V kongresovém sále hotelu Intercontinental nebyl tehdy nikdo, koho by napadlo tato slova zpochybnit. Řekl je přece Richard Doll.
Tedy, ne že by se o bohabojných účincích alkoholu nevědělo do té doby zhola nic. Koneckonců už svatý Pavel nabádá Timoteje: »Nepij již vodu, ale požij trochu vína kvůli svému žaludku a kvůli svým neduhům.« Jenže bible je, při vší úctě,pro vědu asi stejně směrodatná jako babské recepty. Ačkoli už v roce 1926 uveřejnil americký biolog Raymond Pearl své zjištění, že mírné pití na rozdíl od abstinence či naopak příliš velkorysé konzumace prodlužuje život, názor odborníků na alkohol formovala ještě drahný čas spíš tvrdnoucí játra či rozpad osobnosti. Obé bylo totiž hmatatelné či alespoň na první pohled viditelné.
Pozor, přísně tajné
Zhruba před dvaceti lety,kdy se pravda začala drát na povrch, to sice v leckterých laboratořích a nemocnicích vřelo, nicméně na veřejnost mnoho informací neproniklo. Lékaři jako by se stali strážci obecné cudnosti, podobně jako tvůrci prvních plavek, kteří sice dámy vysvlékli z lajblíků a spodniček, ovšem zvídavým zrakům předvedli z těla toliko kolínka a lokty. Mlčely i jindy halasné farmaceutické firmy. Ostatně,proč by také podporovaly, natož financovaly bádání ubírající se k závěru, že člověku se mnohdy spíše než po prášcích či kapkách vyplatí sáhnout po sklence lahodného moku od konkurence. Donedávna platila ve Spojených státech gentlemanská dohoda, že vědci nebudou financovat výzkum týkající se příznivých vlivů alkoholu z vládních grantů. Až roku 1995 Kongres rozhodl, aby ministerstvo zdravotnictví objednalo výzkum zdravotní prospěšnosti alkoholu zaměřený na víno. »S lidmi je nutné zacházet jako s dospělými,« odvětil sir Doll kanadskému reportérovi Franku Jonesovi, jenž se na toto téma rozhodl napsat knížku (vyšla u nás pod názvem Víno v Knižním klubu), a zajímalo ho proto, proč se věhlasný lékař odhodlal mluvit o alkoholu na veřejnosti. »Mají právo tyto skutečnosti znát. Jakmile jednou začnete zatajovat fakta, abyste tím nekomplikovali vzdělávání, kde potom skončíte?«
Sever proti jihu
Není bez půvabu, že oni dva muži, kteří alkoholu coby zatracovanému škůdci lidstva vylepšili pověst nejvíce, pocházejí z končin reprezentujících v jeho vztahu ke zdraví protipóly. Epidemiolog Selwyn St. Leger se narodil ve Walesu, kde klima skutečné i sociální tradičně nahrává spíše řízné whisky než lehkému vínu. V roce 1979, při zkoumání příčin ischemické choroby srdeční v 18 zemích, odhalil zcela zásadní fakt: tam, kde je víno běžnou součástí životního stylu, figurují srdeční onemocnění mezi důvody úmrtí výrazně méně častěji než v regionech, kde je v oblibě tvrdý alkohol či pivo. St. Legerova kolegu Serge Renauda z Bordeaux vínem snad už křtili, ostatně jako každého v těchto končinách. A právě on odhalil začátkem roku 1991 to, čemu se začalo říkat »francouzský paradox«. Po dvanáct let sledoval se svým týmem 34 014 mužů z východu země. Třebaže denně jedli stravu bohatou na tuky, vypili průměrně dvě až pět skleniček vína a měli málo pohybu, zato hodně cigaret, byla jejich úmrtnost na srdeční infarkt bezkonkurenčně nejnižší na světě, tedy například o 40 procent nižší než kanadská či americká. O tento fakt se Renaud poprvé podělil v listopadu roku 1991 s diváky americké televizní stanice CBS. V následujícím měsíci zaznamenaly kalifornské vinné sklepy podle Wall Street Journalu až o 50 procent vyšší odbyt. Vzedmutá vlna zájmu ovšem vzápětí zas opadla.
Pravidelně, ale málo!
Lékaři se dodnes obávají, že si lidstvo zjevenou vědeckou pravdu pohotově přetaví do oblíbeného hesla padoucha Badmana z Limonádového Joea: Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Kdo si však chce skutečně prospět, ne ublížit, měl by se řídit výhradně zásadou »po kapkách, ale pravidelně«. Jen tak se mu podaří vtěsnat se do poměrně úzké škvíry mezi účinkem nulovým a škodlivým. »Optimální dávka představuje pro muže středního věku přibližně 20 až 40 gramů alkoholu denně,což znamená zhruba dvě až tři deci vína, jeden až dva drinky nebo půllittr desetistupňového piva,« shrnuje profesor Milan Šamánek z pražského Kardiocentra, který si čerstvé údaje přivezl z podzimního sympozia v Benátkách uspořádaného tak prestižními institucemi, jako je Mezinárodní společnost pro aterosklerózu, Americká kardiologická asociace a Národní ústav pro srdce, plíce a krev. »Ženy by ovšem měly pít asi polovinu dávky, protože mají nejen menší postavu, ale i poloviční toleranci k alkoholu. Může za to zejména nízká hladina alkoholdehydrogenázy - enzymu, který alkohol rozkládá - v jejich žaludeční sliznici. Geneticky ji lze vysvětlit snad jedině tím, že v hluboké minulosti měly oproti mužům mizivý trénink.« Výsledky nedávné australské studie daly pro změnu odpověď na otázku, jak často pít. Sledováním 11 500 lidí ve věku 35 až 69 let se zjistilo, že nejméně se infarktu myokardu mohou obávat ti, kteří pijí pět až šest dní v týdnu, nejlépe během večeře či po ní. Dávkování alkoholu coby léku nicméně vyžaduje, aby měl člověk nejen selský rozum a disciplínu, ale aby také dokázal být upřímný sám k sobě. Přední americký kardiolog Arthur Klatsky totiž upozornil na to, že lidé mají tendenci přiznat lékařům, ba dokonce i sami sobě, o 20 až 70 procent alkoholu méně,než kolik ho opravdu vypijí.
Co má srdce rádo
Srdce má rádo dobrý spánek a klid. Kapka alkoholu k tomu umí příjemně ukolébat i zapudit úzkost a stres. K zahnání infarktu by to ovšem přece jen nestačilo. Tím podstatným, co z více než 50 procent zabrání vzniku srdečního onemocnění a z více než 70 procent zamezí infarktu, je schopnost alkoholu ovlivnit obsah cholesterolu v krvi. »Alkohol především zvyšuje koncentraci HDL-cholesterolu, jemuž se říká dobrý, protože váže přebytek cholesterolu v buňkách a vrací jej do jater. Cholesterol se tak neukládá do stěn cév a nezakládá na aterosklerotické pláty, které zužují cévy a mohou způsobit jejich ucpání. Ucpe-li se malá arterie na srdci, vznikne infarkt,« vysvětluje profesor Šamánek. »Malé množství alkoholu podávané po dobu jednoho měsíce zvýšilo hladinu HDL-cholesterolu až o 30 procent.« Pozornosti vědců neušel ovšem ani LDL-cholesterol. »Zlý« je proto, že když se jeho částečky potkají v těle s volnými radikály, zoxidují a do cévních stěn tak vniknou dvacetkrát snadněji. K obraně proti volným radikálům používá tělo antioxidanty,k nimž patří nejen obecně známé vitaminy C, E a betakaroten, ale i laikům utajené polyfenoly,jichž je hojně zejména v červeném víně. Jelikož první stopy aterosklerózy se v cévách těch, jimž osud nedopřál narodit se na březích Středozemního moře, objevují již v dětství a klinické příznaky kolem třiceti let, má smysl, aby muži zařadili doporučovanou porci alkoholu do svého každodenního jídelníčku už mezi 20 a 30 lety. Ženy mohou klidně vyčkat do čtyřicítky,protože je před aterosklerózou do menopauzy chrání hormony.
Zázrak jménem resveratrol
»Jestliže bylo zjištěno, že víno obsahuje látku, která chrání před koronárními onemocněními, pak mi připadá jako svatokrádež pokoušet se tuto blahodárnou látku izolovat. Dotyčný lék se totiž už nyní vyskytuje ve více než přijatelné podobě, jak potvrdí každý znalec,« posteskl si v časopisu Lancet doktor St. Leger v závěru své zprávy, jejíž trumfem byla pijácká mapa Evropy. Že víno musí obsahovat cosi, co ostatním alkoholickým nápojům chybí, bylo jasné: jinak by totiž dejme tomu Skoti, kteří v pijáckých disciplínách věru nelenoší, nemohli na nemoci srdce a cév tolik umírat. S tím, že vínu v jeho misi pomáhá třeba v Itálii či Řecku ještě lehká zdravá strava a fakt, že je oblíbeným nápojem vyšších vrstev,pěstujících obecně zdravější životní styl, se vědci nespokojili. Dobře udělali. Tajemství odhalili před sedmi lety Američané. Za onu veledůležitou složku vína označili flavonoidy - druh polyfenolů, které dodávají vínu vůni a působí zároveň jako antioxidanty. Oxidaci LDL-cholesterolu zabraňují desetkrát až dvacetkrát účinněji než vitamin E. Nejvíce flavonoidů obsahuje víno, jelikož se vyrábí přirozenou cestou. Přeborníkem je ovšem víno červené,kde je jich až desetkrát tolik než v bílém. Při výrobě leží totiž ve slupkách, v nichž jsou tyto látky hlavně uloženy, o poznání déle než víno bílé. Výjimku představuje sekt. Největší respekt mezi dobrou stovkou flavonoidů si ovšem získal ten s nejkrkolomnějším názvem: resveratrol. »Dnes už víme,že rostliny si ho vytvářejí, aby je chránil před stresující zátěží, která by poškodila jejich tkáň. Hrozny vinné révy tak brání třeba před plísněmi,« říká docent Jan Kvasnička z oddělení hematologie I. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. »Cévám pomáhá několika způsoby: kromě toho, že v dobrém ovlivňuje přeměnu tuků, omezuje tendenci krve ke srážení a zabraňuje shlukování krevních destiček, které může vést k trombóze. Mimochodem, právě tu riskují lidé, kteří do sebe jednou za čas nalijí naráz velkou dávku alkoholu. Resveratrol také snižuje napětí v cévních stěnách vznikající poté,co se z nich následkem stresu vyplaví adrenalin, případné toxické působení alkoholu. Nyní se zkoumá, nakolik je pravda, že dokáže potlačit zhoubné buňky u některých nádorových onemocnění. Všechny tyto pozitivní účinky má však pouze v přítomnosti alkoholu. 'Bezalkoholové' víno jako lék zklamalo.« Zklamání, byť neviditelného, se však člověk může v tomto ohledu nadít i od moku, za nějž zaplatil horentní sumu. Obsahem resveratrolu (někteří výrobci, včetně tuzemských, ho už na etiketě uvádějí) se totiž neliší pouze jednotlivé odrůdy hrozna, ale i ročníky vína, a tak platí nepřímá úměra: čím starší, tím dražší - a tím méně léčivý.
Pivo? Whisky? Martini!
Kdyby králíci z klobouku viděli svých osmačtyřicet druhů z Wistarova ústavu anatomie a biologie ve Filadelfii, valili by oči a dozajista volali: To je teda Amerika! T i si totiž po tři měsíce dopřávali bohatě jídla, které bohatýrsky zapíjeli. Když se pak vědci podívali na jejich srdce a cévy, objevili toto: ateroskleróza se u králíků pijících vodu vyvinula stejně jako u pivařů. Postihla ale jen 83 procent pijáků whisky, 75 procent konzumentů etanolu, 67 procent těch, kteří pili bílé,a pouze 40 procent těch králíků, již holdovali červenému vínu. Stejného pořadí se dobral například lékařský tým z cambridgeské nemocnice Papworth v pokusu, při kterém neměl o dobrovolníky nouzi. Třicet zdravých nekouřících mužů mezi 35 a 65 lety fasovalo totiž podle časopisu American Journal of Clinical Nutrition den co den buď půl láhve červeného vína značky Cabernet Sauvignon, nebo láhev francouzského bílého stolního vína obsahujícího polyfenyly či polyfenylové tablety. Kontrolní skupina popíjela koktejl z vodky a citronového nápoje. V disciplíně »antioxidace LDL-cholesterolu« zvítězil na plné čáře favorit, červené víno. Pozornosti vědců neušlo ovšem ani martini. Nevděčí náhodou James Bond za své pevné zdraví a mladistvý zjev antioxidantům obsaženým v jeho oblíbeném drinku? Není možné, že dává přednost protřepanému martini prostě proto, že je v něm zachováno více flavonoidů než v míchaném? - napadlo těsně před Vánocemi lékaře z univerzity v Západním Ontariu. Analyzovali tedy v laboratoři třináct koktejlů připravených oběma způsoby. Výsledek jim však, jak informovala agentura AP, přinesl rozčarování - obsah antioxidantů nestál za řeč. Zbývá tedy jediné vysvětlení: za skvělou vizáž i kondici Jamese Bonda může oliva bohatá na vitamin E...
Studie, které se proslavily
* Fakt, že největší ochranu před infarktem zajišťuje jedna až dvě skleničky denně, potvrdila mimo jiné britská studie z roku 1978 zahrnující 12 000 lékařů.
* Novozélandská studie z roku 1992 porovnávala lidi, kteří prodělali infarkt, s běžnou populací. Zjistila, že ti, kteří během posledních 24 hodin vypili nějaký alkohol, měli infarktů nejméně.
* Dánská studie z roku 1994 sledující po 12 let 6000 mužů a 7000 žen ve věku od 30 do 70 let vyvrátila tradiční doporučení, aby ženy pily méně než muži. Stejný stupeň vypitého alkoholu jako u mužů měl na ně také stejný ochranný vliv.
* Desetiletá studie Světové zdravotnické organizace MONICA zahrnula 41 měst a regionů celého světa a potvrdila existenci »francouzského paradoxu«. Země, kde se pravidelně pije víno, byly v počtu infarktů bezkonkurenčně nejskromnější.
* Během více než dvacetiletého sledování téměř 4000 párů dvojčat, veteránů druhé světové války, zajímaly americké lékaře i jejich zvyklosti v pití alkoholu. Při posledním vyšetření se ukázalo, že ti z dvojic přivyklí jedné či dvěma sklenkám denně jsou na tom nyní ve stáří se zdravím lépe než jejich sourozenci, kteří jsou buď abstinenty, nebo příliš horlivými pijáky.
Tedy, ne že by se o bohabojných účincích alkoholu nevědělo do té doby zhola nic. Koneckonců už svatý Pavel nabádá Timoteje: »Nepij již vodu, ale požij trochu vína kvůli svému žaludku a kvůli svým neduhům.« Jenže bible je, při vší úctě,pro vědu asi stejně směrodatná jako babské recepty. Ačkoli už v roce 1926 uveřejnil americký biolog Raymond Pearl své zjištění, že mírné pití na rozdíl od abstinence či naopak příliš velkorysé konzumace prodlužuje život, názor odborníků na alkohol formovala ještě drahný čas spíš tvrdnoucí játra či rozpad osobnosti. Obé bylo totiž hmatatelné či alespoň na první pohled viditelné.
Pozor, přísně tajné
Zhruba před dvaceti lety,kdy se pravda začala drát na povrch, to sice v leckterých laboratořích a nemocnicích vřelo, nicméně na veřejnost mnoho informací neproniklo. Lékaři jako by se stali strážci obecné cudnosti, podobně jako tvůrci prvních plavek, kteří sice dámy vysvlékli z lajblíků a spodniček, ovšem zvídavým zrakům předvedli z těla toliko kolínka a lokty. Mlčely i jindy halasné farmaceutické firmy. Ostatně,proč by také podporovaly, natož financovaly bádání ubírající se k závěru, že člověku se mnohdy spíše než po prášcích či kapkách vyplatí sáhnout po sklence lahodného moku od konkurence. Donedávna platila ve Spojených státech gentlemanská dohoda, že vědci nebudou financovat výzkum týkající se příznivých vlivů alkoholu z vládních grantů. Až roku 1995 Kongres rozhodl, aby ministerstvo zdravotnictví objednalo výzkum zdravotní prospěšnosti alkoholu zaměřený na víno. »S lidmi je nutné zacházet jako s dospělými,« odvětil sir Doll kanadskému reportérovi Franku Jonesovi, jenž se na toto téma rozhodl napsat knížku (vyšla u nás pod názvem Víno v Knižním klubu), a zajímalo ho proto, proč se věhlasný lékař odhodlal mluvit o alkoholu na veřejnosti. »Mají právo tyto skutečnosti znát. Jakmile jednou začnete zatajovat fakta, abyste tím nekomplikovali vzdělávání, kde potom skončíte?«
Sever proti jihu
Není bez půvabu, že oni dva muži, kteří alkoholu coby zatracovanému škůdci lidstva vylepšili pověst nejvíce, pocházejí z končin reprezentujících v jeho vztahu ke zdraví protipóly. Epidemiolog Selwyn St. Leger se narodil ve Walesu, kde klima skutečné i sociální tradičně nahrává spíše řízné whisky než lehkému vínu. V roce 1979, při zkoumání příčin ischemické choroby srdeční v 18 zemích, odhalil zcela zásadní fakt: tam, kde je víno běžnou součástí životního stylu, figurují srdeční onemocnění mezi důvody úmrtí výrazně méně častěji než v regionech, kde je v oblibě tvrdý alkohol či pivo. St. Legerova kolegu Serge Renauda z Bordeaux vínem snad už křtili, ostatně jako každého v těchto končinách. A právě on odhalil začátkem roku 1991 to, čemu se začalo říkat »francouzský paradox«. Po dvanáct let sledoval se svým týmem 34 014 mužů z východu země. Třebaže denně jedli stravu bohatou na tuky, vypili průměrně dvě až pět skleniček vína a měli málo pohybu, zato hodně cigaret, byla jejich úmrtnost na srdeční infarkt bezkonkurenčně nejnižší na světě, tedy například o 40 procent nižší než kanadská či americká. O tento fakt se Renaud poprvé podělil v listopadu roku 1991 s diváky americké televizní stanice CBS. V následujícím měsíci zaznamenaly kalifornské vinné sklepy podle Wall Street Journalu až o 50 procent vyšší odbyt. Vzedmutá vlna zájmu ovšem vzápětí zas opadla.
Pravidelně, ale málo!
Lékaři se dodnes obávají, že si lidstvo zjevenou vědeckou pravdu pohotově přetaví do oblíbeného hesla padoucha Badmana z Limonádového Joea: Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Kdo si však chce skutečně prospět, ne ublížit, měl by se řídit výhradně zásadou »po kapkách, ale pravidelně«. Jen tak se mu podaří vtěsnat se do poměrně úzké škvíry mezi účinkem nulovým a škodlivým. »Optimální dávka představuje pro muže středního věku přibližně 20 až 40 gramů alkoholu denně,což znamená zhruba dvě až tři deci vína, jeden až dva drinky nebo půllittr desetistupňového piva,« shrnuje profesor Milan Šamánek z pražského Kardiocentra, který si čerstvé údaje přivezl z podzimního sympozia v Benátkách uspořádaného tak prestižními institucemi, jako je Mezinárodní společnost pro aterosklerózu, Americká kardiologická asociace a Národní ústav pro srdce, plíce a krev. »Ženy by ovšem měly pít asi polovinu dávky, protože mají nejen menší postavu, ale i poloviční toleranci k alkoholu. Může za to zejména nízká hladina alkoholdehydrogenázy - enzymu, který alkohol rozkládá - v jejich žaludeční sliznici. Geneticky ji lze vysvětlit snad jedině tím, že v hluboké minulosti měly oproti mužům mizivý trénink.« Výsledky nedávné australské studie daly pro změnu odpověď na otázku, jak často pít. Sledováním 11 500 lidí ve věku 35 až 69 let se zjistilo, že nejméně se infarktu myokardu mohou obávat ti, kteří pijí pět až šest dní v týdnu, nejlépe během večeře či po ní. Dávkování alkoholu coby léku nicméně vyžaduje, aby měl člověk nejen selský rozum a disciplínu, ale aby také dokázal být upřímný sám k sobě. Přední americký kardiolog Arthur Klatsky totiž upozornil na to, že lidé mají tendenci přiznat lékařům, ba dokonce i sami sobě, o 20 až 70 procent alkoholu méně,než kolik ho opravdu vypijí.
Co má srdce rádo
Srdce má rádo dobrý spánek a klid. Kapka alkoholu k tomu umí příjemně ukolébat i zapudit úzkost a stres. K zahnání infarktu by to ovšem přece jen nestačilo. Tím podstatným, co z více než 50 procent zabrání vzniku srdečního onemocnění a z více než 70 procent zamezí infarktu, je schopnost alkoholu ovlivnit obsah cholesterolu v krvi. »Alkohol především zvyšuje koncentraci HDL-cholesterolu, jemuž se říká dobrý, protože váže přebytek cholesterolu v buňkách a vrací jej do jater. Cholesterol se tak neukládá do stěn cév a nezakládá na aterosklerotické pláty, které zužují cévy a mohou způsobit jejich ucpání. Ucpe-li se malá arterie na srdci, vznikne infarkt,« vysvětluje profesor Šamánek. »Malé množství alkoholu podávané po dobu jednoho měsíce zvýšilo hladinu HDL-cholesterolu až o 30 procent.« Pozornosti vědců neušel ovšem ani LDL-cholesterol. »Zlý« je proto, že když se jeho částečky potkají v těle s volnými radikály, zoxidují a do cévních stěn tak vniknou dvacetkrát snadněji. K obraně proti volným radikálům používá tělo antioxidanty,k nimž patří nejen obecně známé vitaminy C, E a betakaroten, ale i laikům utajené polyfenoly,jichž je hojně zejména v červeném víně. Jelikož první stopy aterosklerózy se v cévách těch, jimž osud nedopřál narodit se na březích Středozemního moře, objevují již v dětství a klinické příznaky kolem třiceti let, má smysl, aby muži zařadili doporučovanou porci alkoholu do svého každodenního jídelníčku už mezi 20 a 30 lety. Ženy mohou klidně vyčkat do čtyřicítky,protože je před aterosklerózou do menopauzy chrání hormony.
Zázrak jménem resveratrol
»Jestliže bylo zjištěno, že víno obsahuje látku, která chrání před koronárními onemocněními, pak mi připadá jako svatokrádež pokoušet se tuto blahodárnou látku izolovat. Dotyčný lék se totiž už nyní vyskytuje ve více než přijatelné podobě, jak potvrdí každý znalec,« posteskl si v časopisu Lancet doktor St. Leger v závěru své zprávy, jejíž trumfem byla pijácká mapa Evropy. Že víno musí obsahovat cosi, co ostatním alkoholickým nápojům chybí, bylo jasné: jinak by totiž dejme tomu Skoti, kteří v pijáckých disciplínách věru nelenoší, nemohli na nemoci srdce a cév tolik umírat. S tím, že vínu v jeho misi pomáhá třeba v Itálii či Řecku ještě lehká zdravá strava a fakt, že je oblíbeným nápojem vyšších vrstev,pěstujících obecně zdravější životní styl, se vědci nespokojili. Dobře udělali. Tajemství odhalili před sedmi lety Američané. Za onu veledůležitou složku vína označili flavonoidy - druh polyfenolů, které dodávají vínu vůni a působí zároveň jako antioxidanty. Oxidaci LDL-cholesterolu zabraňují desetkrát až dvacetkrát účinněji než vitamin E. Nejvíce flavonoidů obsahuje víno, jelikož se vyrábí přirozenou cestou. Přeborníkem je ovšem víno červené,kde je jich až desetkrát tolik než v bílém. Při výrobě leží totiž ve slupkách, v nichž jsou tyto látky hlavně uloženy, o poznání déle než víno bílé. Výjimku představuje sekt. Největší respekt mezi dobrou stovkou flavonoidů si ovšem získal ten s nejkrkolomnějším názvem: resveratrol. »Dnes už víme,že rostliny si ho vytvářejí, aby je chránil před stresující zátěží, která by poškodila jejich tkáň. Hrozny vinné révy tak brání třeba před plísněmi,« říká docent Jan Kvasnička z oddělení hematologie I. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. »Cévám pomáhá několika způsoby: kromě toho, že v dobrém ovlivňuje přeměnu tuků, omezuje tendenci krve ke srážení a zabraňuje shlukování krevních destiček, které může vést k trombóze. Mimochodem, právě tu riskují lidé, kteří do sebe jednou za čas nalijí naráz velkou dávku alkoholu. Resveratrol také snižuje napětí v cévních stěnách vznikající poté,co se z nich následkem stresu vyplaví adrenalin, případné toxické působení alkoholu. Nyní se zkoumá, nakolik je pravda, že dokáže potlačit zhoubné buňky u některých nádorových onemocnění. Všechny tyto pozitivní účinky má však pouze v přítomnosti alkoholu. 'Bezalkoholové' víno jako lék zklamalo.« Zklamání, byť neviditelného, se však člověk může v tomto ohledu nadít i od moku, za nějž zaplatil horentní sumu. Obsahem resveratrolu (někteří výrobci, včetně tuzemských, ho už na etiketě uvádějí) se totiž neliší pouze jednotlivé odrůdy hrozna, ale i ročníky vína, a tak platí nepřímá úměra: čím starší, tím dražší - a tím méně léčivý.
Pivo? Whisky? Martini!
Kdyby králíci z klobouku viděli svých osmačtyřicet druhů z Wistarova ústavu anatomie a biologie ve Filadelfii, valili by oči a dozajista volali: To je teda Amerika! T i si totiž po tři měsíce dopřávali bohatě jídla, které bohatýrsky zapíjeli. Když se pak vědci podívali na jejich srdce a cévy, objevili toto: ateroskleróza se u králíků pijících vodu vyvinula stejně jako u pivařů. Postihla ale jen 83 procent pijáků whisky, 75 procent konzumentů etanolu, 67 procent těch, kteří pili bílé,a pouze 40 procent těch králíků, již holdovali červenému vínu. Stejného pořadí se dobral například lékařský tým z cambridgeské nemocnice Papworth v pokusu, při kterém neměl o dobrovolníky nouzi. Třicet zdravých nekouřících mužů mezi 35 a 65 lety fasovalo totiž podle časopisu American Journal of Clinical Nutrition den co den buď půl láhve červeného vína značky Cabernet Sauvignon, nebo láhev francouzského bílého stolního vína obsahujícího polyfenyly či polyfenylové tablety. Kontrolní skupina popíjela koktejl z vodky a citronového nápoje. V disciplíně »antioxidace LDL-cholesterolu« zvítězil na plné čáře favorit, červené víno. Pozornosti vědců neušlo ovšem ani martini. Nevděčí náhodou James Bond za své pevné zdraví a mladistvý zjev antioxidantům obsaženým v jeho oblíbeném drinku? Není možné, že dává přednost protřepanému martini prostě proto, že je v něm zachováno více flavonoidů než v míchaném? - napadlo těsně před Vánocemi lékaře z univerzity v Západním Ontariu. Analyzovali tedy v laboratoři třináct koktejlů připravených oběma způsoby. Výsledek jim však, jak informovala agentura AP, přinesl rozčarování - obsah antioxidantů nestál za řeč. Zbývá tedy jediné vysvětlení: za skvělou vizáž i kondici Jamese Bonda může oliva bohatá na vitamin E...
Studie, které se proslavily
* Fakt, že největší ochranu před infarktem zajišťuje jedna až dvě skleničky denně, potvrdila mimo jiné britská studie z roku 1978 zahrnující 12 000 lékařů.
* Novozélandská studie z roku 1992 porovnávala lidi, kteří prodělali infarkt, s běžnou populací. Zjistila, že ti, kteří během posledních 24 hodin vypili nějaký alkohol, měli infarktů nejméně.
* Dánská studie z roku 1994 sledující po 12 let 6000 mužů a 7000 žen ve věku od 30 do 70 let vyvrátila tradiční doporučení, aby ženy pily méně než muži. Stejný stupeň vypitého alkoholu jako u mužů měl na ně také stejný ochranný vliv.
* Desetiletá studie Světové zdravotnické organizace MONICA zahrnula 41 měst a regionů celého světa a potvrdila existenci »francouzského paradoxu«. Země, kde se pravidelně pije víno, byly v počtu infarktů bezkonkurenčně nejskromnější.
* Během více než dvacetiletého sledování téměř 4000 párů dvojčat, veteránů druhé světové války, zajímaly americké lékaře i jejich zvyklosti v pití alkoholu. Při posledním vyšetření se ukázalo, že ti z dvojic přivyklí jedné či dvěma sklenkám denně jsou na tom nyní ve stáří se zdravím lépe než jejich sourozenci, kteří jsou buď abstinenty, nebo příliš horlivými pijáky.
 Červené víno má sice nejvíc zdraví prospěšných polyfenolů, většina z nich však vezme za své při filtraci, jíž výrobci dosáhnou čirosti. Ve světě však přibývá vinných sklepů, které nabízejí víno nefiltrované, tedy s usazeninami na dně láhve, ovšem zdravější a dražší. |
