Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak herce přijali starší kolegové v Národním divadle? A jak vzpomíná na pubertu, během níž se věnoval i graffiti? Více v týdeníku Téma. |
Z oční vady epikantus (latinský název pro kožní řasu u asijských národů, chrání je před větrem, pozn. red.) si umíte udělat legraci. V jednom rozhovoru jste řekl, že teď je to vaše výrobní značka a že jste byl v minulém životě asi asijský bojovník. Ale asi to tak v pohodě vždycky nebylo.
Jako malý jsem samozřejmě zažil šikanu. Když někde vidím bezpráví, jsem na to proto dost citlivý. Ale na druhou stranu to trošku k životu v dětském kolektivu patří, děti se tím oťukávají. Dá se říct, že mě to zocelilo a že si nic nenechám líbit. Možná to někdy vypadá jako arogance, ale je to obrana. Naučil jsem se říkat svůj názor a jsem v tom někdy dost přímočarý (usmívá se).
Byl někdo, kdo vás kvůli vizáži od herecké kariéry odrazoval?
Byl to třeba názor mého profesora na státní konzervatoři, kde jsem studoval hru na klavír. Učil i Ondřeje Brouska a ten potom zběhnul na hereckou konzervatoř. A já jsem tam ty zkoušky dělal taky. Nedostal jsem se tam, bylo mi řečeno, že kvůli věku.
Co vám tehdy řekl ten profesor?
Co si o sobě myslím, že Brousek je aspoň typ, že může hrát prince, a co jako budu hrát já?
Co vy na to?
Vysmál jsem se tomu. Měl jsem mu říct, že budu hrát vrahy (směje se). Ptal jsem se samozřejmě známých, co si o mém herectví myslí, a tohle mi pak už nikdo neřekl. Spíš mě od toho odrazovali, protože nevěděli, jestli mám talent. Nebo mi říkali, že budu potřebovat štěstí, abych se někde uchytil a dostal role, a že ani tak to není žádné terno, že si herectvím člověk moc nevydělá.
Máte čas i na svou kapelu Green Småtroll?
Kapela je pro mě čirá radost. Na koncertě je reakce publika mnohem rychlejší než na divadle. A i průchod energie je tam silnější a rychlejší. Fanoušci mě dobíjejí.
Filip KaňkovskýNarodil se 1. května 1985 v Praze. Na konzervatoři studoval hru na klavír a trombón. Pak studoval na DAMU a od ledna 2014 v angažmá v Národním divadle, popularitu ale získal i díky seriálu Případy 1. oddělení, Čtvrtá hvězda, Policie Modrava nebo Modré stíny. |
Hrajete zvláštní styl reggae založený na silných textech. Jak jste na to přišel?
Mám kamaráda Denise. Bydlel v Nuslích, odkud pocházím. Maloval, dělal kouzelníka, hrál na saxofon, klávesy. Jednoho dne, když mi bylo asi šestnáct sedmnáct, přišla za mou maminkou jeho maminka, ony byly kamarádky, a dala mi do ruky demo Denisovy kapely. V té době jsem kromě klasiky prošel snad všemi hudebními styly, ale tohle jsem neznal. Kapela se jmenovala Fidel Castro a bylo mi řečeno, že hrajou ska (předchůdce reggae, pozn. red.). Pustil jsem si to a úplně mi to učarovalo. Tehdy už jsem měl s kamarádem kapelu – on hrál na bicí a já na piano. Pořád jsme nevěděli, co budeme hrát. A já to najednou pochopil. Tohle bylo ono! Je to původní jamajská hudba, která má navíc jasné antirasistické poselství. Touhle muzikou žiju. Věnuju se tomu s kapelou už třináct let.
