Na území České republiky volně žije pět druhů hadů - čtyři patřící k užovkám a zmije. Každý, kdo se s hadem setká, by měl vědět, že zvíře má z člověka mnohem větší strach než člověk z něj. Proto není nutné (a zákon to dokonce i zakazuje) nabírat třeba hada klacky, lopatou nebo ho chytat do pytle a odnášet ze zahrady. Stačí jen diskrétně poodejít - had hnán svým strachem totiž za několik minut z místa zmizí.
Zmije, nebo užovka?
Člověk hadů neznalý snadno zamění užovku za zmiji. Ze školy je totiž naučen, že zmije se vyznačuje klikatou čárou na zádech a trojúhelníkovým tvarem hlavy. Naopak pro užovky by měly být typické měsíčky za hlavou. »Jediným způsobem, jak rozpozná laik zmiji od užovky, je podívat se hadovi do očí,« doporučuje Petr Velenský. »Užovka má zřítelnice kulaté, zatímco u zmije jsou vidět pouze štěrbiny.« Měsíčky na svém těle se může pyšnit pouze užovka obojková. V okolí Vltavy, Sázavy a Berounky stejně jako u moravských toků žije někdy až hojně užovka podplamatá, která je zbarvena hnědě. Žádné půlměsíčky nemá, zato tvar hlavy je trojúhelníkový. Proto se jí říkává vodní zmije. Zvláště užovka hladká může barvou těla připomínat zmiji. Na těle má totiž tmavé skvrny, jež - pokud leze a vlní se - mohou opticky splynout v klikatou čáru typickou právě pro zmiji. Na jihu Moravy se lze setkat i s velmi vzácnou užovkou stromovou. Cítí-li se had ohrožen na životě, snaží se utéct. Pokud se mu to nepovede, stočí se a chce svým syčením zastrašit vetřelce. Užovky vás sice mohou kousnout, ale málokdy to pocítíte. Kousnutí bývá mnohem slabší než například od myši a nevyžaduje lékařské ošetření.
Zabíjet, to ne
Za barona Prášila lze označit každého, kdo se bude chlubit, jak statečně zvládl setkání s dvoumetrovou zmijí. Dorůstá totiž v průměru jen do délky půl metru, měří maximálně 75 centimetrů. Výjimkou však není metrová užovka obojková. Stejně jako pro užovky i pro zmije platí, že mají z člověka strach, což signalizuje jejich stočení a syčení. Když na ně někdo omylem šlápne nebo je dráždí, vyráží do takzvaných obranných výpadů. Ty však nejsou delší než dvacet centimetrů. Jedno je však jisté: podle tvrzení zoologů nemá žádná zmije zájem kousnout. Je si totiž vědoma toho, že její jed působí pomalu a člověk ji po kousnutí stačí ještě snadno zabít.
Hadi ukazují lepší prostředí
Pokud se had objeví na zahradě častěji, pravděpodobně se tento pozemek nachází v jeho teritoriu. Pak majiteli nezbývá nic jiného než se s ním naučit žít. Ze svého domova se totiž vypudit nenechá. Pravidlo pro společné soužití je jednoduché: nevšímat si ho a nechodit naboso tam, kde není vidět pod nohy. »Hadi byli v uplynulých desetiletích postižení stejně jako celá příroda. Jestliže jich nyní pozvolna přibývá, ukazuje to i na postupné zlepšování životního prostředí,« dodává Petr Velenský. Všichni u nás žijící hadi patří do skupiny ohrožených nebo kriticky ohrožených druhů živočichů. Až 5000 korun pokuty může zaplatit ten, kdo by s hadem v přírodě hýbal nebo ho přenášel někam jinam, za zabití pak hrozí pokuta až 50 000 korun, u právnických organizací ovšem tato částka šplhá k milionu.
První pomoc: nerozříznout, nevysávat
Podle doporučení Světové zdravotnické organizace, které se liší od zdejších zažitých zásad, by se měla poraněná končetina pouze zafixovat dlahou, místo překrýt sterilním obvazem nebo gázou a nemocný co nejdříve dopravit k lékaři. »Rozhodně se nedoporučuje ránu zaškrcovat, rozřezávat nebo jed z ní vysávat,« varuje pražský toxikolog Jan Šimák. »Je třeba počítat s tím, že příznaky uštknutí - otoky a nevolnost se projevují u různých lidí různě. U někoho se objeví už za dvě hodiny, u jiného za půl dne. Ke všem zaznamenaným případům smrti následkem uštknutí došlo do čtyřiadvaceti hodin po poranění.«
- pondělí 13. září 1999
