Kohák však v onom "nevděku" nic podivného neshledává: "Celý život jsem byl učitel. Dnes, myslím si, nejdůležitějším výchovným prostředkem k nabývání a udržování demokratických principů jsou svobodná média. Avšak média ovládaná politiky, ale také média ovládaná výhradně komerčními zájmy nemohou být opravdu svobodná. Ke svobodnému postavení mají nejblíže dobře fungující média veřejné služby. Takovou bych rád viděl Českou televizi. Své angažmá v její radě tudíž beru jako pokračování pedagogické dráhy jinými prostředky."
Soustavným důrazem na demokratičnost a sociální i ekologickou ohleduplnost lidského konání Kohák probouzí antipatii u řady z těch, kteří se mají na pozoru před sebemenším náznakem karatelství či kazatelství. Takto zježeného posluchače už však nezajímá, kdo a proč apeluje. Právě ono "proč" je u Koháka důležité: jeho demokratismus a ekocentrismus nejsou zastávané pouze hlavou, nýbrž cele prožívané, pramení z toho, co Kohák prožil a viděl.
Smýkání dějinami
Otec byl novinář, matka učitelka angličtiny. Žádná hmotná sláva to nebyla. Rodina se stěhovala po pražských čtvrtích za levnými nájmy. Miloslav Kohák se tedy naučil těsnopis a získal místo v Poslanecké sněmovně. Mnichov vše uťal. Rodiče se zapojili do odboje. Erazimův otec byl zatčen v roce 1941, matka Zdislava o tři roky později, malý Erazim pobýval u příbuzných.
Šťastnou shodou okolností se setkali po válce všichni. Miloslav Kohák opět pracoval v parlamentu, pak byl osobním tajemníkem ministra spravedlnosti Drtiny. Únor 1948 jej zastihl jako redaktora Svobodného slova, jež bylo listem Československé strany národně socialistické.
Rozhodl, že z republiky, jíž se chopila Gottwaldova klika, rodina odejde. Ilegálně přešli do Německa, chvíli pobyli v táborech pro uprchlíky a vydali se dál, do USA. Před novinářem Kohákem se objevila nová perspektiva - vysílání Rádia Svobodná Evropa. Jím byl později vyslán do Mnichova.
Rodinu smýkání dějinami rozklížilo. Daň si vzala válka: "Vždyť tatínek byl čtyři roky pryč. Mezitím jsem vyspěl z osmi na dvanáct let. To se člověk hodně mění, a tak hledat si vztah k otci bylo nesmírně obtížné, tedy k oběma rodičům, ale k otci zvlášť. Doplatil jsem na to ve škole. Prostě jsem se odmítal učit... Když se na to dívám zpětně, říkám si, že to snad bylo pocitem, že mě přehlížejí, že jsem pro ně taková dětská loutka," uvažoval předloni Erazim Kohák v knižním rozhovoru Poutník po hvězdách. A svou daň si vybralo i přesídlení do Ameriky.
Ženy, děti, lesy
Erazim se v Novém světě postavil na vlastní nohy. Pracoval manuálně a vrhl se na filozofii a religionistiku, zdokonaloval se v jazycích. Studoval na jedné škole regionálního významu. V konkurzu však vybojoval dobré stipendium, vybral si Yaleovu univerzitu a v roce 1958 na ní získal doktorát.
O dva roky později si zajistil asistentské místo na katedře filozofie Bostonské univerzity a zde rozvíjel svou akademickou dráhu: byl jmenován docentem (1970), profesorem (1977), léta byl ředitelem pokročilých studií, tři roky tu vedl katedru filozofie. Publikoval.
Ale tak hladké to v USA pro Koháka zase nebylo. Coby student Yale se oženil s americkou vrstevnicí Frances a narodila se jim nejprve dvojčata Marie a Zuzana, třináct měsíců poté dcera Kateřina. Kohák však uvnitř sebe sama nebyl emigrantem, který se chce plně asimilovat, nýbrž exulantem, který je dočasně nucen pobývat mimo svou vlast.
Na konci šedesátých let se mu zdálo, že nastává čas pro návrat, ale 21. srpen 1968 duševní přípravy rozprášil. Kohákovo pnutí až rozpolcení se podepisovalo na jeho manželství, neinvestoval do něj. Neměl na to síly, ale ani rodinné dispozice. "Prostě jsem neměl příležitost, jak být člověkem. Tak jsem byl takový člověk amatér," svěřil se v Poutníkovi po hvězdách.
V roce 1977 přišel rozvod a odchod do lesů ve státě New Hampshire, kde žil ve vlastnoručně vybudovaném domku. "Zčásti to byla ekonomická nutnost, protože po rozvodu, ač právně proběhl 'bez viny', jsem dobrovolně dal všechno manželce a dětem. Měl jsem je rád a chtěl jsem pro ně z našeho soužití zachránit všechno, co se dalo. A pak jsem odešel proto, že jsem byl psychologicky v hrozně špatném stavu. Ten rozvod pro mě znamenal zhroucení mých představ o životě."
V lesích truchlil, vzpamatovával se, psal, na univerzitu do města dojížděl. A osud mu přihrál další ženu, o čtvrt století mladší psycholožku Sheree, s níž prožil osmdesátá léta. V devětaosmdesátém roce se rozvedli.
Filozof v paneláku
Dočkal se. Komunismus padl, on mohl zpátky do vlasti. V roce 1990 narychlo sepsal pětici textů, čtyři z nich přednesl na pražské filozofické fakultě, jeden na Křesťanské akademii.
"Moderní pojetí vede nejen k metafyzické skepsi, nýbrž k destrukci všeho života vyčerpáním zásob a znečištění světa odpadem. Máme-li žít v pravdě (a máme-li vpravdě žít), potřebujeme hledat a nalézat jiné pojetí světa: totiž pojetí světa jako smysluplného 'světa života', tedy takové, které by nevedlo k panskému chápání lidského postavení ve světě a jeho následkům: skepsi a ekologické katastrofě," končil první z těch textů.
Vznikla z nich publikace Pražské přednášky, jež to zatím dotáhla na tři vydání. Reedic či dotisků se dočkaly i jiné autorovy knihy - svazky publicistických drobností Post scriptum: psové a Hesla mladých svišťů, i serióznější práce Zelená svatozář či Člověk, dobro a zlo, kterou filozof nyní zásadně přepracoval.
Po převratu vpadl do tuzemského veřejného prostoru filozof Václav Bělohradský. Z italského exilu přicestoval se sugestivní obranou liberalismu, občanských ctností a postmoderního světa. Když se v Praze veřejně projevil Kohák, bylo zřejmé, že přibyl protipól: muž socialistických názorů, kritik postmoderní nespoutanosti a relativismu, zastánce trvale udržitelného rozvoje.
Fenomenolog Edmund Husserl a T. G. Masaryk jsou hlavními personálními pilíři jeho filozofické stavby, jež je dále tvořena prožitky přírody, z níž plyne obrana všeho živého, a úvahami o vztahu člověka k Bohu; Kohák je praktikující evangelík. Pedagog z Bostonu se vehementně zapojil do české veřejné diskuse.
Do poloviny devadesátých let byl řádným profesorem filozofie na bostonské i pražské univerzitě, pak se rozhodl jen pro rodné město. "Na Ameriku mám krásné vzpomínky, ale moje současnost a budoucnost leží tady," říká mi ve dvoupokojovém panelovém bytě v pražských Roztylech, který si velmi pochvaluje jako plně dostačující jeho nevelkým potřebám a v němž žije se svou o sedm let starší ženou Dorothy.
To kvůli ní poprvé koupil televizi, aby Američanka odposlouchávala a učila se manželovu mateřštinu - nejvíc se jí líbila čeština Jiřiny Bohdalové ve Večerníčku o Křemílku a Vochomůrkovi...
Pro jedny je Erazim Kohák autoritou; jeho jméno se dokonce nedávno mihlo při úvahách, kdo by mohl po Havlovi zasednout na Pražském hradě. Pro druhé je typickým představitelem intelektuála přisuzujícího si nárok na pravdu. Ale i ten nejzuřivější Kohákův odpůrce si může být jist, že tento morální a ekologický filozof s ním povede zápas výhradně demokratickými prostředky.
|
ERAZIM KOHÁK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
