Práci máte momentálně převážně v Čechách. Jak zvládáte cestování ze Slovenska?
Já už to spíš vnímám jako součást mé práce. V posledních letech pracuji víc v Čechách než na Slovensku. Na Slovensku hraju divadlo, jelikož se zde točí méně filmů i seriálů a nejsou tím pádem takové příležitosti. Právě proto jsem ráda, že v Čechách dostávám příležitosti na krásné projekty. Ale cestovat sem tam není zase tak nepříjemné. Většinou jezdím vlakem a mám dostatek času sama pro sebe. Nic mě neruší, využívám ten čas třeba na vyřizování e-mailů, čtení knížek či scénářů.
Vnímáte rivalitu od českých hereček? Přeci jen vás mohou vnímat jako někoho, kdo jim bere v práci.
Necítím, naopak mám asi štěstí na kolegy. Opravdu se snažím si vzpomenout, ale nepocítila jsem nikdy nic negativního. Když se sejdeme na jednom projektu, jsme jeden tým a snažíme navzájem si pomáhat a neřešit nějaké hlouposti.
Když vás poslouchám, máte moc hezkou češtinu. Nedělá vám problém přecházení z jednoho jazyka do druhého?
Snažím se mluvit v Čechách automaticky česky, aby mě to potom před kamerou nepřekvapilo. Ono se to možná nezdá, ale mezi češtinou a slovenštinou je velký rozdíl, jde kolikrát o malinké detaily, na které si člověk musí dát pozor, protože právě ty ho prozradí. Takže jsem ráda, když mě kolegové na každou chybu hned na place upozorní.
Vy jste si prý budovala dlouho své sebevědomí?
Buduji si ho stále, ale už jsem se naučila, aby to na mne nebylo vidět. Pochybuji o sobě, ale myslím, že pochybovat, samozřejmě ve zdravé míře, není na škodu, protože mě to žene dopředu a nutí na sobě stále pracovat. Mívám trému na castinzích, před první klapkou na natáčení, před každým představením, i teď nedávno, když jsem hrála na Slovensku po delší době. Jak já byla nervózní, skoro jako když bych stála na jevišti poprvé v životě.
Nepřišlo okno? S trémou se často zapomíná text.
Jasně, že jsem měla okno, ale divadlo je magické v tom, že žije svým životem a takové okno umí situaci mnohokrát obohatit, vyburcuje herce k velmi autentickým a někdy i vtipným improvizačním momentům. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že bych nevěděla jak pokračovat. Výborně to vždy řešila má skvělá kolegyně Katka Kolníková z Radošínského naivního divadla, která bohužel už není mezi námi. Ta když zapomněla text, řekla: „Tak a teď mluv ty! (smích)
V obou zemích už jste se ukázala i jako zpěvačka se skupinou Fragile, která sklízí úspěchy.
A velmi se z toho raduju. A cappella není zrovna komerční žánr, takže to, kde nyní jsme, považuji opravdu za úspěch. Vznikli jsme zhruba před 11 lety a na začátku jsme si říkali, že by bylo fajn mít alespoň dva koncerty měsíčně. Vydrželi jsme spolu, protože nás to velmi bavilo a dneska máme těch koncertů tak dvacet do měsíce. Někdy je to časově hodně náročné, ale naštěstí máme už i alternace, jinak bych to asi nestíhala. Je moc fajn, že mám mimo herectví i takovouto aktivitu.
Vokální skupina Fragile
V divadle hrajete určitou roli, ale na koncertě jste sama za sebe. Je to velký rozdíl?
V divadle jsem v roli konkrétní postavy a diváka samozřejmě vnímám, ale jen do určité míry. Na koncertech s divákem komunikujeme přímo, moderujeme si je všichni a je to vždy velmi spontánní a diváci tu interakci na našich koncertech vnímají velmi pozitivně.
Jak to pak máte s časem na soukromí? Nešidíte díky svým pracovním aktivitám syna a partnera?
To si nemyslím. Moje práce je někdy časově náročná, ale jsou období, kdy jsem zase víc s rodinkou. Je to trochu jiný model než v klasické práci, kde se pracuje od-do, ale nikdo z nás nepociťuje nějaké šizení. A hlavně mnohokrát si mohu syna brát s sebou, především v létě, kdy se natáčí a on nemá povinnosti ve škole.
Vy jste měla štěstí hrát i několikrát se sestrou, třeba ve filmu Rebelové od Filipa Renč či v seriálu Přešlapy. Bylo to vždy příjemné?
Vy si mě z Rebelů pamatujete? To je moc milé, většinou si mě lidé vybaví, až když jim řeknu, že jsem hrála budoucí nevlastní matku právě Zuzce. S ní je natáčení vždycky moc fajn, Zuzku hlavně považuji za skvělou herečku a ne proto, že je to moje sestra. Jediné, co mi přišlo zvláštní, bylo s ní mluvit česky. Navíc jsme se díky natáčení mohly vidět častěji, protože v tu dobu jsem já byla na Slovensku a ona žila v Čechách.
Teď jste si to prohodily. Vaše sestra má miminko, je víc na Slovensku a vy zase v Čechách. Vídáte se?
Teď se vídáme hlavně na Slovensku. Zuzka má dvouletou holčičku Julii, mému synovi je už devět let, je to velký školák, ale i přes velký věkový rozdíl si spolu krásně rozumí a vzájemně se inspirují, z čehož máme velkou radost.
Z natáčení seriálu Přešlapy - sestry Norisovy
Zvládáte se se synem učit?
Ano a velmi mě to baví. Ale cítím, že jsou teď na děti kladeny velké nároky. Za nás to nebylo, proto mi ho je někdy až líto, kolik mu naloží učení a nemá moc času si hrát. Ale škola ho baví, což je dobře. Začíná být konečně i zodpovědný a chodí sám ze školy a na kroužky, což nám s organizací času hodně pomůže.
Zdědil váš syn umělecké vlohy?
Chodí na klavír, zatím ho to baví, má velmi fajn učitelku. Jinak spíš sportuje. Hraje florbal, tam se vyběhá a taky aikido, což je super sport, bojové umění, které není agresivní a bude se umět bránit, kdyby to nedej bože někdy potřeboval. Co se týká hereckých ambicí, zatím po tom nijak netouží. Zahrál si v komparzu, když byl se mnou na natáčení, ale spíš kvůli tomu, že si mohl vydělat penízky. Rozhodně ho do ničeho nechci tlačit násilím. Ale kdyby někdy projevil nějaké herecké ambice, nebudu mu v tom bránit. Ještě je malý. Já sama jsem také dlouho nevěděla, že budu chtít hrát. Vše ukáže čas.
Co teď v Česku chystáte?
Mám nějaké nabídky na natáčení, teď jsem ve studiu jednala kvůli termínu, tak uvidíme, jestli to vyjde. Také jsem dostala v Praze divadelní spolupráci. V současné době mě zaměstnává nejvíc kapela Fragile. Máme za sebou dvě úspěšné turné s Richardem Müllerem a pro velký zájem chystáme další společné koncerty. A čeká nás od září hodně koncertů po Čechách, takže se budeme moct víc představit i českému publiku. Tak vás tímto srdečně zvu.
