Pamatujete si svůj první a poslední hlasatelský den?
Bylo to v úterý ráno 3. ledna v roce 1989 a první pořad, který jsem ohlašoval, se jmenoval Petříkovo velké dobrodružství. Nehledejte pod tím žádné jinotaje, bylo to televizní vysílání pro školy. Poslední služba byla na Nový rok, ale nepamatuji si rok. Byla to dopolední služba 1. ledna a pak jsem si vyklidil skříňku a z Kavčích hor jsem odešel.
Z televize jste odešel, ale hlasatele děláte dodnes.
Věnuji se práci hlasatele v Českém rozhlase 2. Můj děda vždy říkal: Nenech věci viset na jednom hřebíku. Proto jsem velice rád, že ta profese se mnou šla souběžně v televizi i v rádiu. Za rok oslavím v rádiu neuvěřitelných třicet let. Jsem rád, že post hlasatele se mnou vydržel a já s ním.
Jak jste se dostal do televize? Oslovili vás díky moderování v rádiu?
Vůbec ne. Já jsem se oslovil sám. Nakráčel jsem souběžně do Československé televize i do Českého rozhlasu. Zdenka Vařechová tenkrát byla hlasatelka a dělala i vedoucí. Koukala na mě velmi nevěřícně. Byl jsem totiž v pubertě vyznavačem módy punk, což v 80. letech nebylo zcela běžné. Řekla mi, že pokud udělám něco s tou příšernou červenou barvou na hlavě, tak by nad tím mohla uvažovat. V rozhlase ten můj zjev tak neprožívali, ale nakonec jsem se dostal úspěšně do obou institucí.
Co jste pro to udělal?
Shodil jsem punk a stal se ze mě šampón. Nelitoval jsem. Dostat se do médií byl obrovský úspěch a mně bylo sedmnáct. Červené číro jsem rád oželel. Mladá generace si to asi už dnes nedokáže úplně představit, ale ze mě se stala ze dne na den hvězda typu Leoše Mareše. A stačila k tomu jedna jediná víkendová dopolední služba v Československé televizi. V neděli dopoledne se na ni dívalo patnáct milionů diváků. Člověk se skutečně stal přes noc hvězdou.
Roman Víšek
Jak jste vnímal jako mladý hlasatel tu obrovskou slávu?
Na obrazovce bylo velmi málo lidí, pár moderátorů zpráv a pár hlasatelů. Dnes je v televizi kde kdo a divák nemá žádný přehled. Z televize už na diváky nepromlouval nikdo jiný, takže ta popularita byla velká řachanda. Na druhou stranu to byl takový čas, kdy vám okolí moc nedovolilo, abyste měla nos nahoru. Musela jste splnit velmi mnoho věcí, abyste se stala dobrou hlasatelkou nebo dobrým hlasatelem. Právě ta řemeslná náročnost vám nedovolila si o sobě moc myslet.
Co fanoušci. Poznávají vás lidé ještě dnes?
Já nevím, jestli mě někdo pozná. Já doufám, že ne. Přiznám se, že v této době bych populární být nechtěl. To říkám s plnou zodpovědností a vím, proč to říkám. Dříve popularita byla velmi milá a přátelská, neexistoval bulvár. Ještě dnes mám ve sklepě schováno několik banánových krabic plných dopisů. Byly to různé reakce. Měl jsem i jednu básnířku. „Dopis letí přes kostel, míří Romanovi Víškovi na postel“ nebo „Blesky křižují nebe a já myslím, Romčo, jen na tebe.“ To je jen malá ukázka, co mi chodilo za poštu.
Byly i nějaké nabídky k sňatku?
No jéje. Docela by mě zajímalo, jak ty sedmnáctileté dívky dnes vypadají, protože jim bude stejně jako mně kolem padesáti. Pokud bych jim odpověděl, měly by holky ještě zájem?
Roman Víšek
Děláte ještě něco jiného kromě moderování?
Věnuji se částečně i své původní profesi, studoval jsem hotelovou školu. Každé léto o prázdninách pomáhám na stánku u jezera kousek od Hradce Králové. Já bydlím v Pardubicích, což není daleko. Čepovat pivo na sluníčku u vody je moc příjemná práce. Stále moderuji a mám práce víc než dost. Někdy mám tu čest pracovat v i dabingu, kde dělám komentáře či uvádím akce. Jsem rád, že ta práce je.
Co herecká práce?
Měl jsem několik natáčecích dnů třeba ve filmu Jana Svěráka Akumulátor 1. Nakonec z toho zůstalo asi deset vteřin, ale bylo to hezké herecké setkání s panem Svěrákem a panem Labudou. Také jsem se ukázal v seriálu Ulice jako mladý šipkař. Měl jsem i dubléra. To patří také mezi mé hezké vzpomínky a zkušenosti.
Máte ještě nějaký svůj sen?
Já se přiznám, že jak léta přibývají, jsou ty sny stále skromnější a skromnější. Mám takový sen, že bych se rád jednou ráno probudil a měl pocit pětadvacetiletého chlapce. Když v pětadvaceti přicházelo jaro, s člověkem to pořádně zahýbalo. Dneska se mnou už jaro takhle necvičí a já bych moc rád ještě jednou chtěl zažít pocit vnitřního mládí.
