ODPOVĚDI HONZY ZDE
* Doma vás čekají pracovní nabídky, už vám to stihla manželka říct?
Něco vím, ale teď bych to neřešil, probereme si to v klidu. Za těch pár dní, co jsem byl ve vile, je to ale úžasný. Hrozně mě nakoplo a dojalo, že můj příběh lidi zajímal a že nám chtějí pomoct. Myslím, že ještě nějaké zajímavé nabídky přijdou. Asi se tak rychle nepřiblížím k jedenácti milionům, které bych vyhrál jako vyvolený, ale co kdyby...
* Sbírka, kterou na vás uspořádali vaši příznivci, prý dokonce dorovnala dluh na alimentech?
Úplně ne, ale každopádně to hodně pomohlo. Mluvil jsem se svojí exmanželkou, řekl jsem jí, že se musíme nejdřív vidět a promluvit si. Chci všechno postupně vyřešit.
* Bylo pro vás těžké svěřovat se, říct na sebe to, co byste možná jen tak někomu normálně neřekl?
Nejvíc pravdy se člověk dozvěděl v emocích. Každý měl chvilky, že byl v depresi. V takovém okamžiku to vyběhlo i ze mě. Nelitoval jsem toho. Já byl vždycky otevřený člověk, i když nevím, jestli zase až tak moc. Rozhodně otevřený vůči lidem, kteří to měli slyšet.
* Před Duelem jste si pěkně vychutnával Vladka, který byl viditelně nervóznější než vy...
To mě bavilo. Říkal jsem si: tak pojď, týpku. Byly tam chvíle, kdy jsem se fakt bavil. Třeba jak nám udělali hospodu s výčepem, my si dali nějaká piva, zahráli si kostky, já pak skákal do bazénu. Alkohol tam byl hrozně vzácný, i když to zvenku možná vypadalo jinak.
* Váš největší kamarád byl Petr, proč zrovna on?
Rozuměli jsme si. On byl sportovec, já taky. Rosťa je zase mladý férový kluk, toho jsem měl taky rád.
* Ale Rosťa jediný nechtěl, abyste se vrátil do vily...
Rosťa jediný měl rozum. Předpokládám, že se nestavěl do žádné pózy.
* Stačil jste si všimnout, jaké ohlasy jsou na Petra? Křivák, lhář...
Ono se toho nakecá. O mně se taky napsala spousta věcí. Vypadám snad jako nějaký cáklý agresor? Mám drsný image, ale myslím, že jsem v klidu. Tam jsem byl ve stresu. Jsem rád, že to takhle dopadlo, i když Vladko dostal hrozný nářez hlasů, daleko víc než já. Nečekal jsem to, ale nemám na to co říct. Rozhodli lidi. Čtyřicet pět tisíc hlasů je taky nářez. Do Prahy přijel kluk z vesnice, o kterém nikdo nevěděl, něco o něm naplivali, i když něco z toho byla pravda. Uznávám, že jsem vždycky nebyl úplně soudný, ale to je pryč, takže co bych k tomu měl teď říkat. Hlavně jsem někdo úplně jiný, než jsem byl dřív.
* Jeden výstup si asi všichni pamatujeme - když jste vykřikoval, že všechny zmlátíte židlí?
To byly jenom kecy. Udělal jsem to? Neudělal. A proč jsem to řekl? Tehdy mě fakt namíchli. Nemůžu říct čím, ale bylo to dost soukromé. Nerad bych to ventiloval. Přece jenom se tam budovaly nějaké vztahy, jednou všichni vylezou ven a budeme tady spolu muset žít.
* Co vám vadilo na ložnici, že jste v ní nespal?
Postel, taky že tam nejsou okna s výhledem. Radši jsem si šel lehnout do obýváku, i když tam zase nikdy nezhasínaly reflektory. Za těch dvaadvacet dní jsem se vyspal asi dvakrát. Vadily mi i banality. Třeba když si sednete na záchod a desetkrát vám někdo zaklepe na dveře. Absolutní ztráta soukromí nejenom od kamer, ale i od těch lidí, protože si nemáte kam zalézt a v klidu se uvolnit. Hrůza.
* Jediným zdrojem informací jsou ve vile zvláštní noviny pro vyvolené, dočetl jste se v nich něco o sobě?
Něco tam bylo, nějaké esemesky a vzkazy. Kladný i záporný. Třeba: Honzo, táhni domů.
* Jak jste to bral?
S nadhledem. Já možná třeba někdy ulít, ale kdo si to tam nezažije, ať nesoudí.
* Uvědomujete si, že vás teď bude dost lidí sledovat a čekat, jestli je zklamete, nebo ne?
Mám samozřejmě jistý závazek hlavně k těm, co se na mě složili. Taky mám teď příležitost něco dokázat. A nebudu s tím otálet, železo se přece má kout, dokud je žhavé. Jen si ještě pár dní odpočinu. Lehnu si na zahradě, nechám po sobě lézt mimino, ráno nasekám trávu slepičkám... Samozřejmě oslavíme s manželkou a přáteli návrat, abych věděl, že jsem doma. Pak proberu z nabídek, co je možné a co nemožné, co jsem ochoten obětovat a co ne. Uvidíme.
