Vaše jízda moskevským metrem mi přijde stejná událost, jako kdybyste vystoupil v Metropolitní opeře. Tipuji si, že pořádně neznáte ani pražské metro.
Tak to je pravda. V pražském metru jsem byl jedinkrát v životě, ještě když ho stavěli. Tenkrát mi dělníci vzkázali, jestli bych mezi ně někdy nepřišel. Tak jsem je navštívil.
A jak to proběhlo? Zazpíval jste jim?
Ne. Jenom jsem se s nimi pozdravil.
Potom už jste nikdy neměl důvod zavítat do metra znovu. To je docela krásný život.
Já si ale myslím, že k tomu klidně ještě může dojít, protože v nejbližších pěti letech už vůbec nebudeme moci počítat s tím, že si pohodlně vyjedeme autem do Prahy a najdeme místo k parkování.
Proč vás tak lákalo právě moskevské metro?
Poznal jsem metro v Londýně, v New Yorku, v Paříži, v bývalém Leningradě i to moskevské jsem už kdysi navštívil. Oni si dali záležet, aby mělo taky výtvarnou hodnotu, což jsem si teď potvrdil. Některé stanice na mě působily jako muzeum. Ty štuky a mozaiky. Naproti tomu v New Yorku, tam to mám radši spíš nahoře, jejich metro mě zklamalo. Pro ně je to taková věcná záležitost, která má pouze dopravit lidi z jednoho místa na druhé.
Pro vás to byl takový zážitek, že si vstupenku z metra snad necháte na památku...
Nenechám. Takové věci nesbírám. Ale když jsem ještě jezdíval s kapelou Ládi Štaidla, tak jsme si nechávali klíče od hotelových pokojů. Některé z nich bývaly skutečně originální. Ale dneska se místo nich používají už jen nezajímavé plastové karty.
Po koncertě jste dostal spousty dárků. Co s nimi budete dělat?
Mám doma takovou místnost trofejí, tak tam si je uložím.
Bojíte se některý z nich dát pryč, aby vám to nepřineslo smůlu?
Ano, bojím.
V Moskvě své příznivce ale hned tak neztratíte. Dovedete si představit, že byste tam koncertoval každoročně?
Ne. Takové věci nelze plánovat jako nějakou výrobu. Koncert nebo turné se dělá, až když pořadatel nebo interpret cítí, že nazrál čas. Musí mít repertoár a hit. Na Západě lidi o zpěvákovi klidně tři čtyři roky neslyší. Potom se najednou objeví s novým albem, pak singlem, na kterém se pracuje, aby z něho byl hit. Ze všeho nejdřív s médii. A když se písnička chytí a začne se o zpěvákovi mluvit, tak se teprve domlouvá turné.
Když srovnáte české, německé a ruské publikum, je to ruské v něčem specifické?
Spíš se dá říct, že je dnes jiné než dřív.
V čem?
V Rusku jsme kdysi znamenali tak trošku západní vítr. Přiváželi jsme uvolněnější, populární muziku, kterou místní interpreti takřka nedělali, protože k tomu neměli příležitost. A publikum nám za to bylo vděčné. Dneska si už opravdu můžou vybrat. Ve všem. O to je to pro nás těžší.
Přesto vám skalních fanynek neubylo. Znáte je vůbec osobně?
Jedna z nich se jmenuje Ala. Už za Sovětského svazu bylo neuvěřitelné, kam všude se dostala. Najednou se objevila na vánočním koncertu v Praze, před branou císařského paláce v Pekingu, v Sydney i v New Yorku. Dokonce se jí podařilo propašovat kameru do Carnegie Hall, kde se nesmí ani fotografovat. Ale protože ji měla celou dobu pod kabátem, aby jí ji nezabavili, tak nasnímala jenom záda toho pána, co seděl před ní. Já jsem se na tom filmu nakonec mihnul jenom dvakrát.
Víte o ní něco bližšího?
Slyšel jsem, že má bohatého otce, který jí všechny ty cesty může financovat. Ona sama je velmi skromná, nikdy za mnou nepřišla s tím, že by si chtěla povídat. Stojí stranou, usmívá se a čeká, dokud ji sám neoslovím.
Co budete dělat, až se na některý z vašich koncertů nedostaví?
Budu přemýšlet, jestli jsem ji nějakým svým pohledem neodradil.
 Lucie Bílá a Karel Gott na letišti v Ruzyni před odletem do Moskvy (14.5.2004). |
 Karel Gott v obklopení fanynek na ulici v Moskvě. (14.5. 2004) |
 Karel Gott vystoupil společně s Lucií Bílou a Štefanem Margitou 14. května na Koncertu hvězd 2004 ve Státním kremelském paláci, jedné z nejprestižnějších ruských scén. |
