Dvaašedesátiletý herecký matador, který je známý například z filmů Den sovy, Vyšetřování skončilo, zapomeňte, Vůně cibule či Poslední dny Pompejí, lehce zvládá role o deset let mladšího fotografa a role svůdníka mu nedělá problém už vůbec. Ženy má totiž ještě pořád radši než italské jídlo.
* Vám se tady asi dost líbí, už jste tady počtvrté.
Už to ani nepočítám. Poprvé jsem byl v Česku v sedmdesátých letech na karlovarském festivalu. Užíval jsem si v lázních a moc se mi líbily místní hotely a krásné budovy. Ale samozřejmě jsem se byl podívat i v Praze a myslel jsem si už tehdy, že je to krásné město.
* To musel být asi docela rozdíl proti dnešku, ne?
Určitě. Tehdy jsem si hlavně nakoupil spoustu kubánských cigaret. Byly tak strašné levné, stály tehdy jen asi půl dolaru. Dneska už je to něco úplně jiného. Žijete ve svobodné zemi. Máte tady spoustu skvělých umělců. I současných malířů. Už jsem si od nich i něco koupil, když jsem tady byl v roce 1991 na natáčení jednoho filmu. Tehdy na mě udělalo moc velký dojem, kolik je tady jazzu, dixielandu nebo blues. S jedním italským jazzmanem jsme trávili každý večer prolézáním různých barů, kde hráli muzikanti. A někdy jsme si s nimi i zazpívali. A teď jsem se zase procházel po Karlově mostě a všude je spousta kapel. Dokonce jsem telefonoval svým známým do Itálie a nechal je naslouchat, jak hrajou. A to bylo ráno.
* Jak jste se vlastně dostal k roli v českém filmu?
Ozval se mi jeden známý, který zastupuje Sofii Lorenovou, Gérarda Depardieua nebo Alaina Delona. Asi potkal někoho z této produkce a ti se ho zeptali na mě. Tak jsem řekl O. K., ať mi pošlou scénář. A scénář se mi líbil, tak jsem řekl svému agentovi, ať se s nimi spojí.
* Jak moc práce nyní máte? Točíte ještě hodně filmů?
Myslím, že už jsem hrál asi ve 150 filmech. Udělal jsem spoustu práce. Některé roky hraju třeba v pěti šesti filmech, někdy jen ve dvou. To je ta výhoda, že si mohu vybírat, jestli chci hrát, nebo radši strávit pár měsíců na rybách, na tenise nebo v dětském domově, o který se trochu starám. Možná mě jednou nebude nikdo chtít a pak to bude něco jiného, pak s tím možná praštím, ale do té doby mám pořád chuť do práce.
* Čím byste byl, kdybyste nebyl hercem?
Určitě bych se stal lékařem. Jsem blázen do medicíny. Hodně jsem to studoval a taky jsem hodně studoval o lidském těle. Znám hlavně gynekologii, protože mám rád ženy a ženská těla, která jsem hodně studoval. Taky často natáčím ve všech možných koutech světa a vždycky si s sebou beru celý kufřík léků. Ze začátku se mi smáli, že jsem starý hypochondr, ale když jsem několikrát za sebou vyléčil celý štáb, tak přestali.
V Americe žádné přátelství neexistuje
* Co vy a Hollywood? Předpovídali vám tam velké šance, proč to nevyšlo?
Odešel jsem do Los Angeles, když mi bylo asi 23. Přibližně rok jsem tam natáčel muzikál Camelot (v Česku se promítal jako Král Artuš a jeho družina). A měl jsem smlouvu na dalších pět filmů. Ale strašně mě to táhlo domů. Možná jsem byl prostě moc mladý. Tak jsem šel za majitelem studia Jackem Warnerem a přiznal barvu. Že se mi stýská a že je mi to moc líto. On na to, že jsem blázen, že ze mě bude velká hvězda, že budu hrát ve filmu s Natálií Woodovou (hrála Marii ve West Story.) Ale nechal mě odejít.
* Litujete toho teď, že jste se tak rozhodl?
Ne. Navíc mám pořád byt v Los Angeles a občas tam zajedu.
* Jaký je rozdíl hrát ve filmu v Hollywoodu a v Evropě?
Herec je jako chameleon, měl by se přizpůsobovat prostředí a situaci a vcítit se do prostředí země, kde pracuje. Nemůžu čekat, že v Americe budou špagety chutnat stejně jako v Itálii. Ale tam je všechno velký byznys. Velká studia se o vás starají, že jste jako v bavlnce, máte sekretářku, řidiče na 24 hodin denně a scénář je jako bible. V Evropě je to něco úplně jiného. Scénář se mění pořád, jak v Itálii, tak teď tady v Česku.
* Jak se udržujete v kondici? Chodíte taky do posilovny a máte dietu jako herci v USA?
Já nic takového nedělám. Považuju to za ztrátu času. Vživotě je tolik zajímavých věcí. Hrál jsem celý život fotbal, přestal jsem teprve nedávno, asi před rokem a půl. Měl jsem problémy se zády a doktor mi to zakázal. A teď hraju tenis.
* Když někdo vypadá jako vy, to se to mluví.
Ale to není v tom, jak vypadáte, je to v tom, jak se cítíte, jak vycházíte sám se sebou. Protože spousta hollywoodských hvězd je zakomplexovaná, jsou slabé. S mnoha z nich jsem pracoval, trpí nedostatkem sebevědomí, musí mít vždycky kolem sebe čtyři pět lidí, aby se o ně starali. Ale já to nepotřebuji. Jsem Evropan a stojím nohama pevně na zemi.
* Jste drahý? Kolik stojí Franco Nero do filmu?
To záleží na tom, pro koho pracuju. Když pro Američany, tak mi většinou zaplatí spoustu peněz. Ale když se mi něco líbí a peněz moc není, tak se vždycky dá najít způsob, jak mě zaplatit. Třeba si vezmu procenta z výdělku filmu nebo podobně. Sám jsem produkoval, tak vím, jak je to těžké.
* Výdělky některých herců jsou někdy nepředstavitelné. Co s těmi penězi dělají?
To bych taky rád věděl. Když se setkávám se svými přáteli v Americe, oni mají třeba stovky milionů dolarů a asi si to vezmou s sebou do hrobu, až zemřou.
* Máte mezi nimi přátele?
V Americe žádné přátelství neexistuje, na to je Amerika moc drsná. Oni vždycky říkají nazdar, Franko, to je skvělé tě zase vidět, ale je jim to úplně ukradené a myslí jen na sebe. Přátelství funguje jen v Evropě.
Žena je mnohem silnější než muž
* Hrál jste s Catherine Deneuveovou, s Vanessou Redgraveovou...
Se kterou herečkou se vám hrálo nejlépe? Samozřejmě s matkou mého syna, Vanessou, a mou bývalou ženou. To je nejlepší herečka na světě. Natočil jsem s ní asi deset filmů. Jsme si pořád blízcí, mluvíme spolu skoro každý den. A co vaše ženské partnerky tady v Česku? Velké profesionálky.
* A české ženy vůbec?
Jsou velice nezávislé, mají svůj režim, podle kterého fungují. Například herečka Eva Elsnerová včera přišla na natáčení v jednu v noci a říká: Prý jsem měla přijít, protože s vámi mám natáčet jednu scénu. A já se jí zeptal, jestli celý den odpočívala, ale ona prý byla v divadle a hrála dvě představení. A to platí i o Lucce Vondráčkové. Dělá divadlo, muzikál, pak přijde na natáčení a vyspí se dvě hodiny. Jsou to hrdinky a mají moji úctu.
* Jak jste zvládal jako Ital českou kuchyni?
No, české jídlo je fajn první den natáčení, ale po nějaké době už potřebuji změnu. My Italové máme hrozně delikátní žaludek. A to platí i o mně. Já si vyrábím vlastní olivový olej a víno, ta kultura jíst dobré jídlo je pořád v nás. A navíc pocházím z Parmy, odkud je parmazán nebo parmská šunka.
* Ale nejste snad ještě ve věku, že byste dával přednost jídlu před ženami?
To ne. Ha, ha. Ženy jsou něco extra. Protože bez nich se žít nedá. Bez jídla ano, protože můžete chvíli držet hladovku, nebo jíst méně. Musíte si prostě život dobře vést. Když moc kouříte, zničíte si plíce, když moc pijete, tak budete opilí, když se přejídáte, zkazíte si žaludek. A když se moc milujete, tak z toho taky můžete onemocnět.
* To snad ne...
Ale ano, věřte mi. Ale týká se to jen mužů. Protože ženy jsou fyzicky daleko silnější než muži. Ajá jsem přece doktor a znám lidské tělo. Takovou sílu odolávat nástrahám života jako žena nemá žádný muž. A to nemluvím o sexualitě. Protože kdyby žena chtěla, může muže i zabít. Proto je to v životě už tak perfektně zařízeno. Důvodem, proč to mezi mužem a ženou funguje, je vztah a děti. Kdyby to záleželo jenom na sexu, tak by to muže zabilo.
* Ale muži přece tvrdí, že naopak oni jsou biologicky předurčeni k tomu, aby měli spoustu partnerek...
Ale to neznamená, že jsou silnější. Podívejte se třeba na atlety nebo na fotbalisty. Italští trenéři jim povolují sex jenom v pondělí, protože to je den odpočinku. A to je všechno, zbytek týdne trénují, protože jinak by byli unavení a nehráli by dobře. Zato žena, když před něčím okusí sex, tak ji to posílí. To je ten rozdíl, rozumíte?
* No sice rozumím, ale zničil jste moji iluzi o italských mužích svůdnících.
Italští muži jsou ve skutečnosti líní, jsou jen samé řeči. Třeba můj přítel Marcello Mastroianni. Tomu říkali šťastný milenec. Ale on mi říkal, nedovedeš si ani představit, jak já jsem ve skutečnosti líný. Kdybych si měl vybrat, jestli mám na nějakou ženu čekat půl hodiny, nebo radši sedět s kamarády, jíst fazole a pít grappu, tak si vyberu to druhé.
* Ale to se vás ještě netýká ne?
Ne, ne, určitě ne.
* Nejvíc vás proslavily vaše pronikavé modré oči a vy si je přitom celou dobu zakrýváte černými brýlemi.
No, spal jsem jen hodinu, tak proto. Jsem totálně vyčerpaný. Oči jsou jedním z našich nejdůležitějších instrumentů, a když je necháte pořádně odpočinout, jsou plné světla a tak to má být. Proto si je musím chránit.
* Zítra odjíždíte. S jakými pocity se budete vracet na konci listopadu?
Zatím mé dojmy byly skvělé. Jsem celý natěšený, až se vrátím.
KLÍČOVÉ OKAMŽIKY
* Původ a kořeny
Narodil se 24. listopadu 1941 v Parmě na severu Itálie. Herectví se věnoval už jako dítko školou povinné a později své umění zdokonaloval i při studiích divadelní školy.
* Milníky kariéry
Definitivně prorazil v polovině šedesátých let. Jeho prvním velkým filmem byl western Django a další klíčou rolí byl Ábel v americkém snímku Bible.
* Nero v Čechách
Komunistická cenzura nekladla italským filmům vážnější odpor a tak mohli diváci v ČSSR sledovat komedii Vůně cibule nebo drama Den sovy. Nero se stal opravdovou hvězdou.
* Osudová láska
Ocelově modré oči italského herce vždy přitahovaly zástupy žen. Jeho největší láskou však byla obdivovaná britská herečka Vanessa Redgraveová.
O PROFESI
Kdybych nebyl hercem, stal bych se lékařem. Jsem blázen do medicíny. Vím hodně o gynekologii, protože mám hrozně rád ženy a ženská těla, která jsem hodně studoval.
O ČESKÝCH ŽENÁCH
Jsou velice nezávislé, mají svůj režim. Třeba moje české kolegyně - herečky dělají divadlo, muzikál, pak přijdou na natáčení a vyspí se dvě hodiny. Jsou to hrdinky.
Co je český, to je hezký?
Máme krásné ženy. Vaříme nejlepší pivo. Hrajeme dobrý hokej. A kdybychom VĚŘILI MÝTŮM, každý z nás hraje na jeden hudební nástroj a na všechny opravy stačí sám. Ale je tomu tak doopravdy?
Co a je a co není typické pro Čechy? Postupem času vzniklo mnoho rčení, která charakterizují údajné české vlastnosti. Jsou tyto fráze, z nichž některé přerostly až v mýty, pravdivé?
Mýtus první: Co Čech, to muzikant
U Svobodů se vždycky na Vánoce opakuje stejný scénář. Těsně před štědrovečerní večeří se celá čtyřčlenná rodina sejde u klavíru a hrají a zpívají se koledy. Stává se to opravdu pouze svátečně, přes rok jinak cvičí na klavír jen mladší ze dvou dětí. A přesto: mezi všemi lidmi, s nimiž se stýkají, jsou Svobodovi spíše výjimkou. Muzikantů mezi Čechy totiž velice rychle ubývá. „Průpovídka ,co Čech, to muzikant‘ pochází z doby baroka,“ říká František Kantor, profesor hry na příčnou flétnu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. „Tehdy se mnoho českých hudebníků nemohlo doma uživit, a tak se vydávali například do Itálie, Francie nebo Německa. Typickým příkladem byl slavný český skladatel Josef Mysliveček, kterému přezdívali Il divino Boemo (božský Čech).“ Dnešek nemá s touto dobou mnoho společného. „Zúčastňuji se dětských táborů, a tak vím, jak je na tom česká populace v průřezu. Věřte mi, že co Čech, to muzikant už dávno neplatí,“ říká profesor Kantor. Pavel Šporcl, jeden z nejznámějších současných mladých houslistů, dodává: „Teď platí spíš pořekadlo ,co Čech, to hokejista‘.“ Není tedy nijak překvapivé, že konkurenci jménům Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Antonín Dvořák nebo Bohuslav Martinů bychom na současné hudební scéně hledali těžko. „Patrně nejslavnější hudební skladatel českého původu Jan Hammer je v biografiích uváděn jako Američan narozený v Čechách. A tak kromě Karla Gotta, který je známý v Německu a spolu s Helenou Vondráčkovou ještě v Rusku, českou hudbu v zahraničí nejvýrazněji reprezentují tři české operní divy: Eva Urbanová, Magdalena Kožená a Dagmar Pecková,“ říká hudební publicista Josef Vlček.
Mýtus druhý: Zlaté české ručičky
„Tak ty bezesporu existují. Jde jen o to, kde pracují, na čem pracují a co se pak s jejich prací stane,“ tvrdí Richard Motyčka z hospodářské komory. „Protože když český řemeslník vyrobí sebelepší výrobek, ale ten potom někdo špatně zabalí nebo je uveden na trh s nedostatečným servisem či reklamou, česká šikovnost a vynalézavost je k ničemu.“ Podobně uvažuje i Bohumila Páleníková, která má na ministerstvu průmyslu a obchodu na starosti živnosti řemeslnické, koncesní a vázané. „Zlaté české ručičky existují, k úspěchu našich výrobků na zahraničních i tuzemských trzích ale jen ony nestačí,“ říká Páleníková. Pokud si představíme pod pojmem „zlaté české ručičky“ invenci a schopnost improvizovat, pak tato národní charakteristika nejspíš platí. „V Čechách dokáže velké procento lidí řešit technické problémy s důvtipem a používat k tomu třeba i druhotné suroviny. Na vesnici je to vidět víc než v Praze nebo v Brně,“ potvrzuje mechanik Antonín Zeyvl, který spravuje auta v jedné malé vesnici v Českém středohoří. „Kolikrát mě překvapí, jaká odvážná technická řešení najdu pod kapotou staré stodvacítky,“ dodává. S tímto typem české kreativity má svou zkušenost i spisovatel Arnošt Lustig. Ten je známý svým vyprávěním, jak spolehlivě poznáte v Americe Čecha od Mexičana. Když se prý těmhle dvěma porouchá auto, Mexičan si lehne do stínu a čeká na opraváře, zatímco Čech vezme kousek drátku, najde v okolní pampě proužek plechu a pustí se do spravování... I s tím jistě souvisí nebývalý úspěch různých hobbymarketů na českých trzích. A je pravděpodobné, že tato charakteristika se bude Čechů ještě nějakou dobu držet. Podle průzkumu z letošního roku čtyři z deseti občanů uvádějí, že ve svém volném čase občas rádi kutí.
Mýtus třetí: Co je český, to je hezký
Špatná zpráva pro všechny dívky, které pošilhávají po dráze modelek: sousloví „česká modelka“ není ve světě příliš slovutným pojmem. A nic na tom nezměnil ani fakt, že se například Eva Herzigová nebo Karolina Kurková zařadily mezi několik nejvyhledávanějších. „Ve světě modelingu se spojuje Češka s pěknou holkou, nedá se ale říct, že by z toho někdo zůstal s pusou dokořán,“ domnívá se Filip Knesl, spolumajitel Czechoslovak models, nejstarší a nejznámější modelingové agentury u nás. „Úplně stejně dobrý zvuk jako české modelky mají i Polky, Slovenky, Rusky a dívky z jiných slovanských zemí. Obecně se ale dá říct, že se o Češkách ve světě ví, že jsou hezké,“ dodává Knesl. A jak je na tom estetika v Česku v jiných oborech? Zajímavá je například oblast designu a užitého umění. Odborníci se shodují: občas u nás sice vznikne nějaké obzvlášť dobré dílo, které třeba i posbírá mezinárodní ocenění, to však neznamená, že by byl český design na světové úrovni. „Dá se to přirovnat k situaci v českém filmu. To, že někdo získá Oscara, je báječné a o Česku je v té chvíli slyšet, zdaleka to však neznamená, že by se tu točily jen samé dobré filmy,“ míní Michal Froněk, který vede spolu s Janem Němečkem ateliér designu výrobků na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Přesto máme jména, na něž můžeme být pyšní: za všechna se snad sluší jmenovat alespoň architekta a designéra Bořka Šípka, který měl nedávno výstavu na Pražském hradě.
Mýtus čtvrtý: Bývali Čechové statní junáci...
Kdyby chtěli čeští nacionalisté povzbudit národní hrdost tím, že by tuto obrozeneckou píseň zpívali v přítomném čase, nelhali by. Tedy pokud se nám pod pojmem „junák“ vybaví postava typu komiksového hrdiny Asterixe - prostě požitkáře s velkým břichem. Češi jsou totiž v pití piva a konzumaci jídel, po kterých se tloustne, široko daleko jedním z „nejudatnějších“ národů. Dobré pivo nepochybně vařit umíme a v jeho spotřebě už řadu let nekončíme v evropském měřítku „hůř“ než s bronzovou medailí. Přestože jeho konzumace v posledních letech mírně klesá, už teď je jisté, že Češi za poslední rok předstihli Němce a dlouhodobě jim mohou konkurovat jen Irové. A je tu další rys národní povahy statistiky mluví o Češích jako o jednom z nejotylejších národů v Evropě (obéznější jsou už jen Řekové a Jugoslávci). „V našich hodnotách je prostě jídlo a pití na předním místě,“ říká Ivana Málková ze společnosti Stop obezitě. Na druhou stranu: navzdory těmto číslům a tomu, jak málo početný národ jsme, mohou být Češi pyšní na svoje sportovce. Stačí jen připomenout vítězství hokejového týmu na olympiádě v Naganu v roce 1998, druhé místo na mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1996 v Anglii. Anebo Jana Železného, který zvítězil třikrát po sobě na olympiádě, či Štěpánku Hilgertovou, jež na olympiádě vyhrála dvakrát. A dalo by se pokračovat.
 Režisér Juraj Jakubisko přivítal v Praze předního italského herce Franka Nera.(2.11. 2003) |
 Italský herec Franco Nero a Mahulena Bočanová.(2.11. 2003) |
 Známého italského herce Franca Nera po sobotním příletu vítal režisér Juraj Jakubisko. |
 Hvězda v Praze. Známý italský herec Franco Nero po sobotním příletu. |
 Hvězda v Praze. Známý italský herec Franco Nero po sobotním příletu. |
 Italský herec Franco Nero se ve filmu Post coitum objeví v jedné z devíti hlavních postav, z nichž každá představuje ikonu dnešního životního stylu. Další byly svěřeny například Jiřímu Langmajerovi, Richardu Krajčovi a Mahuleně Bočanové. (2.11. 2003) |
