpisy a požadavky, které jsme musely splňovat. Zároveň jsme v té době obě začaly dostávat opět nějaké nabídky ze svých profesí. Tak jsme po dvou letech splatily poslední peníze, které jsme si na začátku pochopitelně musely půjčit, a řekly jsme si, že jdeme od toho.

Jaký jste z toho měla pocit?
Nijak nás to tehdy nebolelo, protože nám nezůstaly žádné dluhy.

Pak jste se vrátila k divadlu?
Ano. Podnikání byl takový dvouletý výstřel na Měsíc, který pro mě byl v mnohém skvělá zkušenost, ale měl i jeden negativní dopad. Během těch dvou let se v mé profesi strašně moc změnilo a já už jsem se nikdy nedostala zpátky. Alespoň pokud jde o natáčení. Do té nové generace jsem se už nezačlenila. Pak se také objevilo pár věcí, které se mi nelíbily a já je odmítla. Ačkoli jsem si nikdy s nikým nic neprovedla, tak jsem cítila, že třeba na určité stanici pracovat zkrátka nemůžu. S tím se nedalo nic dělat. Jenom jsem nečekala, že to potrvá 25 let. Ale přežila jsem to, jak vidíte.

Nelitovala jste někdy toho, že jste se pustila do podnikání, nebo toho, že jste o pár let neoddálila mateřství?
Pokud jde o mateřství, tak vůbec. Míšu jsem měla ve třiceti. Zatímco dnes je to normální, tehdy jsem byla de facto stará matka. Doktoři se na mě dívali jako dnes na čtyřicetiletou. A co se týče podnikání, to nevymyslíte dopředu. Nemá cenu litovat toho, co bylo, protože s tím stejně už nic neuděláte. Zkušenost to byla dobrá. Možná dost určující pro můj další život, ale to jsem tehdy nemohla vědět.

Nemůže za oním útlumem vaší herecké kariéry stát také to, že jste byla pro tvůrce až příliš výraznou tváří spojenou s érou minulého režimu? Toto stigma poznamenalo řadu umělců.
Je to možné. Mnohých lidí se to dotklo a poznamenalo je to. Ale po určité době se tahle zeď prolomila. Téměř všichni se nějakým způsobem vrátili. Zatímco lidí jako já moc není. Ale je pravda, že já jsem pro to nikdy moc nedělala. Když jsem se k herectví dostala, šlo to najednou všechno tak rychle, že jsem pro to nemusela nic dělat. Ačkoli to tak nevypadá, nejsem zase až tak ambiciózní člověk. Když mi někdo dá práci, tak ji dělám na sto procent, roztrhám se pro ni, ale neumím si dopomoct k tomu, abych ji dostala. Myslím, že v tom to také hodně vězí. Doba se v tomhle ohromně změnila, lidé musí pro roli dělat všechno možné a teď to vůbec nemyslím ve zlém. Já to neumím a asi už se to nenaučím.

Dá se porovnat natáčení dnešních seriálů s produkcí před rokem 1989?
Nedá se to porovnat vůbec v ničem. Základ je ve scénářích. Když jsme kdysi točili cokoli, tak šlo o nějakou řadu. Ty většinou byly třináctidílné a já jsem všech třináct dílů dostala a přečetla jsem si je. Věděla jsem od začátku do konce, co jsem a jaká jsem. Věděli to i výtvarníci a ostatní, takže jsme se mohli dohodnout, jak budu vypadat, jak budu chodit oblékaná a tak dále. Dneska dopředu nevíte, kolik dílů natočíte. To vám nikdo neslíbí. Dostanete třeba scénáře tří dílů. Z toho se ale o své postavě moc nedozvíte. Pak točíte a dostanete tři díly, ve kterých je ta vaše paní úplně jiná. (smích) Jak můžete vytvářet nějakou postavu, když neznáte její osud? Já jsem z té přelomové generace, takže bohužel mám srovnání z dřívějška, a tenhle systém mě pořád ještě mate. Mladí herci ale už nic jiného nezažili, pro ně je to normální.

Bavilo vás jako herečku natáčení všech těch dnes už ikonických seriálů?
To, co je dnes považováno za ikonické, nás taky někdy štvalo. Nedávejme tomu svatozář. Taky jsme v některých případech věděli, že točíme s prominutím kraviny poplatné době. Ale to dnes děláme taky. Ovšem jsou to věci poplatné zase jiné době. Je to strašně těžké. Ale byla to moje profese, kterou jsem si vybrala. Mohla jsem si jen vybrat, že ty nejpříšernější věci točit nebudu. Proto třeba lidi tak rádi točili pohádky. Protože ty byly apolitické. Ještě jsme někdy měli pocit, že tam můžeme propašovat nějakou větu s dvojím významem, kterou „oni“ nepoznají. Bylo to jako u královského dvora, šašek směl říkat věci, které nikdo jiný nemohl. Jinému by za to setnuli hlavu, ale šaškovi to prošlo.

Jak to bylo vlastně v té době s odmítáním nabídek, které se takzvaně neodmítají? Dnes například ještě řada lidí předhazuje hercům účinkování v Majoru Zemanovi.
Major Zeman rozdělil národ na dvě poloviny. Jde o to, že pozadí toho seriálu ještě před tím, než začal vznikat, je hodně diskutabilní. Ale to devadesát procent lidí vůbec neví. Byla to interní věc. Každopádně nemám pocit, že bych se měla národu omlouvat za to, že jsem točila Majora Zemana. Tehdy mi bylo sedmnáct, a to neříkám proto, že jsem tehdy byla hloupá a nevěděla jsem, v čem hraju. Vůbec ne, tímhle směrem to nechci stočit. Zkrátka mi bylo sedmnáct a režisér Sequens, který měl v té době obrovské jméno, mi nabídl roli v deseti dílech seriálu, kde jsem měla vývoj od čtrnáctileté dívky do pětadvacetileté ženy. Pro mě to byla obrovská příležitost. Jinak samozřejmě byly věci, které člověk mohl odmítnout. Také jsem v životě odmítla spoustu věcí a pak jsem si za to také musela nést následky.

Stále vás mám zafixovanou především jako jednu z nejoblíbenějších pohádkových princezen. Ale povězte, když vás tak pozoruji, nejste spíš tak trošku nervák?
Dříve jsem vybuchovala na první naťuknutí. Jako nášlapná mina – bum! Dnes už jsem mírnější, trvá mi déle, než vyletím, i když je to pro mě hodně těžké. Ale když to pak přijde, tak je zle! (smích) Princeznou jsem nikdy nebyla. Ani jedinou vteřinu.

Život s vlastní divadelní společností

Kromě filmových a televizních postav ztvárnila Ivana Andrlová také desítky divadelních rolí v několika pražských souborech. Například po studiu na konzervatoři zakotvila v někdejším Divadle Jiřího Wolkera. V roce 1997 se spolu s kamarádkami a kolegyněmi Mahulenou Bočanovou a Olgou Želenskou rozhodly osamostatnit a založily vlastní Divadelní společnost Háta. Zde hraje například postavu Zuzany v komedii Světáci, která je inspirovaná stejnojmenným legendárním snímkem. Účinkuje také v hrách Hvězdné manýry, Klíče na neděli, Do ložnice vstupujte jednotlivě či Na správné adrese.

Ivana Andrlová (14. května 2016)

S Lukášem Vaculíkem ve filmu Vítr v kapse (1982)

V pohádce Princové jsou na draka (1980)

S inscenacemi Háty jezdí během roku zájezdní představení po celé republice. V roce 2013 získala v Hudebním divadle Karlín nezpívanou roli v úspěšném muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky, který tvoří písně jedné z našich nejúspěšnějších kapel. V současnosti ve stejném divadle zkouší další muzikál Bonnie a Clyde inspirovaný slavnou kriminální mileneckou dvojicí. Zde se objeví v roli matky Clyda v podání Václava Noida Bárty.