Jeden paklík rozešle fanouškům, druhý si nechá Panenka pro sebe. Co chvíli ho totiž někdo žádá o autogram. Se špičkovým fotbalem přitom skončil takřka před dvaceti lety.
Vršovický dloubák
Byl u toho, když reprezentace vyhrála mistrovství Evropy 1976. Po čtyřech letech se stal československým Fotbalistou roku 1980. Pak získal s Rapidem Vídeň dvakrát titul mistra Rakouska. Pěkná kariéra.
Jenže podobné úspěchy mělo v jeho generaci více hráčů. Ovšem Panenkova hvězda září nejjasněji. Dodnes ho znají i hospodyňky, kterým sport jinak vůbec nic neříká. Když nedávno Česká televize připomněla bakalářskou povídku, v níž se Vladimír Menšík dívá na fotbal, komentátor utkání zrovna chválí hru Antonína Panenky.
Náhoda? Kdepak, je to příznačné. Nyní, po třech desetiletích, Panenka v televizní reklamě radí, ve kterém autobazaru pracují nejopravdovější profesionálové. Jeho tvář je prostě stále populární. Čím to je? ptám se ho. "Penalta! Ta stojí na první místě," myslí si Antonín Panenka.
Na jeho slavný penaltový okamžik nikdo, kdo ho tehdy viděl, nemůže zapomenout. Ve finále mistrovství Evropy 1976 hrálo Československo v Bělehradě se Spolkovou republikou Německo i po prodloužení 2:2.
Rozhodnout musely pokutové kopy. K pátému se chystal právě Panenka. Když promění, staneme se mistry. Poprvé v historii! Panenkova podivuhodně lehoučká střela, brzy poté nazvaná vršovický dloubák, přinesla Československu zlato a Panenkovi neskonalou slávu.
Nikdo jiný by si v nejdůležitějším okamžiku kariéry netroufl kopnout do míče s tak šokující drzostí. Německý brankář Maier skočil naslepo k tyči, zatímco míč se obloučkem snesl do středu branky. Tedy do místa, z něhož se před zlomkem vteřiny Maier odrážel.
Než se Panenka rozběhl ke své životní penaltě, řekl spoluhráčům, co udělá. Zdálo se jim, že šíleně riskuje. "Naskakovala mi husí kůže," vzpomíná Panenkův kolega z reprezentace a později i z Bohemians Karol Dobiaš. Ač sám vynikající a chytrý fotbalista, i dnes přiznává, že by si něco podobného v tak důležitém okamžiku nedovolil.
"Jaké riziko?" ptá se Antonín Panenka. Ve vypjatém zápase - tvrdí - brankář při penaltě nečeká, až protivník vystřelí, ale skočí k pravé nebo levé tyči. "Riziko nebylo žádné! Dva roky jsem tenhle kop zkoušel a piloval k dokonalosti."
Reprezentační brankář Ivo Viktor Panenkovy přípravy viděl, a přesto se nechal nachytat. "Tři neděle, možná měsíc před mistrovstvím Evropy jsem mu dal v lize z penalty stejný gól jako potom Maierovi," vybavuje si Panenka.
Bělehradská penalta Antonína Panenku výstižně charakterizuje. Asi všichni fotbalisté by na jeho místě volili střelu na jistotu, kdežto on provedl neuvěřitelnou, do té doby na mezinárodní scéně nevídanou kulišárnu. "Obyčejný" gól mu byl málo. "To by mě tolik nebavilo," namítá.
Panenka po celou hráčskou kariéru nabízel fanouškům daleko více než účelnost. Dával jim něco, na co se nezapomíná: originalitu! Nedřel, nelétal po hřišti sem a tam, nebyl příkladem zarputilého bojovníka. Byl na hřišti prostě proto, aby přihrával nebo střílel branky. A aby to dělal co nejúžasněji! To bylo jeho poslání.
"Po Panenkovi jsme už neměli hráče, který by se mohl pochlubit takovou kopací technikou a přesností jako on," tvrdí jeden z nejlepších českých trenérů, Vlastimil Petržela.
Lišák s knírem
Image. Tohle slovo se v sedmdesátých letech příliš nenosilo. I bez něho však Antonín Panenka věděl, jak si získat dobrou pověst. "Uvědomoval jsem si, že když chci, aby se o mně vědělo, musím lidem vyjít vstříc." A tak nikdy neodmítl rozhovor s novináři, kdykoli byl ochoten se podepsat fanouškům - i když mu třeba tykali a familiárně ho oslovovali Tondo.
"Nikdy jsem se kvůli tomu nezlobil, asi proto, že jsem nenosil nos moc nahoře." Pomáhalo mu i příjmení a knír. "Panenka je zajímavé, neobvyklé jméno a knír jsem si nechal narůst v osmnácti, tehdy jsem byl snad první, kdo si ho pěstoval."
Panenkovi však ozdoba náramně slušela, jako by dokreslovala jeho fotbalové lišáctví a herní vychytralost. Trenér Tomáš Pospíchal, k hráčům tvrdý a příkrý muž, za jehož vedení dosáhli Bohemians největších úspěchů, o Panenkovi říká, že mohl dosáhnout víc, kdyby dřel opravdu naplno. "Asi měl pravdu, ale možná bych pak něco ztratil ze svých tvořivých předností."
Jeho generace také neměla takovou motivaci: "Za socialismu jsme byli nevolníky. Pokud nám to klub nedovolil, nesměli jsme přestoupit. Chtěla mě Slavia i Sparta, ale já musel zůstat v Bohemce." V té ostatně i začínal. Když s ním totiž v devíti letech otec přišel do Slavie, řekli mu: Přiveďte kluka za rok, až zesílí. A totéž v Dukle. Teprve v Bohemians malý Tonda uspěl.
Že je slabý a hubený, nikomu nevadilo. Hned příští neděli hrál první žákovské utkání. "Trénovali jsme dvakrát týdně, ale fotbalu jsem ve skutečnosti věnoval každý den čtyři až pět hodin." Kousek od domu měl totiž nejméně deset plácků, kde se mohli kluci s míčem pokaždé do sytosti vyřádit.
Na milionové příjmy, na které jsou zvyklí dnešní špičkoví hráči, si však nezadělal. "Být populárním fotbalistou přinášelo určité výhody. Nemuseli jsme stát fronty na banány a pomeranče, protože nám je někdo obstaral. Stejně jako barevnou televizi z Tuzexu. A pár věcí jsme si dovezli z ciziny," vzpomíná Panenka, kterému režim "na stará kolena" dovolil přestoupit do zahraničí.
Okouzlené Rakousko
Dvaatřicetiletý Panenka dorazil 13. ledna 1981 rychlíkem Vindobona do rakouské metropole a nastoupil nový fotbalový život v populárním Rapidu. "Začátky byly hrozné, vůbec jsem neuměl německy," děsí se ještě dnes. Pár týdnů před odjezdem sice získal titul Fotbalisty roku, ale v Rakousku o tom nikdo nevěděl.
Naopak, noviny se divily, proč Rapid koupil starého a málo běhavého Čecha. Zpočátku ho trápil natržený břišní sval, kvůli kterému spolykal hory prášků. "Léčil jsem se vlastně sám, protože jsem doktorovi neuměl pořádně říct, co mi je. A když jsem za ním šel do nemocnice, neuměl jsem ho tam bez znalosti němčiny ani vyhledat."
Asi po roce se však všechno otočilo. Antonín Panenka se stal miláčkem fanoušků. Zbožňovali ho snad ještě více než v Československu. I oni totiž rychle poznali, co tenhle Pražák s knírkem umí při fotbale ze všeho nejlépe: vymýšlet fotbalovou krásu!
"Rakušané jsou zprvu trošku nedůvěřiví, ale když poznají, že člověk něco umí, dovedou si ho vážit daleko víc než Češi. Pak je máte v hrsti," říká Panenka, kterého příjemně překvapila rakouská slušnost.
Podle něho je daná výchovou: "U nás ke mně přijde kluk a vyhrkne: Hele, podepiš se mi. V Rakousku chlapec nejprve uctivě pozdraví, optá se, zda neruší, a teprve pak poprosí o autogram."
S Panenkou a další posilou, v té době nejuznávanějším rakouským reprezentantem Hansem Kranklem, se Rapid dočkal po šestadvaceti letech mistrovského titulu. To bylo slávy! A Panenka, ten "starý a málo běhavý Čech", předstihl v popularitě i Krankla, sebevědomého, ale egoistického kanonýra. Rapid mu pak ještě na prahu osmatřiceti nabízel další smlouvu.
Párkrát se řeč stočila i na emigraci. Na trvalý život ve svobodné zemi. "Tuhle možnost jsem odmítal. Nesnesl bych pomyšlení, že se už nikdy nebudu smět podívat do Prahy. Že už neuvidím své české kamarády a že s nimi nepůjdu na pivo do hospody."
|
ANTONÍN PANENKA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
