Houby pod mikroskopem, to je něco

Když jde po ulici, leckterý muž se za ní ohlédne. Nechává ji to v klidu. O mužích si myslí své: "Každý mužský by měl rád doma putinku, která by mu vařila, uklízela, starala se o domácnost a hlavně byla dobrou matkou jeho dětí. Ale do společnosti chce mít sexuálně přitažlivou ženu, která je lehce koketní, dobře ho reprezentuje,případně může být i úspěšná v zaměstnání. To je trochu moc představ najednou," říká devětadvacetiletá Martina Réblová.

Je racionální, sebevědomá a úspěšná. Letos v květnu obdržela Cenu Akademie věd České republiky. Uznání, které se mezi odborníky velmi cení. Martina Réblová má ráda houby. Nikoliv hřiby a křemenáky,ale ty mikroskopické. Vydrží na ně koukat hodiny,dny a měsíce. Tvrdí, že se do nich zamilovala. Nejspíš to bude pravda, protože o nich ví tolik, že je v tomto oboru považována za našeho nejlepšího znalce. Cena Akademie věd byla jen potvrzením jejích znalostí, podobně jako loňská cena Francise Ueckera Americké mykologické společnosti nebo cena Josefa Hlávky. "Houby jsou krásné. A jejich zkoumání bývá nádherné dobrodružství," tvrdí mladá žena. "Chci se jim plně věnovat, vím, že mi to přináší radost. Někdo najde uspokojení v rodině a vdětech, já ve vědě." Na otázku, zda to jejímu příteli nebude trochu líto, jen pokrčí rameny: "I žena může mít své představy o životě."

* Vy nechcete mít děti?

Neplánujeme je. Děti jsou obrovská investice časová, energická i finanční, proto si s mým přítelem rozumíme, že děti zatím nechceme.

* To je věda tolik zajímavá, že jí dáváte přednost před dětmi?

Je to úžasné dobrodružství, i když z devadesáti procent vědec sedí u mikroskopu, mezi papíry. Ale těch deset procent skrývá něco, co člověk nevěděl, o čem netušil, že existuje. A on je ten první, kdo to může sdělit světu.

* Je to úžasnější, než když vám dítě poprvé řekne mámo?

V tomto kontextu to vůbec nesrovnávám, protože je to podle mne nesrovnatelné.

* S čím je tedy možné úspěch ve vědě porovnat?

Asi s nějakým patnáctým stoletím, když se uskutečnily první zámořské plavby - to byla také ohromná, psychicky vyčerpávající dřina. Námořníci nevěděli, kam plují, jestli tam vůbec něco bude, jestli přežijí a pak se najednou před nimi objevila nová země. Stejně tak vy nevíte, jestli vaše bádání něco přinese, zda vůbec nějaký cíl existuje.

* Jak to rozhodnutí vzdát se mateřství přijala vaše rodina?

Maminka je naprosto v pohodě, ona ví, že dělám tuhle práci ráda, stejně tak sestra, která se věnuje biofyzice. A když maminka vidí, že jsme obě spokojené a šťastné, tak se nás nesnaží přesvědčit o něčem jiném. My víme, že ona žila jen pro nás a na vlastní koníčky jí nezbýval čas. Každý z nás má na světě nějaký úkol - někdo vychovává děti, jiný pomáhá lidem a pro někoho se tím posláním stala vědecká práce.

* Považujete sama sebe za vědce?

Rozhodně ne.

* Kdo je tedy podle vás vědec?

Když jsem byla malá, představovala jsem si vědce jako důstojného pána s vousy, zalezlého někde v laboratoři, který odloučený od světa pouze bádá mezi knihami. Ale dneska, když jsem do této komunity pronikla, tak vím, že skutečnost je úplně odlišná. Vědec nemůže být jen zaujatý svým výzkumem, ale musí se stát také dobrým manažerem, aby uměl svou práci prodat. Jinak na ni nesežene peníze. Ústavy vám dneska výzkum nezaplatí.

* Proč jste si z celé přírody vybrala k bádání právě mikroskopické houby?

Ta cestička byla trochu křivolaká. Oba mí rodiče vystudovali přírodovědeckou fakultu a snažili se mě přiblížit k přírodě. Tak jsem se nakonec rozhodla pro stejnou školu a chtěla se zabývat etologií zvířat. Jenže jsem špatně snášela taková ta praktika, kde se musí pitvat živočichové a vlastně je sám usmrcujete přímo na stole. A protože jsem věděla, že se to bude neustále opakovat, raději jsem zaměřila svou pozornost na rostliny. Tam mě zaujal cyklus přednášek o mikroskopických houbách. Na jedné straně to byla spousta faktů, ale také obrázky těch houbiček. A mně se to tenkrát strašně líbilo a věděla jsem, že to chci dělat.

* Zmínila jste se, že z devadesáti procent znamená vaše bádání sedět u mikroskopu a v papírech. To vám vyhovuje?

Ale já nejsem celou dobu zalezlá v laboratoři! Ročně pobývám až tři měsíce v terénu. Sbírám si houby, abych s nimi potom mohla pracovat v laboratoři. Prošla jsem hory a místa, kam se člověk jinak nedostane na Zakarpatské Ukrajině, v Pyrenejích, ale i u nás na Šumavě. A pracovat sama mi vyhovuje, jsem silný individualista. To už se se mnou táhne od dětství. Hodně jsem sportovala, ale nikdy jsem neměla ráda kolektivní sporty. Dělala, jsem atletiku, běhala, ale nikdy jsem třeba nehrála míčové hry. A to se asi projevilo i v životě. V taxonomii, kterou se zabývám, se většinou pracuje samostatně, nikoli v týmu. A to mi vyhovuje.

* Jsou vědci suchaři, jak se o nich traduje, nebo také pomohou ženě s lejstry či s batohem v terénu?

S tím batohem, to mě ještě nenapadlo. Ale samozřejmě že když se žena svůj šarm naučí používat v tom dobrém slova smyslu, tak to určitě na muže - i vědce - působí. Když se s někým seznamuji na kongresech, chovám se příjemně a od přírody se ráda usmívám. On si mě většinou zapamatuje, a když si třeba za půl roku vzpomenu, že ten člověk sedí v instituci, od které potřebuji třeba jen okopírovat článek, zavolám mu a on mi rád vyjde vstříc.

* Lidé z okolí zřejmě vědí, že se zabýváte houbami. Ale už asi nedělají takový rozdíl mezi mikroskopickými a těmi, co najdou běžně v lese. Stává se vám, že za vámi přijdou a chtějí poradit, co to našli?

Stává a je to průšvih. V botanickém ústavu vždycky seděl člověk, který se zabýval mikroskopickými houbami, což teď dělám já, a pak tam byl odborník na kloboukovité houby. Ale ten už je v důchodu. Některé babičky, které si ho stále pamatují, přicházejí, abychom jim poradili. Něco se mi podaří určit, něco ne. Když jsem pracovně v terénu, baví mě sbírat do košíku houby, které neznám. Doma se je pak podle atlasu snažím určit.

* Úspěšní mladí vědci dostávají výhodné nabídky ze zahraničí. Vás nikdo neoslovil?

Ale ano. Dostala jsem také pozvánky na postdoktorandské studium do Spojených států, Kanady a Hongkongu.

* Proč jste to nepřijala?

Třeba ještě přijmu. V Kanadě je člověk, od kterého se mohu něco naučit. Domlouváme se na společném projektu, který by byl dělán dílem u nás, dílem v Kanadě. Proto tam možná na nějakou dobu přímo odjedu. Ale kdybych šla do zahraničí napořád, udělám univerzitě a státu, který mi zaplatil vzdělání, medvědí službu.

* Znamená to, že se vědou v pohodě uživíte?

Finančně mi hodně pomáhá můj přítel. Říká mi: Věda je tvůj koníček. A je to pravda, proto ji dělám.

* Za co utratíte nejvíce peněz?

Za jídlo.

* A pak?

Za nájem, no a samozřejmě za knížky, muziku a nějakou tu parádu.

* Jak moc sledujete módní trendy? Jdete hned do obchodu a sháníte něco, co je právě "in"?

Víceméně. Když začne nová sezona, obejdu své oblíbené krámky a něco si koupím. Nejčastěji doplňuji šatník na jaře a na podzim.

* A co kosmetika, rtěnky, laky na nehty?

Když jdu večer do kina nebo na koncert, zvýrazním si oči, řasy. Ale do práce se nelíčím. Řasenka by mi zapatlala a rozleptala čočku u mikroskopu.