Co na tátovi obdivujete?
Lucie: Je to táta - chlap - s velkým srdcem na pravém místě! Mám ho moc ráda, jako táta by se rozdal. Líbí se mi na něm férovost, přístup k lidem a celkově jeho osobnost.
Veronika: S tátou jsme především kamarádi. Můžeme dělat srandičky, mluvit o důležitých věcech a vždycky se na něj můžu spolehnout. Obdivuji, že jsme pro něj jako rodina stále na prvním místě a taky třeba to, že se skoro v padesáti naučil jezdit na snowboardu.
Co na něm moc nemusíte?
Lucie: Možná jen to, že má všechno naplánované do minuty. Ale na druhou stranu je to dobře. S tátou se člověk prostě nenudí.
Veronika: Občas se mi nehodí jeho dochvilnost. Tu jsem po něm oproti své sestře nezdědila. Někdy mě trošku vytáčí, že si nenechá poradit a stojí si tvrdě za svým.
Byl na vás přísný?
Lucie: Přísný, to byl, a hodně. Každý táta musí být trochu přísný, ne?
Veronika: Řekla bych, že spíš než přísný je zásadový a důsledný. Co se řeklo, to platilo i přesto, že s námi nebydlel. Pozdní příchody netrpí, ale se mnou a mamkou mu často nic jiného nezbývá.
Jaké s ním máte nejhezčí společné zážitky?
Veronika: S tátou jsme od dětství zažily spousty krásných věcí a je těžké vybrat jen jednu z nich. V poslední době ráda vzpomínám na společnou dovolenou s ním, mamkou i ségrou, na kterou jsme vyrazili asi před čtyřmi lety. Procestovali jsme kus Itálie a hodně se spolu nasmáli.
Lucie: Máme jich hodně. Táta s námi procestoval celou Českou republiku i Evropu. Byli jsme spolu ve Francii, Itálii... Mám krásné vzpomínky i na společné koncerty.
Co jeho partneři?
Lucie: Tátovy partnery jsme vždycky hned přijaly - i když některé jen na chvilku. (smích) Když byl třeba hodně dlouho sám a my na něm viděly, že je smutný, trošku jsme ho pošťuchovaly, ať si někoho najde. Ale co se týká partnerů, je dost náročný.
Veronika: S žádným partnerem jsem neměla problém a většina z nich se stala součástí naší rodiny. Pro mě je nejdůležitější, aby byl táta šťastný, ať už s partnerem, nebo bez něj. Ale vzhledem k tomu, že bydlí poměrně daleko, jsem radši, když vím, že není na všechno sám.
A jak jste vnímaly jeho homosexualitu jako malé?
Lucie: Vždycky jako normální věc. Když takhle vyrůstáte už od dětství, nepřijde vám na tom nic moc zvláštního. Jako rodina fungujeme plnohodnotně.
Veronika: Nikdy jsem se za to nestyděla a nemám problém o tom s kýmkoliv mluvit. Jsem ráda, že jsme v tomto tak trochu výjimečná rodina.
