Nejdříve snad dobrá zpráva pro ty, jejichž dětem přisoudili pediatři, psychologové či neurologové diagnózu, které se v 70. letech říkalo lehká mozková dysfunkce a nyní porucha pozornosti: nejste se svým trápením sami. Se specifickými poruchami učení, jak toto vývojové klopýtání nazývají pro změnu pedagogové, se totiž dnes potýká 5 až 20 procent chlapecké a kolem osmi procent dívčí populace. Jestliže mnozí z nich dosud prožívají den co den své malé peklo, pak nejčastěji proto, že dospělí, kteří je obklopují, vědí o jejich problémech příliš málo. Právě to přimělo australského dětského neurologa Gordona Serfonteina, jinak otce pěti dětí, z nichž jedno je dyslektické, velmi srozumitelně shrnout nejdůležitější informace z oblasti medicíny, výchovy i vzdělávání. Jen ten, kdo porozumí podstatě tohoto skrytého postižení, totiž pochopí, proč se jeho dítě chová právě tak a ne jinak a co je třeba učinit, aby se zařadilo mezi ty ostatní bez šrámů na duši. V ideálním případě pak lze zcela zamezit tomu, aby se syn či dcera ocitli v začarovaném kruhu nepozornost - školní neúspěchy nízké sebevědomí - potíže s chováním.
2. října 1999
