Desítky nádherných, svůdných, tajemných či polonahých žen koukají z nejrůznějších časopisů a reklam na své čtenáře a diváky týden co týden. Jaké pocity ale při focení mají modelky? Jak vlastně taková fotografie vzniká?Provází ji stres, napětí a konflikty? Lucie Trnková, jedna z nejznámějších českých modelek, odkrývá pozadí tohoto většinou neznámého světa.
Někteří lidí pohlíží na modelky téměř jako na lehké holky...
Mně přitom vadí dvě věci. Ta, o které mluvíte, a také celý svět showbyznysu. Nemám na to povahu, ani ostré lokty. Když jste doktor nebo doktorka, je to určité společenské postavení. Ale já jsem prožívala i období, kdy jsem se o sobě styděla vůbec říct, že jsem modelka.
Setkáváte se v ateliéru s pobídkou fotografa, abyste ukázala víc a víc?
Fotila jsem fotografie, které jsou takříkajíc bez oblečení, ale není tam vlastně nic vidět. Samozřejmě to focení probíhá tak, že minimálně deset lidí na mě kouká, když jsem nahatá, a já jsem z toho nervózní.
Platí představa laiků, že čím nahatější je scéna, tím početnější je štáb?
Platí. Zvlášť u mě. Myslím, že je to proto, že mě prostě chtějí vidět nahatou. Fotila jsem třeba ve Švýcarsku plavky a druhý den jsem se ocitla téměř ve všech novinách, protože jsem svojí přítomností někde způsobila dopravní kolaps. Přiznávám, že takový rozruch mi na této profesi koneckonců vyhovuje.
Na fotografiích někdy působíte necudně, ale ve skutečnosti se jevíte opačně. Jste tedy cudná?
Na fotce, pokud jsem svlečená, tak tam není vidět nic. To je moje mez. Být nahatá, ale nic neukázat. To znamená nechat volnost fantazii toho, kdo se kouká.
Ale ten tlak - ukažte ještě víc - bývá intenzivní?
Na začátku jsem dostávala ultimáta. Dokud jsem neměla žádné jméno, jsem často slyšela: vyfoť tohle, máš krásný prsa, atd. Peníze by byly najednou několikanásobné. Ty začátky, když jsem fotila celý den za dva tisíce korun a holka, která ukázala prsa, měla třicet tisíc, ty začátky byly kruté.
Když se na fotografii tváříte sexy, ale k fotografovi nic necítíte, vnímáte tu lež ve svém výrazu?
Já to tak neberu. Je to moje profese. A já se musím tvářit tak, že někoho svádím.
Ale pravda to není.
Není. Čím je výraz opravdovější, tím jsem profesionálnější. Z toho pohledu to asi trochu lež je.
Připravujete se nějak na focení?
Samozřejmě se před tím večer nesmím moc najíst. Mám takový vodní den, jím většinou ovoce. Ráno vstanu a umyji si vlasy, vyčistím pleť, odlíčím se...
S jakým předstihem musíte vstát?
Když je focení v deset a budu počítat s tím, že cesta mi trvá hodinu, tak vstanu tak v sedm hodin.
A pak?
Protáhnu se strečinkem, tím se tělo zpevní. Osprchuji se, na vlasy maximálně kondicionér. Žádné balzámy, žádné laky. Z domu odchází obyčejná holka, nenalíčená, pouze očištěná pleťovou vodou a pleťovým mlékem a krémem. Na nohou nejlépe tenisky, protože se může stát, že budu dlouho stát. K tomu si vezmu nějaké pohodlné tmavé kalhoty. Přitom pořád musím vypadat jako modelka, nemohu přijít v teplákách. A je taky dobré si vzít košili na rozepínání, protože tím se při oblékání neporuší ani účes ani make up. Nesu si navíc svoje prádlo - bílé, černé, tělové, punčocháče - bílé, černé, tělové. Čisté, bez švů, bez krajek. Nesmím mít otlačeniny od podprsenky.
To už jsme na místě focení?
Ano, ale na všechno čekáte. Sice tam hraju hlavní roli, ale jen tím, že se tam na mě soustředí osvětlovač, fotograf, vizážista a kadeřník. Profesionálka je od toho, že je na focení něco jako produkt, surovina. Sednu si a vezme si mě do ruky vizážista a kadeřník. Ti se domluví, jak mám vypadat. Natočit vlasy a jdu na make-up - na základní podklad. To trvá minimálně hodinu, hodinu a půl. Stejná doba pak na dodělání make-upu. Takže já jsem tam čtyři hodiny a pořád se nic neděje. Pak přichází na řadu třeba i tělový make up, lakování nehtů. Pak zase kadeřník, který vlasy rozpustí a upraví do požadovaného účesu. Teď teprve nastupuje fotograf a světla.
Teď tedy už začne blýskat fleš?
Ne. Ještě oblékání. A pak na plac, kde už jsou připravena světla a dělají se takzvané polaroidy. Za deset minut víte, je-li ten fotograf spokojen. A zase čekám. Na světla, na větrák, který má rozfoukat vlasy.
Tak ale už...
Všechno je to čekání. Takže když na desátou přijdete na focení, tak se začne fotit třeba až ve čtyři hodiny odpoledne.
Takhle to trvá i profíkům?
Profesionální focení, se kterým já jsem se setkala v Americe, znamenalo, že byly předem připravené určité pózy a světla. Líčení, vlasy a styling trvaly samozřejmě stejně, na place to ale bylo jiné. Oni otevřeli takový sešit, kde měli polaroidy - udělali je za stejných světelných podmínek s nějakou figurantkou a přesně mi to ukázali. Taky jsme sice opět fotili celý den od osmi ráno do devíti večer, ale bylo to daleko profesionálnější. To znamená, že jsme toho stihli nepoměrně víc.
Podle všeho fotíte do ztráty vědomí...
Musím vydržet. Závěr focení je takový, že prostě smyju všechno, co na sobě mám. Odcházím tak, jak jsem přišla. Vezmu si klobouk, sluneční brýle a jdu domů. Doma vlasy umyji, ošetřím balzámem, protože ten nápor těch barev, natáček a laků je velký. Celou noc spím v balzámu. Ráno to musím znovu všechno umýt. Já jsem přírodní blondýna se světlou pletí a musím hodně spát. Na mně je každá promarněná hodina vidět. Spím alespoň deset hodin. Proto si třeba nemohu dovolit účastnit se žádných večírků. Jsem v tomhle hodně profesionální - nemohu si dovolit jít na plac s kruhy pod očima.
Co třeba malá svačina během třináctihodinového focení?
Všichni jdou na oběd, ale já jsem nalíčená, a nemůžu setřít make-up. Napít se můžu. Ale jen brčkem, kvůli rtěnce! Nemůžu si někdy ani pořádně sednout, opřít se. To je nepříjemné.
Je ateliér konfliktním prostředím?
Samozřejmě dochází ke střetům, ale to se mě netýká. Na mě může maximálně křičet fotograf nebo zástupce firmy, která zadává reklamní kampaň. Nebo ječí jenom na fotografa. Nechci, aby se řvalo na mě. Jsou fotografové, kteří tím prosluli. Neberou si servítky, používají vulgarismy a já v tu chvíli končím.
Co znamená hulákat na modelku?
Setkala jsem se s kolegyněmi, které si stěžovaly na fotografy, kteří na ně řvali: krávo, jak to stojíš apod. Já sama jsem se setkala s jedním fotografem, kde došlo k velkému konfliktu a já jsem z toho focení odešla. Bylo to na jaře a měla jsem fotit plavky. Venku bylo 10-15 stupňů a ve smlouvě stálo: fotit pouze v ateliéru. Fotografa napadlo, že půjdeme ty plavky fotit ven. Řekla jsem, že tudy cesta nepovede. Sprostě mi vynadal, padlo dost sprostých slov, těch krav, atd. Odcházela jsem s brekem.
Je některý člen týmu předem považován za potencionálního sexuálního obtěžovače?
Většinou fotograf. Kadeřníci a vizážisti jsou hodně často homosexuálové. Někdy asistenti jsou mnohem drzejší než fotografové. Řeknou třeba: Jdeme na večeři a domluvíme konkrétní podmínky. Ale na tohle já nepřistupuji. Co je v domě...
Liší se drzost návrhů podle národnosti?
Italové jdou natvrdo, ale zato jsou upřímní. Francouzi jsou trochu zdrženlivější. V Americe je to takové zvláštní. Jsou tam drogy, je tam nevázaný sex. Je to tam. Ale buď chcete, nebo nechcete.
LUCIE TRNKOVÁ
věk: 23 let
výška: 175 centimetrů
míry: 90-60-90
kariéra: tři roky kampaň pro Eurotel, dále Max Mara, Jil Sander, Adidas, Donna Karan DKNY, Pacco Rabanne, Best Mountain, Elle, Miss Sporty, Faubourg
Někteří lidí pohlíží na modelky téměř jako na lehké holky...
Mně přitom vadí dvě věci. Ta, o které mluvíte, a také celý svět showbyznysu. Nemám na to povahu, ani ostré lokty. Když jste doktor nebo doktorka, je to určité společenské postavení. Ale já jsem prožívala i období, kdy jsem se o sobě styděla vůbec říct, že jsem modelka.
Setkáváte se v ateliéru s pobídkou fotografa, abyste ukázala víc a víc?
Fotila jsem fotografie, které jsou takříkajíc bez oblečení, ale není tam vlastně nic vidět. Samozřejmě to focení probíhá tak, že minimálně deset lidí na mě kouká, když jsem nahatá, a já jsem z toho nervózní.
Platí představa laiků, že čím nahatější je scéna, tím početnější je štáb?
Platí. Zvlášť u mě. Myslím, že je to proto, že mě prostě chtějí vidět nahatou. Fotila jsem třeba ve Švýcarsku plavky a druhý den jsem se ocitla téměř ve všech novinách, protože jsem svojí přítomností někde způsobila dopravní kolaps. Přiznávám, že takový rozruch mi na této profesi koneckonců vyhovuje.
Na fotografiích někdy působíte necudně, ale ve skutečnosti se jevíte opačně. Jste tedy cudná?
Na fotce, pokud jsem svlečená, tak tam není vidět nic. To je moje mez. Být nahatá, ale nic neukázat. To znamená nechat volnost fantazii toho, kdo se kouká.
Ale ten tlak - ukažte ještě víc - bývá intenzivní?
Na začátku jsem dostávala ultimáta. Dokud jsem neměla žádné jméno, jsem často slyšela: vyfoť tohle, máš krásný prsa, atd. Peníze by byly najednou několikanásobné. Ty začátky, když jsem fotila celý den za dva tisíce korun a holka, která ukázala prsa, měla třicet tisíc, ty začátky byly kruté.
Když se na fotografii tváříte sexy, ale k fotografovi nic necítíte, vnímáte tu lež ve svém výrazu?
Já to tak neberu. Je to moje profese. A já se musím tvářit tak, že někoho svádím.
Ale pravda to není.
Není. Čím je výraz opravdovější, tím jsem profesionálnější. Z toho pohledu to asi trochu lež je.
Připravujete se nějak na focení?
Samozřejmě se před tím večer nesmím moc najíst. Mám takový vodní den, jím většinou ovoce. Ráno vstanu a umyji si vlasy, vyčistím pleť, odlíčím se...
S jakým předstihem musíte vstát?
Když je focení v deset a budu počítat s tím, že cesta mi trvá hodinu, tak vstanu tak v sedm hodin.
A pak?
Protáhnu se strečinkem, tím se tělo zpevní. Osprchuji se, na vlasy maximálně kondicionér. Žádné balzámy, žádné laky. Z domu odchází obyčejná holka, nenalíčená, pouze očištěná pleťovou vodou a pleťovým mlékem a krémem. Na nohou nejlépe tenisky, protože se může stát, že budu dlouho stát. K tomu si vezmu nějaké pohodlné tmavé kalhoty. Přitom pořád musím vypadat jako modelka, nemohu přijít v teplákách. A je taky dobré si vzít košili na rozepínání, protože tím se při oblékání neporuší ani účes ani make up. Nesu si navíc svoje prádlo - bílé, černé, tělové, punčocháče - bílé, černé, tělové. Čisté, bez švů, bez krajek. Nesmím mít otlačeniny od podprsenky.
To už jsme na místě focení?
Ano, ale na všechno čekáte. Sice tam hraju hlavní roli, ale jen tím, že se tam na mě soustředí osvětlovač, fotograf, vizážista a kadeřník. Profesionálka je od toho, že je na focení něco jako produkt, surovina. Sednu si a vezme si mě do ruky vizážista a kadeřník. Ti se domluví, jak mám vypadat. Natočit vlasy a jdu na make-up - na základní podklad. To trvá minimálně hodinu, hodinu a půl. Stejná doba pak na dodělání make-upu. Takže já jsem tam čtyři hodiny a pořád se nic neděje. Pak přichází na řadu třeba i tělový make up, lakování nehtů. Pak zase kadeřník, který vlasy rozpustí a upraví do požadovaného účesu. Teď teprve nastupuje fotograf a světla.
Teď tedy už začne blýskat fleš?
Ne. Ještě oblékání. A pak na plac, kde už jsou připravena světla a dělají se takzvané polaroidy. Za deset minut víte, je-li ten fotograf spokojen. A zase čekám. Na světla, na větrák, který má rozfoukat vlasy.
Tak ale už...
Všechno je to čekání. Takže když na desátou přijdete na focení, tak se začne fotit třeba až ve čtyři hodiny odpoledne.
Takhle to trvá i profíkům?
Profesionální focení, se kterým já jsem se setkala v Americe, znamenalo, že byly předem připravené určité pózy a světla. Líčení, vlasy a styling trvaly samozřejmě stejně, na place to ale bylo jiné. Oni otevřeli takový sešit, kde měli polaroidy - udělali je za stejných světelných podmínek s nějakou figurantkou a přesně mi to ukázali. Taky jsme sice opět fotili celý den od osmi ráno do devíti večer, ale bylo to daleko profesionálnější. To znamená, že jsme toho stihli nepoměrně víc.
Podle všeho fotíte do ztráty vědomí...
Musím vydržet. Závěr focení je takový, že prostě smyju všechno, co na sobě mám. Odcházím tak, jak jsem přišla. Vezmu si klobouk, sluneční brýle a jdu domů. Doma vlasy umyji, ošetřím balzámem, protože ten nápor těch barev, natáček a laků je velký. Celou noc spím v balzámu. Ráno to musím znovu všechno umýt. Já jsem přírodní blondýna se světlou pletí a musím hodně spát. Na mně je každá promarněná hodina vidět. Spím alespoň deset hodin. Proto si třeba nemohu dovolit účastnit se žádných večírků. Jsem v tomhle hodně profesionální - nemohu si dovolit jít na plac s kruhy pod očima.
Co třeba malá svačina během třináctihodinového focení?
Všichni jdou na oběd, ale já jsem nalíčená, a nemůžu setřít make-up. Napít se můžu. Ale jen brčkem, kvůli rtěnce! Nemůžu si někdy ani pořádně sednout, opřít se. To je nepříjemné.
Je ateliér konfliktním prostředím?
Samozřejmě dochází ke střetům, ale to se mě netýká. Na mě může maximálně křičet fotograf nebo zástupce firmy, která zadává reklamní kampaň. Nebo ječí jenom na fotografa. Nechci, aby se řvalo na mě. Jsou fotografové, kteří tím prosluli. Neberou si servítky, používají vulgarismy a já v tu chvíli končím.
Co znamená hulákat na modelku?
Setkala jsem se s kolegyněmi, které si stěžovaly na fotografy, kteří na ně řvali: krávo, jak to stojíš apod. Já sama jsem se setkala s jedním fotografem, kde došlo k velkému konfliktu a já jsem z toho focení odešla. Bylo to na jaře a měla jsem fotit plavky. Venku bylo 10-15 stupňů a ve smlouvě stálo: fotit pouze v ateliéru. Fotografa napadlo, že půjdeme ty plavky fotit ven. Řekla jsem, že tudy cesta nepovede. Sprostě mi vynadal, padlo dost sprostých slov, těch krav, atd. Odcházela jsem s brekem.
Je některý člen týmu předem považován za potencionálního sexuálního obtěžovače?
Většinou fotograf. Kadeřníci a vizážisti jsou hodně často homosexuálové. Někdy asistenti jsou mnohem drzejší než fotografové. Řeknou třeba: Jdeme na večeři a domluvíme konkrétní podmínky. Ale na tohle já nepřistupuji. Co je v domě...
Liší se drzost návrhů podle národnosti?
Italové jdou natvrdo, ale zato jsou upřímní. Francouzi jsou trochu zdrženlivější. V Americe je to takové zvláštní. Jsou tam drogy, je tam nevázaný sex. Je to tam. Ale buď chcete, nebo nechcete.
LUCIE TRNKOVÁ
věk: 23 let
výška: 175 centimetrů
míry: 90-60-90
kariéra: tři roky kampaň pro Eurotel, dále Max Mara, Jil Sander, Adidas, Donna Karan DKNY, Pacco Rabanne, Best Mountain, Elle, Miss Sporty, Faubourg
