Ve svém dejvickém bytě žije s manželem, kocourem a spoustou talismanů, které si vozí z cest. Pořád má nové a nové plány. Květě Fialové nikdy nechyběl šarm. Ať už hrála naivky, svůdné krásky a travičky, nebo svérázné staré dámy, které má nejraději.
* Kolik lidí vám už řeklo, že na pětasedmdesát vypadáte báječně?
Báječně? Myslíte? Nejsem zas v tak dobré kondici, mám pořád něco zlomeného. Byla jsem slepá na jedno oko a byla jsem taky na operaci se srdcem. Víte, co je pro mě nejdůležitější? Pořádně se vyspat. Jím hodně zeleniny, maminka byla dokonce vegetariánka, takže jsem na to zvyklá od dětství.
* Cvičíte?
Ne, vůbec! To mě nebaví. Vím, že bych cvičit měla, ale hrozně nerada dělám všechny věci, které musím.
* A když je to nutné? Třeba prach se jednou za čas utírat musí.
Mýlíte se. To je právě ta věc, kterou nemám ráda, a tak ji nedělám. S prachem se naučíte žít.
* Máte ráda buddhismus. Jak jste se k němu dostala? To je dlouhá historie.
Děda pracoval v Rusku jako lesní rada. Když tam začal pobíhat Lenin, uvěznili celou rodinu. Maminka tehdy v osmnácti letech přišla v lágru o nohu. Někdo jí tam daroval sošku Buddhy a ona se začala o buddhismus zajímat. Tu sošku mám dodnes schovanou a buddhismus se stal mým pohledem na svět.
* Prošla jste buddhistickou výchovou?
Vůbec ne. Tatínek byl evangelík a mě a sestru vychovával taky tak. Vyrůstala jsem na Slovensku, a než nás odtud v roce 1938 vyhnali, byla jsem chovankou katolického kláštera. Tatínek byl strašně přísný. Byl to voják, plukovník letectva, a myslel si, že jsme taky vojáci. My se ho spíš bály. Bližší nám byla maminka.
* Co se vám na ní líbilo?
Malovala obrazy, modelovala sochy... Žila jako poustevník. Nejedla maso, nekouřila, nepila alkohol ani kávu. A vyprávěla mi, kdo jsou bolševici a co je to komunismus. Proto jsem mu nikdy nepropadla. Nikomu nevyčítám, že komunismu uvěřil. Vždyť i intelektuálové bývali většinou nalevo. Ale já v tom měla jasno už jako dítě.
* Jak se otec s matkou, podle všeho dost rozdílní lidé, mezi sebou snášeli? Moc ne. Na dětství, ale ani na mládí nevzpomínám ráda, nemám k němu vztah.
Proč? Tenkrát mě život nebavil tolik, jako mě baví teď. V mládí jsem dělala spoustu chyb.
* V čem jste chybovala? Byla jsem hrozně vyplašená z reality. Žila jsem v nějakém svém snu a nechápala jsem, že ostatní mohou svět vidět jinak.
Teď už se tomu nedivíte? Ne. Už si nemyslím, že to všichni mají v hlavě srovnané stejně jako já. A už se toho nebojím. Pochopila jsem, že když je někdo jiný, nemusí být špatný.
Sen o Werichovi všechno změnil
* Utekla jste k divadlu před tatínkem?
Ani ne. Mně bylo patnáct, bylo po válce a my neměli moc peněz. Odešla jsem do těšínského divadla a po roce jsem nastoupila v Brně na konzervatoř.
* Podporovali vás rodiče?
Na nic jsem se jich neptala. Nikdy se neptám, když chci něco udělat.
* Kde jste po škole začínala?
V oblastním divadle v Opavě. Ale pak se mi v roce 1958 zdál sen, který to změnil.
* Co se vám zdálo?
O Voskovci a Werichovi. V tom snu jsem měla pocit, že jsem jejich kamarádka. Proto jsme se s mým nynějším mužem (režisér Pavel Háša, pozn. aut.) vypravili do divadla ABC, kde Werich hrál. Šla jsem za ním a rovnou jsem se ho zeptala, jestli nepotřebují herečku.
* A co on?
Řekl mi: Přijďte zítra na zkoušku.
* Jak probíhala?
Měla jsem mu zahrát dědečka a můj spolužák z konzervatoře Luboš Kostelka babičku.
* Líbila jste se?
Když to Werich viděl, prohlásil, že mě potřebuje už odvčera. Tak jsem nastoupila do ABC. Jako náhrada za Alenu Vránovou a Jarku Adamovou, které byly těhotné... A hraji tam dodnes.
* Jak se k vám potom Werich choval?
Nemůžu si stěžovat. Divadlo ABC byl tehdy malý zázrak. Doba byla zlá a my se tak trochu schovávali pod Werichovými křídly. Sešla se dobrá společnost - Miloslav Horníček, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková...
* S kým z nich jste hrála nejraději?
Miloš Kopecký byl vynikající herec! Ale to víte, každý mužský má svoje zákruty. Často jsem hrála i s Rudolfem Hrušínským, ale to zase ve filmu. Oba byli ve společnosti strašně milí a uměli se chovat. Vážila jsem si jich jako vynikajících herců. Domů bych ale nechtěla ani jednoho. Ostatně, oni mě asi taky ne.
* Co vás na mužích tak rozčiluje?
Mě nerozčiluje vůbec nic! (důrazně) Ale muži jsou trošku nepoužitelní. Přemýšlejí úplně jinak než ženská. Chlapovi unikají detaily. Žena je jiná, o všechno se zajímá. Občas si něčím udělá radost, občas si něco přečte, pak ji zase něco dojme a jindy třeba někomu koupí dáreček...
* Nehodnotíte muže příliš přísně?
Ne, proč? Asi jste ještě mladá. Než si uvědomíte, že muži jsou úplně jiný živočišný druh, tak si ještě projdete tisíci trápeními. Nakonec zjistíte, že je nejlepší mít kamaráda homosexuála.
* Jaká trápení s muži jste si užila vy?
Zbytečná, protože jsem si za ně mohla sama. Často svou hloupostí. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla.
* Chvíli? Jak dlouho?
Myslím, že dost. Takových třicet let určitě. Nejmíň. Ale když pak máte vedle sebe domácí bytost, přece jen pochopíte, jak na to.
* Domácí bytost? Prosím vás, koho tím myslíte?
No přece manžela. Je to stejné, jako když máte doma zvířátko. To už pak taky víte, co potřebuje ke štěstí, aby bylo spokojené a vy také.
* Proč na to ještě spousta lidí nepřišla?
Protože pořád něco chtějí. Důležité je nechtít nic. Lidé mají vždycky dojem, že je to svět, kdo jim ubližuje. Ale já říkám, že vinna je oběť. Dostala se do špatné situace.
Jak se do ní nedostat? Mít spoustu zkušeností. Proto je stáří tak úžasné. Zkušeností už máte nasbíráno dost.
* Opravdu si myslíte, že je stáří úžasné?
V mládí jsem se dívala na stárnutí jako na něco nepředstavitelného. Ale protože jsem měla maminku, která stárnout uměla, oblíbila jsem si ho. Teď jsem ráda, že je moje tělo staré. Strašně se mi to líbí.
* Vážně? Vy si na nic nestěžujete?
Ale no jistě, nemoci člověka sužují, já sama jich mám spoustu. Povídám si o nich se stejně starými lidmi v domovech důchodců, kam občas zajedu. Ale to už je povinnost starého člověka, aby byl nemocný. Kdyby byl zdravý, ostatní by na něj měli vztek.
Na televizi se dívám málo. A bez zvuku
* Ve svém životě jste velká svůdnice nebyla. Spíš naopak. Tak mi prozraďte, jak se vám hrála frivolní barová zpěvačka Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe?
Báječně! Lehké ženštiny a všelijaké mrchy jsem hrála často a ráda. Obzvlášť travičky, v těch jsem se vyžívala. Víte, radostné a dokonalé ženy v socialistických filmech, to byla hrozně nudná záležitost.
* Ale těch jste moc nehrála.
Jen jednou, ještě na brněnské konzervatoři. Byla to role dívky ze stavby mládeže. Ale vzala jsem ji ráda. Byl to můj první film a já měla radost, že dostanu peníze. Potom mě už ovšem režiséři sami obsazovali do rolí světaček.
* Tornádo Lou ve filmu kouřila a zpívala, že whisky, to je její gusto...
Já nekouřila nikdy. Tvrdý alkohol vůbec nepiju, a když už je příležitost, dám si trochu vína. Nejvýš tak čtyři deci. Většinou ze společnosti odcházím brzy, protože se tam kouří, a to nemám ráda.
* To jste se opravdu nikdy neopila? Jednou. Na nějakém večírku mi dali kluci něčeho napít, pak zas něčeho jiného, a jak jsem to smíchala, bylo mi potom špatně...
Zatoužila jste někdy být stejná jako vaše filmové hrdinky? Zatím jsem neměla potřebu někoho trávit, ale vždycky je dobré mít při ruce nějaký ten recept. A taky mohu skvěle radit ostatním dámám.
* Obrací se jich na vás hodně?
Dostávám spoustu dopisů, ve kterých se mi svěřují. Většinou jim odpovídám, aby si koupili Džibránova Proroka (kniha libanonského spisovatele, filozofa a malíře Chalíla Džibrána, pozn. aut.). Tam najdou všechno. Třeba že sex není jen věcí těla a že mají život ve svých rukou.
* Troufnu si odhadovat, že vy se asi moc nedíváte na televizi. Mám pravdu?
Dívám se velmi zřídka a ještě bez zvuku. Když občas zahlídnu ty seriály nebo telenovely, jímá mě hrůza. Kina jsou plná filmů o násilí a mladým se to líbí. Třeba ruské filmy se dnes nehrají vůbec.
* Vy máte ráda ruské filmy?
Jistě. I literaturu. Mám ráda ruskou duši, je krásná. Mou skoro biblí je kniha vzpomínek od Naděždy Mandelštamové. Je pro mě svědectvím, že i v těžkých dobách - za Stalina, kdy neměli co jíst - vedli lidé kvalitní vnitřní život.
Bin Ládin je pěknej chlap
* Co pro vás znamenají peníze?
Byla bych nejraději, kdyby peníze nebyly a nemuselo se po nich chamtit. Lidé se předhánějí, kdo bude mít víc. Mnozí by chtěli mít i zlaté kohoutky. A pak čtete o někom, kdo prodá ledvinu, aby se jeho rodina mohla uživit.
* Měla jste k majetku vždycky tak lhostejný vztah?
Petr Nárožný si ze mě dělá legraci, že bych šla zadarmo křtít i žížalu. Jsem ráda, že hraju divadlo a že mi za to zaplatí. Člověk peníze potřebuje, aby je mohl dát tam, kam je nutné. Třeba lidem s roztroušenou sklerózou. Nebo opuštěným dětem. Já před čtyřmi lety na dálku adoptovala indického chlapečka.
* Chlapce? To mě u vás překvapuje.
Mě taky, ale když jsem si tehdy šla vybrat dítě, tak holčičku neměli. A já už jsem byla o adopci rozhodnutá. Chlapec se jmenuje Prabakhán, je to hinduista a je mu devět.
* Když mluvíte o mamince, často říkáte, že vám předala i čarodějnické schopnosti. Myslíte to vážně? Čarodějnické?
To snad ani ne. Vnímám jen atmosféru v místnosti nebo pocit, který vyzařuje z lidí. Někteří jsou jako sněhové královny, že vás z nich až mrazí. Ne že jsou špatní, mohou být i inteligentní, ale nemají emoce. Hlavně v politice jich je hodně. Lituju Táňu Fischerovou, která je výborná herečka a teď také poslancuje. Musí to být pro ni těžké.
* Míváte předtuchy?
Ale to má přece každý. Vy ne? Předtuchám musíte umět věřit. Jsou lidi z betonu a jsou lidi z pavučin. Když jste z betonu, nic z vás nevyjde ani nic nepřijmete. Když jste z pavučin, přijmete všechno. Bohužel i to negativní, samozřejmě. Proto nechci nic předvídat, může to být ovlivněno mým chtěním.
* Dokázala jste už někdy dopředu varovat své blízké?
Varovat...? To snad ani ne. Jen jim říkám, že nejhorší je, když si někdo pořád stěžuje na osud, když se mu nic nelíbí a je se vším nespokojený. To je doopravdy sám proti sobě. Každý máme od osudu nějaký úkol.
* Jaký je ten váš?
Především pomáhat.
* Věříte horoskopům?
Mám je docela ráda, ale ne ty ze zábavných časopisů. S Naděnkou Konvalinkovou chodíme ke kartářkám. Ale jejich výklady beru s rezervou. To už mě víc baví si někam vyrazit.
* Kam vyrážíte?
Všude. Za nákupy dárečků pro přátele. Třeba po Praze. Nebo moc ráda jezdím po světě. Letos v lednu jsem byla v Egyptě a nedávno také se svou vnučkou Dominikou v Paříži.
* Kde se vám líbilo nejvíc?
Zajímavé to bylo v Kambodži, kde jsem byla dokonce dvakrát. Podruhé za Polpota. Bylo tam zrovna stanné právo. Přivezla jsem si odtud nádherné sošky pejsků. Hodně mě oslovil i Bejrút a Libanon.
* Proč?
Mám ráda arabské země. Asi jsem tam už žila v některém z předchozích životů. Kupuju si tam pro sebe pánské oblečení. Mně se tam líbí mužský v těch dlouhých šatech. Třeba ten bin Ládin, ten vypadá moc hezky.
* Vám se líbí bin Ládin?
Je to pěknej chlap, až na tu duši. Ale vadí mi, že v arabských státech jsou ženy moc zahalené. A nesvobodné. Jenže ony jsou v tom vychované. Nic jiného neznají.
* Cestujete také s manželem?
Ne. Naštěstí to nemá rád. On tak jedině na chalupu. Jenže tam já vydržím jen chvilku. A to jenom kvůli kocourovi, aby se mohl pořádně proběhnout.
KVĚTA FIALOVÁ
Narodila se 1. září 1929 na Slovensku. První angažmá v divadle získala v šestnácti letech. Záhy ji objevil i film: nezapomenutelná je jako arizonská pěnice Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe. Svůj komediální talent uplatnila i v dalších úspěšných českých filmech, jako byly Ostře sledované vlaky, Konec agenta W4C nebo Adéla ještě nevečeřela (na snímku s Michalem Dočolomanským).
 Květa Fialová plete při divadelním představení. |
 Květa Fialová jako Tornado Lou ve filmu Limonádový Joe. |
 Herečka Květa Fialová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Herečka Květa Fialová |
 Usměvavá Květa Fialová |
 |
 |
 Květa Fialová |
 Stella Zázvorková, Květa Fialová a Jaroslava Adamová na jevišti Národního divadla při slavnostním večeru Pocta Václavu Havlovi. (30. ledna 2003) |
