A zatřetí je to příběh, v němž se pojí velké vášně, láska i smrt, perlivý konverzační vtip i nevtíravá společenská satira o světě, kde média stojí nad spravedlností, z viníků činí nevinné hvězdy a zároveň je trestají po svém - rychlým pádem a zapomněním.
Chicago má zkrátka všechny znaky mistrovsky vyvážené podívané, která ničím neruší, nepopouzí, nešokuje. Drží se čistoty žánru včetně dost silné a upřímně přiznávané divadelní stylizace. Nemá provokativní drzost svých muzikálově laděných předchůdců Moulin Rouge či Tanec v temnotách, na rozdíl od nich tradiční podobu kinematografie nikam neposouvá, nic neboří, nevytváří v publiku ostře protichůdné tábory. I proto si zřejmě Chicago připsalo Oscara, byť to vůbec nesnižuje váhu skutečnosti, že jde o výtečný film.
Ráz naráz vtáhne diváka do nálady, rytmu a světel jazzové éry i do její zákulisní šmíry - místo ohlášeného čísla dvou sester vystoupí narychlo jen jedna z nich, Catherine Zeta-Jonesová, a je skvělá. Její sólo, ač podle dnešních měřítek krotce cudné, vybuchuje erotikou a střih mu dává tempo vyměřené na setiny vteřiny.
Renée Zellwegerová má roli proměnlivější, tudíž ještě vděčnější, zálibně se přehrává z naivní ženušky v dychtivou, nadanou učednici oboru femme fatale, třeba ve scéně oddaného vyznání manželské lásky, kdy její mužíček zděšen objevuje vlastní parohy.
Servisní článek k filmu najdete ZDE. |
Ve vězení se muzikálové výstupy rodí podobně jako ve von Trierově Tanci v temnotách: ze zvuků kapek a kroků vyrůstá podmanivý rytmus, vrcholící jednou z nejsilnějších scén vůbec, vězeňským tangem pro šest vražedkyň, jež zase připomene Luhrmannovo zběsilé tango z nevěstinců Buenos Aires v Moulin Rouge. Coby oslnivý lev salonů kabaretního typu nastupuje Richard Gere v roli módního advokáta, zručného manipulátora veřejným míněním. S oběma svými svěřenkyněmi vytváří kouzelnou trojici, když „režíruje“ jejich budoucí výpovědi před tiskem a porotou. Herečky se výtečně doplňují, odlišné i výslovností: Zeta-Jonesová coby tygřice s chraplavě vzrušujícím hlasem, Zellwegerová jako dojemné kotě s mazlivou intonací, přičemž obě klamou (nádhernými) těly.
Chicago | |
režie | Rob Marshall |
námět |
Maurine Dallas Watkinsonová |
scénář | Bill Condon |
kamera | Dion Beebe |
hrají | Reneé Zellwegerová Catherine Zeta-Jonesová Richard Gere |
hudba | Fred Ebb John Kander Danny Elfman |
původní název | Chicago |
délka | 107 minut |
žánr | muzikál |
Chicago - premiéry | |
kina | 24. dubna 2003 |
Choreografie je úžasně nápaditá, ačkoli se „neodbrzdí“ do tak závratných mimojevištních obrátek jako v Moulin Rouge. K jejím ozdobám patří loutková inscenace tiskové konference, výjev popravy napůl „v reálu“, napůl v křiklavém lesku varieté či nádherná zpověď bezbarvého pana Celofána alias Johna C. Reillyho, filmového manžela Zellwegerové. Ráz divadelního pásma si film uchovává i v tom, že divák cítí podvědomé nutkání spontánně tleskat po každém vydařeném „čísle“. A těch je i za premiérové vstupné opravdu dost.
Chicago charakterizuje spíše žánrová oddanost, přesnost, radost a svěžest než buřičsky novátorská filmařina. Ale podstatné je, že díky jeho oscarové výhře se prosadil směr, jejž zkoušeli prolomit Luhrmann i von Trier: návrat od dokumentárního civilismu k barvité podívané, k vrcholné stylizaci, pocta hře, hravosti a fantazii.
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |
Fotografie z filmu Chicago. |