I papežové prý mají své drobné úlety

Dobrý papež Jan XXIII., který za svého pontifikátu (1958-1963) uskutečnil v katolické církvi revoluci svoláním 2. vatikánského koncilu, byl také zatvrzelý kuřák, schopný zlikvidovat jednu krabičku cigaret denně. Jeho předchůdce Pius XII., který se dostal do oka uragánu kvůli svému málo rozhodnému postoji vůči Německu za druhé světové války, pronásledoval mouchy s vytrvalostí hodnou lepší věci. Procházel se po vatikánských zahradách vyzbrojen plácačkou a insekticidovým sprejem a nedával tomu hmyzu pokoj.

Pavel VI., papež v letech 1963-1978, rafinovaný stratég a solidní intelektuál, zbožňoval rychlost do té míry, že si sedal na zadní sedadlo papežského vozu s chronometrem, aby zjistil, jak rychle šofér jede, a často po povzbuzoval, aby přidal.

Jak píše španělský list El País, tyto nevinné podrobnosti vypráví nedávno zesnulý americký vatikanista Nino Lo Bello v knize, která právě vyšla v Itálii a která nese název
"Vatikánštiny. Anekdoty a kuriozity tisícileté historie". Předmluvu napsal kardinál Bernardin Gantin, nejstarší z kardinálského kolegia. "Při čtení této knihy, ti, vážený čtenáři, nebudou chybět přesné a vhodné odpovědi" nutné k detailnímu pochopení "pokladu moudrosti a humánnosti, který se ve Vatikánu za staletí nashromáždil," píše.

Proti všem předpokladům se ale Svatý stolec v pokladu humánnosti představeném Lo Bellem nepoznává a našli se monseňoři, kteří pozvedli svůj hlas v hořké polemice s prestižním nakladatelstvím, které knihu vydalo, firmou Ancora, která vydala mnohá díla milánského kardinála Carla Marii Martiniho.

Možná by kniha zapadla bez povšimnutí, nebýt článku "Papež, který nenáviděl mouchy", který jí věnoval tiskový orgán Italské biskupské konference Avvenire. Protesty vysoké vatikánské hierarchie na sebe nenechaly dlouho čekat. A nebyly motivovány chronologickými omyly autora. Ředitel biskupského deníku Dino Boffo se musil omluvit a zveřejnit opravu, která popírá pravdivost anekdot vyprávěných Lo Bellem. Specialisté podezřívají z vynucení opravy dva vlivné duchovní - tajemníka Jana XXIII. Lorise Capovillu a tajemníka Pavla VI. Pasquala Macchiho.

Nezdá se, že by oba duchovní znepokojily indiskrece o Piu XII., jednom z mála papežů, který si potrpěl na dobré víno a který zároveň podle "Vatikánštin" důsledně šetřil. Aby zabránil mrhání elektřinou, chodil prý po vatikánských komnatách a zhášel světlo. Dokonce i svou poslední vůli napsal na zadní straně pořádně ošoupané obálky. Nepochybně nejvíc popudily anekdoty o Janu XXIII. a Pavlu VI.. O prvním Lo Bello tvrdí, že nikdy nezvládl latinu, a ujišťuje, že jednou z jeho nejoblíbenějších kratochvílí bylo schovávat se v nejvyšší budově Vatikánu - Větrné věži. "Vyzbrojen dalekohledem tam trávil hodinu odpočinku pozorováním toho, co se dělo v římských ulicích: žen zadělávajících na chleba, hrajících si dětí."

Lo Bello jakožto zpravodaj listu New York Herald Tribune ve Vatikánu napsal několik známých knih, mezi nimi "Inside the Vatican", která se po léta udržovala na žebříčku
nejprodávanějších knih v USA. Žádná ale nevyvolala tak kuriózní polemiku jako "Vatikánštiny". Je to zábavný svazek, v němž odpovídá na všechny otázky, které by se mohly objevit v nějaké brožurce o Svatém stolci. Má papež běžný účet? Jak se volí papež? Jak dlouhá je vatikánská železnice? - to jsou některé z desítek otázek, na něž odpovídá. Kniha zároveň skoro mimoděk odhaluje ne velké lidské vášně, ale drobné mánie papežů.

S čím Lo Bello nepočítal, je, že jeho "anekdotář" zbavuje lesku hagiografie papežů jako Jan XXIII. nebo Pavel VI., u nichž je v běhu (a u prvního z nich v pokročilém stádiu) proces vedoucí k jejich blahoslavení, podporovaný jejich bývalými tajemníky, a že tak uvádí v nebezpečí skoro nadpřirozený charakter, který církev dodává životům svých vyvolených.