A jak říkají, jsou šťastní jako už dávno ne. Květen, Praha. Pro Národní divadlo se začíná připravovat minimalistická opera Philipa Glasse La Belle et la Bete. Netradiční představení vzniká pod vedením bratrů Formanových. Jste tady také šťastní? ptám se.
Petr Forman se podívá na kamennou siluetu zlaté kapličky, jež se rýsuje za okny kavárny Slavia, a zavtipkuje: "Když taková nabídka přijde, nedá se odmítnout. Zvlášť když víte, že bude pravděpodobně poslední!"
My v Národním!
Aby bylo jasno. Bratry Formanovy nikdy nenapadlo, že by mohli někdy působit v Národním divadle. Když už se však v takové situaci ocitli, nedělají si z první scény šašky. Ale ani se kvůli ní nemíní vzdát toho, co mají rádi. A proč dělají divadlo právě tak, jak je dělají.
"Když za námi ředitel Národního divadla s šéfem opery přišli, asi týden jsme se s tou myšlenkou mazlili. Kdyby nic, tak jsme si týden v životě dosyta užili toho pomyšlení: my v Národním! A když ti dobrodruzi na své nabídce trvali, nezbylo než si jejich důvěry považovat - a makat. Lidi, co vám věří, to je to nejdůležitější. A to dobrodružství je výjimečné."
Jiné je to hlavně proto, že se pustili do práce s lidmi, které vůbec neznají. Až dosud bylo Divadlo bratří Formanů věcí přátelství. Stavělo na společném cítění, radosti z toho být spolu a tvořit: od kulis přes loutky, muziku až po divadlo samo.
A vždy tak činit s přáteli - večer jsou někteří za herce, jiní za zpěváky, ale přes den stavějí divadelní boudu, vaří polívku nebo drhnou podlahu, čepují pivo, hlídají děti, krmí zvířectvo, jež kočovnou divadelní společnost vždy provází. "Hlavně spolu žijeme, a pak taky děláme divadlo," popisují své soužití bratři Formanovi.
Stejné datum narození
"Když už se narodíte ve stejný okamžik stejným rodičům, tak je to určitě dar. Je skvělý pocit vědět, že jsme na to dva." To řekli synové Věry Křesadlové a Miloše Formana pro Magazín DNES před sedmi lety. Dnes nemají co měnit. "Za ty roky jsme si už vyzkoušeli, že máme v mnohém podobné vidění, podobný vkus. Když okolo projde dívka, buď se nám oběma líbí, anebo nelíbí. Vím, že to, co Matěj vymyslí po výtvarné stránce k mé režijní představě (pokud nějakou mám), bude ono. Nemusíme diskutovat," říká Petr.
Jako snad všechna dvojčata si i oni prožili období totální negace. Trvalo asi od šesté do deváté třídy základní školy. Tehdy jezdili v jedné tramvaji, ale každý v jiném vagonu, nemluvili spolu, ale spali v jednom pokoji. "Vzpomínám si přesně, kdy mne ta averze přešla. Jedny prázdniny jsme měli odjet do Anglie a tam se potkat s tátou. Všechno už bylo připravené na cestu a brácha se vyboural na motorce. Zvedl jsem telefon, když volali z nemocnice. Tehdy jsem si uvědomil, co pro mě brácha znamená," vzpomíná Matěj.
Děti proslulého filmového režiséra a známé herečky měly od počátku našlápnuto k filmu. Už jako mimina "hrály" v Passerově filmu Intimní osvětlení. Jako pětiletí zazářili v televizním seriálu o rodině Homolkových... Nakonec si však Petr na pražské DAMU vybral obor loutkoherectví a Matěj vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.
"Musím se smát, když slyším lidi vyprávět, jak šli vždy rozhodně za svým cílem. Já dlouho vůbec netušil, kde ten cíl je," říká Matěj, který dnes maluje půvabné obrázky a ilustruje knížky pro děti (třeba Povídačky Jiřího Stránského). Petr si občas vystřihne roli ve filmu (Akumulátor I, Vojtěch, řečený sirotek) - a společně se scházejí v divadle. To je dalo dohromady a do jisté míry je také vymezuje vůči otci. Byť je komplexy dětí slavných nikdy netrápily.
Poprvé na sebe upozornili koncem osmdesátých let při Divadelních poutích, kde vystupovali s rodinou Váňových. Po zemích českých i cizokrajných dodnes jezdí s loutkovou operou O komínku nakřivo postaveném (přes 700 repríz), kritiku i laiky zaujali pimprlovým kusem O sedlákovi, čertovi a bábě a hlavně zpracováním opery Prodaná nevěsta v pražském Divadle U hasičů. To byl ovšem jejich poslední pokus hrát v kamenném divadle.
Bouda neboli setkání
Když v září 1997 dorazila kolona maringotek do pražských Dejvic, byla to téměř revoluce. Zvláště pro úředníky, kteří museli vyřizovat mezinárodní kočovné společnosti připojení k pitné vodě, kanalizaci, k telefonu a faxu. Za několik dnů vyrostla na dejvické louce Bouda neboli La Baraque: "Není to divadlo ani hospoda, ba ani cirkus, i když s námi vystupují zvířata. Nemáme jeviště ani hlediště. Hrajeme pro lidi a také s nimi. Bouda je místem setkání."
Kromě Formanů a jejich loutek tu zpívala krásná Lily, hrála maďarská cikánská kapela, vystupovali havrani, slepice i pták marabu. Diváci pili víno, jedli polévku... Na začátku tohoto projektu bylo setkání bratrů Formanů s Igorem a Lily. Kočovní francouzští komedianti měli svou Voliere Dromesco postavenu nedalo divadla v Rennes a Formani, kteří tady hostovali s Barokní operou, se k nim zašli podívat.
Pak Lily a Igor přišli na jejich představení - a okouzlení bylo vzájemné. Následující rok vyměnil Igor stan za vyřazený "salle de fete", v němž obvykle Francouzi pořádají slavnosti všeho druhu, a jal se ho přeměňovat na divadelní prostor. Formani zakoupili karavany, přivedli na svět nové loutky - a začali s Boudou putovat od města k městu ve Francii, posléze v Belgii, Itálii - a v Praze.
O tři roky později přirazili k pražskému nábřeží v tzv. člunu Chvaletičáku TČ 1092 neboli lodí Tajemství. Jejich feérie Nachové plachty - na motivy Alexandra Grina - byla dva měsíce beznadějně vyprodaná v Praze, o rok později také v Antverpách; s takzvanou suchou variantou pak sklízeli úspěchy po celé Evropě.
Jinými slovy - posledních sedm osm let jsou bratři Formanovi většinou na cestách. Berou na ně všechny a vše, co mají rádi. Petr donedávna (než dvě dcery začaly chodit do školy) jezdil se ženou Klárou a třemi holčičkami. S Matějem vždy cestuje jeho přítelkyně, herečka Isabela Schenková, která se podílí i na některých představeních. A pak s sebou berou ještě psy, ptáky a jinou "havěť".
Většinou jezdí po Evropě s Boudou nebo s Nachovými plachtami, což (jde o velké projekty a náročné stavby) předpokládá předem dohodnuté místo a pár představení. Ale když občas vyrazí s komorní Barokní operou, zažívají pocity někdejších kočovných komediantů. Jezdí od vsi ke vsi a vyvolávají, že dnes večer se dává "prastarááá komédie".
Už si nejsme cizí
Je květen 2003, jsme v Praze - tváří v tvář Národnímu divadlu. Bouda odpočívá kdesi v Bretani. Loď tajemství zakotví koncem května v pražské Podbabě. Na 2. námořním festivalu v červnu však tentokrát vystoupí hlavně přátelé Divadla bratří Formanů. Oni sami zkoušejí v Národním. Už druhý měsíc neopouštějí Prahu (nanejvýš do Želkovic na Berounsku, kde s kamarády chystají dekorace) a v Čechách zůstanou až do premiéry koncem srpna.
Spolupráci s operními sólisty zahájili tím, že je pozvali k sobě domů, do domku na kraji Prahy. "Museli projít po naší zahradě, kde pobíhá pět psů. Pak jsme si je nakreslili a nakonec jsme jim udělali sádrový odlitek tváře. Nebyl to náš rozmar, masky potřebujeme pro inscenaci. Byl to ovšem zajímavý okamžik - pro nás a možná i pro ně. Snad mohu říct, že s řadou z nich si už dnes nejsme cizí," říká Petr.
Napětí, pružení mezi světem kočovného a kamenného divadla ho velice zajímá. "Je to dobrodružství. Nejde však o to, aby se ty dva světy přetlačovaly. Ale abychom všichni měli odvahu společně tvořit." Jak se zdá, bratrům Formanovým odvaha nechybí. Ze zpráv, které o opeře občas prosáknou na veřejnost, chystají další divadelní překvapení.
Některé nejmenované, nicméně hodnověrné zdroje dokonce tvrdí, že se schyluje k závažnému okamžiku. Snad poprvé v dějinách Národního divadla stane na jeho scéně živé zvíře. A dokonce bude hrát... V představení Kráska a zvíře bratří Formanů.
|
MATĚJ A PETR FORMANOVI • Odkud jsme • Čím vším jsme byli • Co se nám zatím asi nejvíc povedlo • Náš nejbližší velký úkol |
