Hapka: Pro mě je superstar Nohavica

Žije poblíž okořské návsi pod mohutným kaštanem. Mezi koly zaprášeného chevroletu se proplétají jeho zamilované kočky. Petr Hapka, jeden z nejuznávanějších skladatelů současnosti, známý mimo jiné i spoluprací s textařem Michalem Horáčkem, se moderní době a jejím výdobytkům vyhýbá.

* Kdo je pro vás superstar?
Pojmu "superstar" příliš nerozumím, cítím v něm pejorativní nádech.

* Mluvme tedy o superstar jako o umělecké osobnosti.
Pak je pro mě superstar Jaromír Nohavica. Nebo Radúza. Těch si vážím.

* Hovořil byste v tomto ohledu i o Karlu Gottovi?
To je myslím zrovna ten, jemuž přesně náleží označení superstar. Ten, kvůli němuž se to říká.

* Skládal byste pro vítězku soutěže Česko hledá SuperStar? Bavilo by vás vytvořit její repertoár?
Kdybych to potřeboval. Má krásný hlas, je chápavá, zajímavá, ale je to nevybroušený kámen.

* Když se chytne, možná si bude časem moct dovolit žít jako vy: chodit spát ráno a probouzet se k večeru.
Můj bože, to je řečí kolem mého životního rytmu! Každý noční vrátný, každý barový vyhazovač žije jako já.

* Míval jste někdy s takovým denním rytmem problémy?
Ve škole. Začalo to v šesti letech, maminka mě nosila do první třídy spícího, neboť jsem nebyl schopen se probudit. Maminka si mě však pokazila sama - za války zpívala v baru v Lucerně, kde byl program do pěti do rána, a to byla v osmém měsíci. Hudbu jsem tedy poslouchal denně, skrz její bříško.

* Jak v tomto ohledu vypadá vaše soužití s rodinou?
Chodím spát kolem šesté, počkám, až můj vlastní kohout zakokrhá - jeho hlas poznám mezi stovkami jiných - a jdu spát. Rodina mezitím vstane, děti na mně někdy sedí a dívají se na televizi, ale já to nepoznám, neboť spím nesmírně tvrdě. V době, kdy ostatní lidé bývají po obědě, se budím, nejím, začínám zvolna něco dělat, pomalu se chytám a nejčilejší bývám kolem desáté večerní. Mezitím stačím jít s dětmi na procházku, něco vyřídit a celou noc mám pro sebe. Takový rytmus považuji za úžasný. Kdybych žil jako moje rodina, nenapíšu ani "hoří".

* K práci vás jistě podněcuje i klidné prostředí, v němž žijete.
Ano, v domě, který obývám, žil původně šafář, který se staral o polnosti, jež patřily k hradu. Ten dům jsem znal od svých čtrnácti let, neboť jsem jako Dejvičák jezdil na Okoř na kole. Tehdy v něm býval obchod, ve kterém jsem si kupoval sodovku za čtyřicet haléřů a rohlík za třicet haléřů. Mnohem později jsem celý dům koupil.

* Sám jste si ho zvelebil?
Samozřejmě. Velice dobře házím zdi maltou - kdyby někdo potřeboval, laskavě se na mě neobracejte.

* Zařízení domu je současné, nebo historické?
Současnost mám rád, ale někde jinde než doma. Obydlí jsem si proto zařídil zčásti i nábytkem nalezeným ještě za minulého režimu různě po starých půdách. Lidé se ho zbavovali, dokonce ani nevěděli, že je krásný.

* Tvrdíte, že žijete mimo současnost. K vám na zahradu přijíždějí přátelé, pomohou s drobnými pracemi, vzápětí odjíždějí. Vy jste zavřený v domě a tvoříte...
To je pravda, některým věcem nerozumím, oni to vědí a chrání mě před mou nemohoucností.

* Telefon, e-mail se vás netýkají?
E-mail nemám, ani telefonní linku. Mám jen kapesní telefon a dva stařičké poštovní holuby.

* Neláká vás blízký kontakt, třeba s příznivci, prostřednictvím internetu?
Ten mi stačí například po koncertě či na ulici. Internet nepotřebuji, nechci doma svět.

* Často se objevují přání, abyste vydal své skladby i v podobě notových zápisů. Hodláte vyhovět?
Bohužel nehodlám, bylo by to obtížné provést. Skladby jsem nikdy nepsal do not, hudbu jsem nahrál sám, zpěváka jsem to sám naučil. Noty píšu jenom smyčcům, dechům či sborům a pak je zpravidla zapomenu. Navíc napsat novou skladbu mi trvá třeba deset minut, zapisování not by tedy jenom zdržovalo.

* Mají dnes lidé zájem o původní hudbu? Je řada předělávek starých hitů, vracejí se skladby z minulých desetiletí.
To jsou návraty jako v módě, není to na škodu, starší si vzpomenou a mladí pochopí. Vzniká ale i nová hudba, někdo to postřehne, někdo ne.

* Použití vaší hudby v reklamě jako v nedávném případě písně Levandulová ve spotu na čisticí prostředek - vám nevadí?
O tom jsem se dozvěděl až ex post, ale nevadí mi to. Stanete-li se předmětem podobných hříček a vaše dílo je už jakýmsi obecným majetkem, je to pocta. Jako když si lidé hvízdají vaši písničku.

* Nestydíte se hrát na playback?
Nestydím, protože snímání hudby venku i v koncertních sálech u nás není ještě ani v kolébce. Všichni hovoří o tom, jaká je ostuda, že se nehraje živě, a pak na předávání hudebních cen slyším jen Matušku a basu, nic víc. Může za to nedostatečné zvládnutí techniky. Proto když v Praze hráli R.E.M., měli svého zvukaře.

* A co posluchači? Nejsou obelháváni?
Divák chce umělce vidět. Já jsem nikdy umělce vidět nechtěl. Koupil jsem si jeho desku a pak jsem ho buď miloval, nebo nemiloval. Ale vidět ho vůbec nemusím, naopak, někdy tím může umělec zcela zkazit dojem ze svého díla.

* Plánujete v příštích dvou měsících dovolenou?
Nemám na to chuť ani čas, budu pracovat na nové desce, aby až se všichni ostatní vrátí z dovolené, měli všechny potřebné podklady hotové. Nejlepší dovolená, jakou jsem kdy prožil, byla, když jsem jeden den pracoval a druhý naskočil se svou holkou na motorku či sedl se svými dětmi do auta a jel jsem do města, které jsem neznal, poznávat svou zemi.

* Máte rád aktivnější vyžití, třeba sport?
Sport mě nikdy nelákal, nemám k němu vztah, nenechávám se jím strhnout ani v televizi. Jedinkrát jsem sledoval hokej - v Divadle za branou, když jsme v devětašedesátém hráli s Rusy. Jako dirigent jsem hlásil do obecenstva skóre.

* Považujete Michala Horáčka za nejlepšího českého textaře?
Samozřejmě, jinak bych s ním dvacet let nedělal. Je to člověk několika životů a jeho život spisovatele a textaře je natolik nádherný, že ho s ním chci sdílet.

* A teď jste k sobě přibrali spisovatele Michala Viewegha a společně připravujete komedii se zpěvy.
Už jsme se kvůli tomu několikrát sešli, povídáme si o tom a máme se při tom rádi. Možná z toho něco vznikne, ale žádný konkrétní tvar zatím není. A já bych byl poslední, kdo by jej tvořil, neboť skládám hudbu na text, nikoli obráceně.

* Má-li vzniknout hit, je lepší skládat slova na hudbu, nebo hudbu na slova?
Když lidé skládají nejdříve hudbu, obvykle myslí na nějaký existující hit a ono je to potom poznat. Já si potřebuji podmanit nějakou hmotu, lhostejno, zda obraz nebo text, musím to obalit jako améba a vtisknout to do sebe. Je to, jako když vychováváte koně, psa nebo ženu.

* Zapisujete si hudební nápady do zásoby s tím, že je pak použijete v budoucnu?
Poznamenávám si, ale nikdy jsem to nepoužil. Když jsem se o to snažil, vědom si toho, že druhý den točím film a nemám ani notu, nikdy jsem nepochopil, co jsem tím chtěl včera říct.

* Posloucháte hudbu při relaxaci?
Téměř nikdy neposlouchám hudbu, a když odpočívám, už vůbec ne. Relaxuju v dobré společnosti.

* U domu máte na zdi desku s fiktivním názvem ulice Petra Hapky. Chtěl byste, aby taková cedule visela i v centru Prahy?
Já bych prosil, aby tam nevisela ještě hodně dlouho, neboť u nás se smí pojmenovávat ulice bohužel pouze po mrtvých autorech.

* Ale v závěti byste to nezakázal...
Rozhodně ne, jen bych chtěl, aby byla delší než Muchova.

Petr Hapka (vpravo) a Michal Horáček odpovídají čtenářům iDNES.

Petr Hapka (vlevo) a Michal Horáček

Skladatel Petr Hapka s manželkou na rautu po udělení cen Týtý za rok 2003. (21. února 2004)

Petr Hapka a Jaromír Nohavica na večírku po slavnostním udílení cen Akademie populární hudby. (20. března 2004)