Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ivan Trojan: Šílenci rozumím

  8:48aktualizováno  8:48
Vaří vlasy své přítelkyně a připadá mu, že peřina chodí po bytě. Hrdina filmu Příběhy obyčejného šílenství, který teď trhá divácké rekordy, má vážně podivné potíže. "Ale já mu rozumím," říká Ivan Trojan, jeden z nejobsazovanějších českých herců a majitel tří Českých lvů, který se proslavil rolemi podivínů.
Ivan Trojan

Ivan Trojan - Herec Ivan Trojan se na brněnské premiéře filmu Příběhy obyčejného šílenství svlékl do půl těla. Reklamní tričko filmu totiž hodil svým fanouškům. | foto: Radek MíčaMF DNES

Ostatně, vezměme si jeho vlastní svatbu...

Když jste si bral herečku Kláru Pollertovou, neřekli jste to vašim ani jejím rodičům. Proč? To jste se jim zdál jako ženich zcela nevhodný?
Je fakt, že Klára měla přede mnou někoho jiného a její rodiče si na něj zvykli. Ale druhý fakt je, že ji vychovávali docela přísně. Bylo jí devatenáct, ale odmítali ji pustit někam přes noc, což je pro dnešní mladé lidi v tomto věku asi dost nepochopitelné. Vlastně mě tím donutili si ji vzít, abych s ní mohl být v noci.

Co na to váš otec a matka?
Brali se stejně jako já, jen oni dva a svědkové. Takový model u mě vždycky visel ve vzduchu, svatby se spoustou lidí a starostí mě nebraly. Tak jsme to udělali jako rodiče. Měli jsme jen svědky, kolegu Ivana Řezáče se ženou. Rodiče nevěděli nic.

Opravdu?
No, bylo jim trochu divné, proč se ptám, kde mám rodný list. Nemohl jsem ho najít. To jim bylo podezřelé.

A jak to probíhalo u Pollertů?
Klára se po svatbě normálně vrátila k rodičům. Byli jsme svoji, ale ještě pět dní jsme žili odděleně. Právě jsem točil Dějiny kriminalistiky, nebyl čas jim to sdělit.

Nebyl čas, nebo jste se spíš báli?
Promysleli jsme, jak to navlíknem. Měli jsme fotky, sice jsme na nich byli oblečeni civilně, ale bylo jasné, že je to svatba. Tak jsme se domluvili, že je seřadíme, jak postupně vznikaly, a dáme je rodičům prohlédnout. Přišel jsem k Pollertovým. Nepříjemné bylo, že měli návštěvu. Musel jsem asi hodinu čekat a Klára mi nosila jednoho panáka za druhým. Když došlo na věc, byl jsem trochu přiopilý.

To začíná být zajímavé...
Nejprve si fotky prohlížel tatínek Emil. Je vědecký pracovník, takže mu to hned nedoťuklo. Klára říká: "Ty, tati, prohlídni si je pořádně." Pečlivě je probral znovu a zase mu to nedošlo. "Pěkný pár," říkal. Pak se toho chytla tchyně. Pochopila asi po šesté fotce, řekla tři sprostá slova - a bylo to.

Máte dva syny, Františka a Josefa. To je náhoda, nebo pocta císaři Františku Josefovi?
Když jsme se s Klárou vzali, tak jsme na ledničku lepili jména, která přicházela v úvahu. Pohybovali se tam Matějové, Matoušové, ale pak se jich vyrojilo nějak hodně, tak jsme dál hledali v klasice. Najednou se nám zalíbil František, pak Josífek, tak z toho vznikl Franc Josef. Samozřejmě jsme si dlouho mysleli, že budeme mít ještě Marii a Terezii. Ale zatím máme co dělat s těma dvěma.

Už vás dostali nějakou otázkou do úzkých?
To byla první věc, které jsem se bál. Úplně jsem viděl situaci v tramvaji, jak se dítě ptá: "Tatínku, kdo je to támhle na té soše?" A co já teď? Nevím! Zoufale lovím v paměti! Strašná představa. Naštěstí jsou ještě malí.

Jak vycházíte se švagrem Lukášem Pollertem?
Výborně. Je inspirací pro mnoho mých postav.

Jak to myslíte?
Je hravý a tolerantní. Lidé mají tendenci se mu svěřovat, on jim umí naslouchat - a to se učím. Tyto jeho vlastnosti mě inspirovaly například k tomu, jak zahrát postavu Petra v Příbězích obyčejného šílenství i Oblomova, kterého jsem hrál v Dejvickém divadle. To, co je v Petrovi a Oblomovovi, totiž nacházím i u Lukáše.

Na vozík mám papíry

Cítil jste se někdy sám tak zvláštně, že jste musel jít hledat psychologa?
Ano. Ale nemám právo mluvit o důvodu. Když někdo vyhledá psychologa, je na tom špatně nejen on sám, ale taky to souvisí se spoustou lidí okolo něho, kterým by mohl ublížit, kdyby o tom říkal něco víc.

Ptám se proto, že hrdinové, se kterými jste měl největší úspěch, to jsou případy pro psychiatra. Samotáři, Jedna ruka netleská...
Dovolil bych si oponovat. Ano, dejme tomu Samotáři nebo Jedna ruka. Jenže byly i jiné filmy a postavy. Role otce ve Smradech, nebo Želary a malá, ale podstatná postava doktora... To jsou přece úplně odlišné typy. Ovšem chápu, že Samotáře nebo Jednu ruku vidělo víc lidí.

Jenže Petr v Příbězích obyčejného šílenství je opět chlapík, který si s životem neví rady. Je nepraktický tak, že ho opustila jeho milá a maminka mu pořád nadává. Je vám blízký?
Ano, je. Mně je na něm například sympatické, že nesoudí druhé. Samozřejmě že v osobním životě je obtížné žít s člověkem, který neumí vzít věci do svých rukou. Ale já mu rozumím.

Taky neumíte vzít věci do svých rukou?
Ne, to si myslím, že umím, jsem určitě ambicióznější než on. Ale jsem nerozhodný, nepraktický.

V čem například?
Teď mě nic nenapadá. Vy chcete nějakou veselou historku z natáčení...

To opravdu nechci, jen příklad.
Tak... třeba neumím používat mail.

Ve filmu vyrazíte do Prahy na přepravním vozíku, se kterým se překládají balíky na letišti. Působí to naprosto šíleně, když řídíte vozík v koloně aut - a to diváci vědí, že je to film. Napadá mě, jak velké pozdvižení jste asi ve městě budil při natáčení?
Byla to zvláštní zkušenost. Kamera byla kilometr daleko na nějaké věži a točila mě, jak přejíždím most. Jel jsem sám, kus ode mě byl člověk s vysílačkou, který říkal, co mám dělat. Jezdil jsem a kolem chodili lidé, kteří netušili, že tam blbnu kvůli filmu. Na druhé straně, získal jsem během natáčení na vozík papíry, takže teď bych se tím mohl živit.

Řekněte mi, jak vaši práci hodnotí váš otec? Udrží se zkušený herec, aby vám do ní nemluvil?
Nemluví mi do ní. Jen pro něj bylo nepochopitelné, že jsem odešel z Vinohradského divadla do Dejvického. Je z generace, pro kterou bylo Vinohradské i Národní metou. Když jsem šel do Dejvic, kam přišel ročník alternativního divadla z DAMU, představovalo to pro něj sešup. Jako bych šel z Vinohrad do loutkového. Začínali jsme opravdu od nuly. Teď tam chodí i táta a už je mu jasné, že jsem šťastný. On vlastně v hereckém životě neměl tolik štěstí jako já.

Jak to? Po roli v seriálu Tři chlapi v chalupě přece byl hodně známý.
Ano, ale myslím, že díky tomu seriálu pak byl zaškatulkovaný. Je to škoda, myslím, že je moc dobrý herec. Jenže to tak bývá, prostě nepřijde ta správná příležitost. U mě přišla. V divadle si nemůžu stěžovat, ale kdyby nebylo role v Samotářích a seriálu Četnické humoresky, třeba bych zůstal u divadla a všechno by bylo jinak.

U výslechu jsem se bál

Končil jste vysokou školu těsně před listopadem 1989. Cítíte na sobě nějaké stopy toho, že jste studoval za komunistického režimu?
Mám pocit, že si nesu cejch průměrnosti. Jsem ustrašenější než ti mladší, kteří mohli zmizet do ciziny, naučit se jazyk, cestovat. Neumím pořádně anglicky a při tom, jak jsem vytížený, to nejsem schopný dohnat.

Jak tedy vypadalo vaše dospívání?
Rozdělil bych ho na dva životy. V tom prvním jsem chodil do sportovního gymnázia a hrál basketbal za Spartu. Byl jsem vrcholový sportovec, přesvědčený, že budu studovat Fakultu tělovýchovy a sportu.

Proč jste se pak rozhodl pro divadlo?
Přesný důvod vlastně dodnes nevím. Ovšem můj pohled na život se tam úplně změnil. Uvědomil jsem si, jak jsem nevzdělaný. Na střední škole jsem zanedbal dost věcí. Začalo mi docházet, že žiju v totalitním státě. Ne že bych to předtím nevěděl, ale náhle jsem byl ve společnosti lidí, kteří chodili na demonstrace a mluvili o tématech, na která jsem ze sportu nebyl zvyklý. Nikdy jsem neměl odvahu podepsat Chartu, ale už mi přišlo přirozené podepsat petici za propuštění Václava Havla i Několik vět.

Nebyl podpis Několika vět spíše příkaz staršího bratra Ondřeje? Jemu se přece podařilo zlákat řadu osobností, dokonce i ty, od kterých to komunisté nečekali, například Hanu Zagorovou.
Brácha byl o čtyři roky starší, mnohem razantnější a odvážnější. Pohyboval se mezi lidmi, kteří měli názory jasné. Nekonzultovali jsme to spolu, ani jsme se moc nevyhledávali. Žili jsme každý svůj život.

A vy - měl jste s režimem nějaké potíže?
No jo, musel jsem odejít z Armádního uměleckého souboru neboli z AUS. Zjistilo se, že jsem podepsal Několik vět. Nevím, jestli mě někdo ze spolubojovníků udal, nebo to slyšeli v rádiu. Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky tehdy hlásily lidi, kteří podepsali. Jednoho dne si mě velitelé zavolali a zeptali se, jestli je to pravda. Já řekl, že ano. Oni, jestli to odvolám. Řekl jsem, že nemůžu, protože by to bylo proti mému svědomí. Tak jsem musel na výslech na kontrarozvědku. Měl jsem velký strach. Takový jsem od té doby nezažil.

Strach z komunistů si spojuji hlavně s padesátými léty. Ti z konce osmdesátých let mi připadají spíš k smíchu, když vidím záznamy z té doby nebo legendární proslov Milouše Jakeše.
Samozřejmě, že když koloval Jakešův projev, bavili jsme se, protože to byla neuvěřitelná sranda. Byli směšní, slabí, ale tu nebezpečnost StB jsem si uvědomoval. Prostě pořád měli moc vyhodit vás ze školy nebo z práce, nakládat s vaším životem. Režim se už sice hroutil, ale netušil jsem, že jeho konec je tak blízko. Nejsem hrdina.

Jak jste po výslechu dopadl?
Bál jsem se, kam mě odvelí. Nakonec jsem skončil u tankistů v Humenném. Ovšem jako zdravotník, lapiduch, což byla má specializace, protože na tankistu mě nemohli tak rychle přeškolit. Byl jsem tam čtyři měsíce, pak jsem měl právo na opušťák. Pořád ho oddalovali, nechtěli to povolit. Nakonec jsem ho dostal a přijel jsem z Humenného do Prahy 17. listopadu 1989.

To jste se 17. listopadu procházel Prahou ve vojenské uniformě?
Ano. Zrovna ten den byla v Realistickém divadle premiéra Maryši, tak jsem se šel podívat. Slyšel jsem, že je nějaká manifestace, pak tam přišli studenti, že se stalo to a to. Druhý den jsem šel na setkání, kde herci rozhodli, že podpoří studenty a budou stávkovat. Tam už jsem si uniformu nebral. Ale kdyby mě chytili, šel bych do basy natvrdo. Stihl jsem toho hodně, i založení Občanského fóra v Činoherním klubu. V pondělí jsem odjížděl do Humenného s aktovkou plnou letáků. A zase jsem se strašně bál.

Pak jste dělal osvětu mezi tankisty?
Na Slovensku nikdo nevěděl, co se děje. Když jsem se vrátil k útvaru, tvářili se, jako bych tu revoluci jel do Prahy spustit já.

Na jak dlouho jste v Humenném uvízl?
Hned po převratu nás poslali na cvičení někam třicet kilometrů dál, do lesů. Měsíc jsem nevěděl, co se kde děje, ale brácha pracoval na tom, abych se mohl vrátit. Už ani nevím, kdo všechno pomohl, ale vyřídil to. Když jsem se loučil u brány, přišel velitel útvaru i jeho zástupce. Po pás se mi klaněli a říkali věty jako: Tak já myslím, že jsme tady spolu dobře vycházeli, a tak. Báli se, že přijdou o místa. Pak jsem se slavně vrátil do AUS mezi ty, kteří mě vyhodili.

Jak se chovali?
Pěkně. Nechali mě, abych udělal nové pásmo. Armádní umělecký soubor totiž jezdil se zábavnými programy po útvarech. Hráli jsme písničky Karla Kryla, scénky z Černých baronů a Tankového praporu. Vystupovali jsme s protivojenskými texty. Založili jsme i Občanské fórum. Občanské fórum v armádě, to byla doba! Dokonce jsem jednal s tehdejším ministrem obrany Miroslavem Vackem. Šel za ním někdo z Občanského fóra a hledali, kdo by ho doprovázel jako zástupce vojáků. Tak jsem šel já - desátník! - jednat s generálem. Jako co bude s armádou, jestli ji budeme zužovat a tak.

Budu zase četníkem

Hereckou popularitu vám přinesly hlavně televizní Četnické humoresky. Natáčíte pokračování?
Ano, je roztočených dalších třináct dílů.

Počítám, že tento seriál byl ve vašem životě zlomem. Začali vás znát i lidé, kteří nechodí do divadla ani do kina. Pozoroval jste tu změnu?
Pozoroval, samozřejmě. Dneska je evidentní, že český seriál může porazit americký film nebo konkurovat SuperStar. Televize, nejen Česká, ale i Nova a Prima, si to uvědomují. Humoresky byly jedním z prvních dramatických pořadů, který ve sledovanosti porazil Novu. Ale v začátcích jsme vůbec netušili, že to tak bude.

Josef Abrhám říká, že když se v Nemocnici na kraji města jako Blažej špatně choval k sestře Ině, dostával v zelenině špatné brambory. Až když se polepšil, zelinářky mu daly lepší. Taky si vás lidé s postavou četníka tak spojili?
Když mě sousedé potkali po dílu, ve kterém zabili našeho psovoda Toníčka, byla zdrceni a vyčítali mi, jak jsme to mohli dopustit. Taky se mě lidi ptali, jak dopadne můj vztah s Klaudií, seriálovou dcerou Tomáše Töpfera. Asi tím opravdu žili.








Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Topmodelka Kate Mossová chodí na ošetření své pleti k Anastasii Achilleosové.
Kate Mossová: Vždycky jsem dřela jako kůň, přeceňovala jsem své síly

Topmodelka Kate Mossová (43) zavzpomínala na své začátky ve světě modelingu. Zejména se pozastavila nad focením se... celý článek

Simona Krainová v tričku ze své kolekce
Simona Krainová si vyzkoušela roli módní návrhářky, má svou kolekci

Modelka Simona Krainová (44) si vyzkoušela roli módní návrhářky a navrhla svou první módní kolekci. Na limitované řadě... celý článek

Hudebník Ivo Pavlík měl dnes pohřeb v pražských Strašnicích
Přátelé a rodina se naposledy rozloučili s hudebníkem Ivo Pavlíkem

Ve dvě hodiny odpoledne proběhlo poslední rozloučení s hudebníkem Ivo Pavlíkem, který zemřel minulý týden ve věku... celý článek



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.