Nepřipadá vám zbytečné vynakládat úsilí na snímek, který vyjde v rohu na předposlední straně?
Kdysi jsem v Times viděl fotku amerického vojáka, který v každé ruce držel uříznutou vietnamskou hlavu. Ta fotografie byla hluboko uvnitř novin, neměřila víc než osm krát deset centimetrů - a já z ní třicet let nemůžu usnout. Od té doby vím, že nejsou malé a velké fotky, jsou jen fotky s malou a velkou výpovědní hodnotou.
Nebojíte se, že by vám pro nevýznamné zakázky mohla utéct nějaká šance?
Nejdůležitější slovo v mém slovníku je ano. Mám-li čas, odpovídám tak každému, kdo mi nějakou práci nabídne. Nevěřím na jedinečné šance, na něco, co by mi jen tak spadlo do klína. Žehrat na osud a místo práce shánět konexe je zdejší specialita. Lidé si myslí, že úspěch je štěstí a náhoda, ale to není pravda. Ano, po světě jistě chodí nějaká blonďatá hvězda, která na pláži zničehonic potkala slavného režiséra, jenž se do ní zamiloval a následkem toho jí svěřil hlavní roli v novém filmu. Zbývajících 99 procent rolí však dostali lidé, kteří herectví studovali, vystupovali v reklamách, nekonečných seriálech a hráli za pár šupů v předměstských divadlech, účastnili se desítek konkursů - a pak to prostě vyšlo. Nezpůsobila to ale náhoda, nýbrž procento pravděpodobnosti.
Vzpomínám si na příběh, který mi nedávno vyprávěla jedna operní zpěvačka. Po škole doma nedostala šanci, ale ona na ni dlouho nečekala. Protloukala se různými evropskými scénami a zpívala a zpívala. Jednou přihlížela zkoušce v Metropolitní opeře, když náhle zkolabovala představitelka ústřední role. Do premiéry zbývalo pár dní. Dirigent se otočil do publika, všiml si naší zpěvačky a otázal se: "Umíte její part?" - "Umím," odpověděla mu. Štěstí téhle dámy podle mého názoru není v tom, že byla ve správnou dobu na správném místě, ale především v tom, že na sobě dokázala dlouho a poctivě pracovat. Měla hlavu v oblacích, ale nohama stála na zemi.
Vaše fotografie mívají malé rozměry dokonce i na výstavách. Neusnadnil by jim alespoň tam větší prostor cestu k divákovi?
Obávám se, že velké věci mnohdy značí jistou vnitřní malost. Jsme zavaleni ohromnými obrazy, velkými auty, toužíme po vilách s vysokými stropy a korpulentními sedacími soupravami. Všechno tohle sice upoutává, ale zároveň také otupuje. Zanáší to schopnost vnímat. Abych byl skutečně upřímný: velké fotografie mi připadají vulgární.
Vy nic z toho nevlastníte?
Bydlím v garsonce zařízené nábytkem z bazaru. Auto nemám, protože ho nepotřebuji.
Považujete se za skromného?
V materiální oblasti snad ano, v ostatních - těžko říct. Po mnoho let jsem například věděl, čeho chci v oblasti fotografie dosáhnout. Dobýval jsem jednotlivé mety a pak se mi cíl najednou ztratil. Neskromně se domnívám, že je to tím, že už kráčím vlastní cestou. Věřím také, že dobrých myšlenek mám více než špatných. To přece není skromné.
 Fotograf Robert Vano. |
