Do kin přichází Pearl Harbor, zatím nejdražší filmová podívaná všech dob. Kdo však čeká především velkolepé válečné scény a historickou věrohodnost, bude zklamán. Tenhle film během svých 183 minut vypovídá víc o módě 40. let než o skutečném napadení americké základny na Havaji japonskými letci.
Superženské jemné halenky, volánky, úzká přiléhavá silueta s rozevlátou sukní a elegantní splývavé večerní šaty pro ženy a dívky, vojenské bundy a sluneční brýle pro muže. Tak vypadá inspirace, kterou si z amerického velkofilmu letošní podzim klidně můžete odnést do každodenního života a budete úspěšní. Pro jiné módní výstřelky, které přinesla druhá světová válka, bychom tolik pochopení neměli.
Štíhlé, ale ženské
Ona nápadně úzká silueta ženského oblečení v době války nebyla náhodná - příděly nedávaly velkou šanci ztloustnout. Navíc se šetřilo na všem, tedy i na látce. Zato se cenila taková, která něco vydržela - tato úcta ke kvalitnímu materiálu, která dosud přežívá u prvotřídních krejčích a švadlen, se zrodila právě uprostřed náletů. I prvotřídní salony přešívaly ze starých oděvů nové. Látku lze jedině ubírat. Pozornost se koncentruje na dvě místa, která není nutné "oblékat": nohy a hlavu. Krátké úzké sukně upoutávají výjimečnou pozornost, ale punčochy jsou nesmírně vzácné. Co teď? Některá chytrá hlavička vzala prostě do ruky tužku na obočí a švy, typické pro tehdejší punčochy, si na nohy zkrátka namalovala. Bylo to rychlé a za pomoci jednoduchého přístroje, který se vzápětí objevil na trhu, se daly čáry nakreslit dokonce i hezky rovně. Navíc mohlo i sprchnout. Některé ženy si speciálním make upem malovaly na nohy celé punčochy, ale to mohlo při náhlé změně počasí skončit snadno katastrofou a nenávratně obarvenými vzácnými šaty. Všechny starosti s punčochami však byly především evropskou záležitostí, v Americe se už rodila revoluce v podobě nylonek.
Kouzelné ruce
Jak se postupně zmenšovaly příděly látky, alespoň se zvětšovaly boty a klobouky. Jedině kloboučníci totiž měli stále dost materiálu a našlo se i dost dřeva a korku na mohutné těžkopádné podpatky. Leccos jiného si ženy musely často vyrábět samy. Předváděly přitom přímo fascinující vynalézavost, o kterou se pak na stránkách ženských časopisů dělily s ostatními. Dokázaly si vyrobit samy boty z korku a tkaničkami z motouzu, pásek z kousků dřeva a kabelku ze zbytku koberce. Po vzoru Scarlett z filmu Jih proti Severu si šikovná dívka ušila "nový" kostým ze starého závěsu, vdala se v šatech ze záclon a obleček na dítě vykouzlila z ložního prádla. Během čekání v protileteckém krytu stihla rozpárat starý svetr a uplést nový. Ten musel mít výstřih do V - písmeno V znamenalo Victory neboli anglicky vítězství. Ošidit se dala i kosmetika. Řasy se daly namalovat leštidlem na boty a u obočí se zase osvědčil krém na boty. Růž nahradily růžové lístky naložené v červeném víně. Účes musel být jednoduchý, protože jen málokterá žena si mohla dovolit návštěvu kadeřníka. Zároveň byl jedním z mála ozdob, které si ženy mohly dovolit. Z oné doby se tedy traduje obliba žloutkové kůry na vlasy a piva místo tužidla. Za války je poptávka po ženském, vyzývavém vzhledu zvlášť aktuální. Dívky na ulici se sice mohou kráskám přišpendleným na dvířkách vojenských skřínek (odtud název pin-up girls - připínáčkové dívky) rovnat jen těžko, přesto se snaží ze všech sil. Mají však jiný trumf v rukávu jsou blíž a skutečné, z masa a kostí. Byly odhodlané jít na pomoc svým mužům, svému národu. Jen v Americe bylo rok po přepadení Pearl Harboru ke dvěma milionům dobrovolných pracovnic, dříve žen v domácnosti. Pracovní oděv, ať už modráky nebo uniforma zdravotní sestry, pro ně byl naprostou novinkou. Do továrny tehdy nastoupila i mladičká Marilyn Monroe. Později na to vzpomínala s jistou dávkou nostalgie: "V továrně jsem nosila overaly. Byla jsem překvapena, že na tom trvali. Nechat dívku nosit overal je totéž, jako byste ji pustili ke strojům mezi muže v punčochách, zvlášť když je umí správně nosit."
Inspirace pro rok 2001
Móda, kterou prezentuje film Pearl Harbor, je ovšem americká, přizpůsobená vlídnému podnebí Havaje, a navíc právě taková, jako celý ostrov Oahu v okamžiku, kdy ho překvapil japonský nálet: rozevlátá, trochu lehkomyslná a rozmarná, přesto už skromnější. Výtvarník kostýmů pro film, Michael Kaplan, vidí ve stylu roku 1941 především roztomilost a skromnost. Jeho nejoblíbenějším návrhem z filmu je sametový a šifonový kostým v hořčicově narůžovělé barvě, který má na sobě herečka James Kingová při scéně, kdy se večeří v klubu. O co tedy jde při návratu módy čtyřicátých let především? Být elegantní, vynalézavou, mladou a veselou dámou za jakýchkoli okolností a v jakémkoli věku.
- sobota 1. září 2001
