| jméno: Gina (Luigina) Lollobrigida narozena: 4. července 1927 v Subiacu, malém městě nedaleko Říma filmy: Fanfán Tulipán s Gérardem Philipem, Chléb, láska a fantazie, Římanka, Zvoník u Matky boží atd. Pocházela z umělecké rodiny, z níž vynikl především její strýc Giuseppe Lollobrigida, humorista, který v satirickém duchu přepsal Dantovu Božskou komedii. Po válce, ve které byl zničen rodný dům, se rodina stěhuje do Říma, kde se mladá Gina živí kreslením, aby si vydělala na učitele zpěvu. Vedle svého výtvarného talentu využívá své fyzické krásy a stává se třetí nejkrásnější ženou Itálie. Souhrou náhod se dostává k filmu a během pouhých několika let se stává "nejzářivější hvězdou filmového nebe". Průběžně s filmovou kariérou se věnuje svému původnímu poslání - výtvarnému umění - a i zde dosahuje profesionálního úspěchě se věnuje nejen svému umění, ale angažuju se i v mnoha humanitárních projektech UNICEF a UNESCO. Na konci své filmové kariéry vyslovila toto krédo: "Lidé hledají v kině stále totéž: úsměvy, trochu radosti a štěstí. Proč? Aby zahnali vlastní starosti a těžkosti. Snažila jsem se jim to poskytnout." |
DNES Svět si vytvořil rovnici Lollobrigida = filmová herečka. Jste ale i sochařka, píšete knihy pro děti, malujete a fotografujete. Jste tedy obdařena mimořádným talentem?
G.L. Vždy jsem si toho byla vědoma. Často říkávám takové klišé, které se ovšem novinářům líbí: Moje rodina? To jsou napůl blázni a napůl umělci. Skutečně jsem po rodičích geneticky zdědila několik talentů. Mám především výtvarné nadání, ale stejně tak jsem dnes mohla být operní hvězdou. Jenom náhodou jsem se stala herečkou.
DNES Český fotograf Jan Šibík týden po ukončení karnevalu v Riu uviděl v prodeji vaši knihu karnevalových fotografií a zvolal: Už se mi do řemesla plete kdekdo! Ale byl mezi prvními, kdo si ji koupil...
G.L. Kvůli té knize jsem stále velmi rozhořčena. Nikoliv na ty, co mi nevěří, že jsem dobrá fotografka, ale na ty Brazilce. Dodnes mi to vydavatelství nevrátilo negativy, neposlali mi ani fotografie, ani honorář. Bylo to vůbec poprvé a naposledy, kdy mě někdo okradl.
DNES Novináři vám často tvrdí, že jste měla v životě velké štěstí. Dostavil se opravdu onen větší příděl, nebo, jak se v Čechách říká, "nebylo o co stát"?
G.L. Též se říká, že vše je relativní. Rodiče mě milovali a naučili mě, co je to odvaha a čest, získala jsem po nich smysl pro povinnost, cílevědomost, silnou vůli a neústupnost. Tyto vlastnosti mi však nebrání, abych pokorně přijímala zjištění, že existuje i něco silnějšího, než jsou má přání. Ti lidé mají pravdu, že jsem v profesionálním životě měla velké štěstí, ale mohu je ujistit, že v tom soukromém to tak zdaleka neplatilo. Ten, který mi dal život, mi celý život naznačoval, že nemohu mít obojí - úspěch veřejný a úspěch soukromý. Někdy je prostě lepší být sama, i když to bolí, nežli mít špatnou společnost.
DNES Po čtyřech dekádách neobvyklé popularity můžete říct, zda stojíte raději před hledáčkem, nebo za hledáčkem fotoaparátu?
G.L. Nemusím vám ani odpovídat, předem znáte odpověď, ne? Přece daleko lepší je dívat se, nežli být pozorován, stejně jako se ptát, nežli odpovídat. Když jsem pracovala na knize Moje Itálie, zpočátku byly na vyvolaných filmech vidět jenom blesky fotoaparátů zvědavců. Byli všude, za mnou, vedle mne, a dokonce i na větvích nade mnou. Byli z toho úplně na větvi, že vidí "Ginu" fotografovat. Poznávali mě i potmě. Musela jsem je prosit, aby mě nechali alespoň se dívat, když už mě nenechají pracovat. Trvalo mi dva a půl roku, než jsem nalezla takový převlek a takovou paruku, ve kterém mě nikdo nepoznal. Byla jsem nepoznatelná a měla jsem z toho skutečnou radost.
DNES Jste známa svou slabostí pro svět barev. Barvy které země vás přitahují nejvíce?
G.L. Každá země má svou barvu, stejně jako vůni i typickou zvukovou kulisu. Spatřila jsem mnoho barevně zajímavých zemí. Například Kubu, kde jsem byla hostem Fidela Castra. Ten ostrov už tehdy (v roce 1974 - pozn. red.) vypadal jako po válce a všechny barvy se tam slévaly v jednu jedinou šedivě žlutou. Existuje ovšem jedna země, kde jsem nechala své srdce. Je to Indie. Nejen proto, že jsem osobně znala Indiru Gándhiovou i jejího syna Rádžíva, ale kvůli dějinám Indie, minulosti, kvůli jejím vášním, kombinaci bídy a lesku i nakonec i kvůli mým vzpomínkám. Když tedy zavřu oči a vzpomenu si na Indii, objeví se barva červená, okrová, oranžová a žlutá. Jsou to silné barvy, jsou moje oblíbené, jsou to i barvy mého kostýmu, který mám dnes na sobě. Mám takový pocit, že tyto barvy odpovídají i barvám mého nitra.
DNES Mnohým malířům vadily neustálé proměny venkova a města. Sloupy elektrického vedení mučily jejich pohledy, továrny jim narušily krajinné horizonty. Proměňuje se země "Vaše Itálie" za ty roky, kdy ji zachycujete na fotografiích?
G.L. S továrnou na obzoru nic nenaděláte, stejně jako s nastupující uniformitou oblečení obyvatel měst a venkova. Jestli mě však něco rozčiluje, tak jsou to sprejeři. Jsem pro co nejpřísnější postih již od školních let. Bez debat! Ale koho trestat? Když se tomu nezabrání v dětském věku, tak to není chyba dětí. Úctu k památkám a k majetku druhého získáváme v rodině - a když ta to necítí... Pak... Darmo mluvit.
DNES Existuje jeden starořímský výrok: "Silnice je život". Vlastníte dům na slavné římské cestě Via Apia. Jaký je tam život?
G.L. Žádný! Via Apia je mrtva. Dotkl jste se mé slabé stránky. Bolí mě, když se mě někdo zeptá na mou největší lásku, na recept na krásu, ale také na Viu Apia. Víte, italská vláda tuto slavnou římskou silnici úplně zničila. Udělala z ní park a na silnici nemůžou ani povozy, ani cyklisti, ani auta, ani taxi, ani ambulance, pouze chodci. Viu Apia znehybněli přímo tam, kde bydlím. Prostě ne všechny změny vedou k lepšímu. Doufám, že se Via Apia vrátí ke svému původnímu účelu sloužit lidem k jejich pohybu, a ne k jejich odpočinku. Vždyť ta silnice sloužila svému účelu, zkracovala lidem vzdálenosti více než 2000 let.
DNES Zažíváte však velkoměstský přepych, slyšíte ve svém domě ticho noci.
G.L. To ne. Když máte na zahradě přes sedm set ptáků, jeřáby, plameňáky, čápy, pávy, tak nevíte, co je to ticho. Ani v noci. Tam se odehrávají ptačí dramata a já je velmi ráda pozoruji.
DNES Nevlastníte tedy psy?
G.L. Psy mám. Žijí odděleně. Chtěla bych ovšem psa, štěně, který by si na moje ptáky zvykl. Chtěla bych si z vaší země přivézt štěně jednoho vzácného plemene. Jmenuje se Československý vlčák. Řekněte mi upřímně, co si o tomto plemeni myslíte?
DNES Chcete-li zažít ticho noci, tak je to skutečně ideální plemeno. Jen přijdete o své ptáky...
G.L. To ne...
DNES Vy ráda unikáte za zdi svého domu?
G.L. Ano. Celá léta jsem byla centrem pozornosti a obdivu. Přiznávám, že to bylo příjemné, ale nikdy jsem si nezvykla. Aniž bych si to uvědomovala, stahovala jsem se. Cítím se dobře, když jsem sama, obklopena květinami, zvířaty, hezkými věcmi. Soustředím se plně na svou práci a je to právě umělecká tvorba, kde se mohu plně vyjádřit. Dnes je to pro mě největší radost v životě.
DNES Jste paní svého času. V počátcích vašeho životního příběhu vás ale jistě někdo usměrňoval. Nebo omezoval?
G.L. Přehoďte pořadí, nejdříve omezoval. V dětství jsem si svou svobodu musela vyvzdorovat. Rodiče mi například zakazovali chodit do biografu. Představte si, že mi dovolili dívat se jenom na Shirley Templeovou. Tatínek mě dokonce jednou zmlátil holí. Víte kvůli komu? Kvůli Gary Cooperovi. S přáteli jsme chodili do kina a já jednou donutila promítače, aby zničil několik filmů tak, že vystříhal všechny polibky Garyho Coopera a slepil je do jednoho filmu. Nejlepší na tom je, že jsem Garyho Coopera později poznala osobně. Vyprávěla jsem mu ten příběh. Strašně se smál a nakonec mi dal i ty polibky. Nesestříhané.
DNES V italských filmech vždy zaujme postava trestající matky a mlčícího otce. V českých zemí je patrná opačná tendence. Vaše matka...
G.L. ...byla stejná, stejně jako já jsem byla stejná matka. Stejná jako ostatní italské matky. Jsou to natolik silné matky, že jejich sukní se italští muži drží velmi, ale velmi dlouho. Na cizince působí trochu jako kvočny. Maminka mi občas taky pořádně nabouchala a často k tomu neměla ani důvod. Jednou jsem popadla kolo, padal chladný déšť a já jezdila skoro celou noc, protože jsem se chtěla vrátit nemocná jenom proto, abych potrestala rodiče. Po zápalu plic už mě nikdy netrestali.
DNES Ale přežila jste.
G.L. Přežila, neboť celá naše rodina se vyznačuje dlouhověkostí. Moje babička byla ve svých 113 letech nejstarší Italkou a až do své smrti měla jasnou hlavu. Doufám, že alespoň trošku budu po ní a budu až do 103 let pracovat. Odmítám jít do důchodu, netěším se na něj jako mnoho lidí kolem mne.
DNES Co je nejtěžší na fotografování?
G.L. Podle mě je třeba umění fotografie ve srovnání se sochařením daleko složitější. Ve většině případů se jedná o akci a vy musíte na jediném obrázku zobrazit vše, co chcete vy a co by chtěli vidět i jiní. Je to náročné řemeslo, mnoho lidí nemá vůbec ponětí, jak je akční fotografie složitá a únavná práce. Já jsem vytvořila čtyři fotografické knihy, většinou žurnalistické. Ale ta poslední je již více fantazijní. Jmenuje se Magická nevinnost. Je to vlastně takové surrealistické dílo. Fotografie vznikaly mnohovrstevnatým překrýváním, dvojexpozicí. Nepoužívala jsem počítače ani skenery. Vše bylo děláno ručně a srdcem. Čtrnáct let jsem na ní pracovala. Sochařství je na druhou stranu těžší v jiné rovině. Protože na to, abyste něco například z kamene vytvořil, potřebujete být určitým způsobem vyzrálý člověk a nemůžete se spoléhat na okamžik. Musíte vytvořit určitý objekt, na který lze hledět ze všech stran. Obraz a fotografie - to vyžaduje spíše živelný talent, sochy jsou hlavně o rozmyslu.
DNES Máte na mysli figurativní nebo moderní sochařství?
G.L. Jednoznačně figurativní. V moderním sochařství jde ve většině případů o zesměšnění umění. U všech vchodů do muzeí by měl být dopis, který poslal Picasso jednomu ze svých přátel. Začínal takto: "Stydím se za to, co dělám. Ale když kolem mě je tolik těch pitomců, co mi strkají spoustu peněz za to svinstvo, tak proč bych to nedělal dál?"
DNES Mnoho lidí tímto tvrzením nepotěšíte.
G.L. Snažím se být pokorná ke všemu, co mě obklopuje, ale jakkoli jsem srdečná, jsem i upřímná.
DNES Pokorná? Položím jednu intimní otázku. Jste věřící?
G.L. Ano. Proč intimní?
DNES Protože tento rozhovor probíhá v zemi, která je vedle Běloruska nejateističtější zemí Evropy, v zemi, jejíž části byly již v šedesátých letech prohlášeny za misijní území, v zemi, kde se ještě celkem nedávno lidé ke své víře veřejně nehlásili.
G.L. To jsem netušila. Jsem římská katolička, nejen bydlištěm, ale i vyznáním. Moje víra je veřejná. Domnívám se, že víra ovlivňuje každého lidského tvora a že nakonec všechna náboženství mají za svůj základ spravedlnost a dobrotu. Ten, kdo nevěří, si nemůže vážit světa, rodiny a krásy kolem něho. Nevěřím, že lze cokoli dobrého a krásného vytvořit bez víry.
DNES Co cítíte, když tvoříte?
G.L. Když se věnuji sochařství a malířství, mám pocit, že hořím, protože se mě zmocňuje pracovní zápal. Pohlcuje mě to. Cítím se přitom pořád mladá a svěží. Možná proto v poslední době příliš nefilmuji, protože se na herectví nedokážu již tak soustředit.
DNES Co se stalo s proslulým oslem z filmu Chléb, láska a žárlivost?
G.L. (otočena přes rameno směrem ke kuchyni) Baro, kde jsi, Baro, pojď sem!
DNES Ale ve filmu vás Baro dokonale poslouchal...
G.L. Celý život kolem mě procházejí oslové. V rodném Subiacu jsem dokonce vyrůstala mezi opravdovými. Tak jsem poznala, že vás poslouchají jenom tehdy, když vám to oni dovolí.
DNES Osel vás fascinuje. Pomáhala jste dokonce centristické straně Demokratů, která má ve znaku osla, ve volební kampani.
G.L. Právě proto, že má ve znaku oslíka. Já jsem se však nenarodila pro politiku, na to jsem příliš čestná a poctivá.
DNES Obdivovatelé jistě dodají: Ještě energická...
G.L. To jsem. Nejsem totiž zaměřena k jednomu jedinému konečnému bodu. I když mi je už přes sedmdesát let, stále pracuji s vědomím, že se moje kariéra nechýlí ke konci, jen se přesunula poněkud jinam. Toto vědomí mi dodává onu energii a sílu. Nádherně se to doplňuje. Vím, že mě ještě ledacos v životě čeká a to, co spatřím, chci jiným lidem sdělit. Má touha vyjadřovat se je stejně přirozená jako dýchání.
 Gina Lollobrigida |
 Gina Lollobrigida na Festivalu filmů pro děti a mládež Zlín 2000. |
 Gina Lollobrigida ve studiu Dětské televize na Festivalu filmů pro děti a mládež Zlín 2000. |
 Gina Lollobrigida na uměleckém záběru. |
 Gina Lollobrigida odpovídá cestou na otázky ČTK a tlevize Prima. |
 Detail obličeje. |
 "Cítím se dobře, když jsem sama, obklopena květinami, zvířaty, hezkými věcmi. Soustředím se plně na svou práci a je to právě umělecká tvorba, kde se mohu plně vyjádřit." |
 "V dětství jsem si svou svobodu musela vyvzdorovat. Rodiče mi například zakazovali chodit do biografu. Předdstavte si, že mi dovolili dívat se jenom na Shirley Templeovou. Tatínek mě dokonce jednou zmlátil holí." |
 "Celý život kolem mě procházejí oslové. V rodném Subiacu jsem dokonce vyrůstala mezi opravdovými. Tak jsem poznala, že vás poslouchají jenom tehdy, když vám to oni dovolí." |
 |
 |
 |
 |
