Dnes už bych se Solany na vystoupení z NATO neptal, říká diplomat

P r a h a - Ministr, který se zčásti vzdal svých ideálů a stal se přijatelným i pro lidi, kteří jím dosud opovrhovali. I tak je možné představit šéfa české diplomacie Jana Kavana, který v rozhovoru pro MF DNES připouští, že se musel ve funkci ministra zahraničí změnit. "Museli jsme zatnout zuby a smířit se s tím, že ne všechno, co jsme prosazovali, je možné realizovat," říká například k tomu, že se sociální demokraté vzdali požadavku na vypsání referenda před vstupem do Severoatlantické aliance.

Za pár dní země vstoupí do NATO. Jaké z toho má pocity člověk, který léta prosazoval vstup poté, co se k němu lidé vyjádří v referendu, a který se ještě před rokem ptal generálního tajemníka NATO Javiera Solany, zda je možné z aliance po následném referendu vystoupit?
Já jsem nikdy nepodmiňoval vstup České republiky do aliance referendem. Jsem autorem zahraničně politické části programu ČSSD a tam jsme jasně řekli, že jednoznačně podporujeme vstup republiky do aliance, a následně v tomtéž odstavci jsme dodali, že za nejvhodnější formu považujeme konzultaci s občany v rámci referenda. Nikdy to ale nebyla přímá podmínka. Dodnes jsem přesvědčen, že referendum je nejvhodnější. Ale ve chvíli, kdy už loni na jaře bylo jasné, že parlament neschválí ústavní zákon o referendum, tak jsem podpořil vstup do aliance i bez něj. To ale není zrada našeho programu.
Ale když jste se loni ptal Solany na možnost z aliance vystoupit, znamenalo to, že uvažujete i o takzvaném následném referendu?
To, co se o mé otázce, již jsem položil Solanovi v Senátu, psalo, byla bublina, kterou do značné míry vytvořily sdělovací prostředky. Když jsem začal po čtrnácti dnech bouře v médiích pomalu sám věřit tomu, že je pravda, že v Bruselu má otázka někoho znepokojila nebo že by to mohlo ohrozit náš vstup do NATO, zavolal jsem panu Solanovi a bylo mi řečeno, že to byla dobrá a legitimní otázka.
Říkáte-li, že to byla bublina vytvořená médii, řekněte tedy, jak a na co jste se tehdy Solany v Senátu ptal?
Začal jsem tehdy tím, že jsem právě přijel z Pentagonu, kde jsem se od vedoucí politického oddělení dozvěděl, že kdyby lidé ve Španělsku v následném referendu na otázku vstupu do NATO řekli ne, byly by s tím problémy. Tato šéfka říkala, že interpretace Pentagonu je taková, že z NATO není možné vystoupit, že pro to není žádný precedens. To mě zarazilo, protože podle mě článek třináct Washingtonské smlouvy vystoupení z NATO umožňuje. Přesně tohle jsem říkal Solanovi v Senátu a pak jsem se ho zeptal, jak to tedy je. A to byla celá otázka, která rozbouřila hladinu veřejného mínění, ale - jak mi Solana zdůraznil - v NATO to nikoho neznepokojilo.
I vaše otázka na Solanu dokazuje, že se v sociální demokracii uvažovalo i o následném referendu o vstupu do NATO. Dneska už ho neprosazujete?
O následném referendu nikdy žádný orgán ČSSD nerozhodl. Je pravda, že se o tom v jisté chvíli vedla diskuse, ale nikdy takové rozhodnutí nepadlo.

STÁLE LITUJI, ŽE SE REFERENDUM NEKONALO
Jestliže dneska říkáte, že referendum nikdy nebylo pro sociální demokracii podmínkou ostatně dneska i bez něj vstup podporujete - proč jste to takhle na rovinu neřekli v době, kdy jste byli v opozici? Ostatní demokratické strany i prezident to po vás chtěli slyšet a vy jste nikdy nebyli schopni říct: Ano, jsme pro vstup do NATO, i kdyby se referendum nekonalo.
Kdybychom tehdy vlastně řekli, že referendum není důležité, bylo by to v rozporu s naším přesvědčením. Ale zdůrazňuji: nikdy jsme neřekli, že nebude-li referendum umožněno, do NATO nevstoupíme. My jsme se prostě jasně hlásili k principu referenda jako nejvhodnější formě. Lituji, že nám nebylo umožněno toto referendum uspořádat. Jsem přesvědčen, že kdyby to možné bylo, dopadlo by velmi podobně jako v Maďarsku.
Svým bývalým postojem jste dráždili i prezidenta Václava Havla. Ten dokonce prohlásil, že lpění na referendu je hazardérství.
Ano, to je pravda. V tom jsem s panem prezidentem nesouhlasil a nesouhlasím. Nemyslím si, že referendum je hazardérství. Nemyslel jsem si to tenkrát, nemyslím si to dnes. Samozřejmě aby to nebylo hazardérství, potřebujete nejdříve dlouhou, věcnou informační kampaň, aby lidé věděli, o čem budou rozhodovat. Situace ale byla jiná. Taková kampaň zde nebyla, nemáme ani zákon o referendu. Za této situace jsme takříkajíc museli zatnout zuby a smířit se s tím, že ne všechno, co jsme prosazovali, je možné realizovat.
Teď jste nám nahrál na další otázku. Připouštíte, že se z vládních křesel rozhoduje jinak, než jak se vám to jevilo z opozičních lavic? Řekl jste přece, že jste se museli se zaťatými zuby smířit s tím, že ne všechno je možné.
Ne všechno, co jsme prosazovali, je realizovatelné. Ano, to připouštím. To asi bude přesnější termín, než že to přijímáme se zaťatými zuby.
Pozorujete na sobě nějaké změny v chování? Je velký rozdíl mezi funkcí ministra zahraničí a funkcí zahraničního mluvčího opoziční strany?
Pochopitelně. Jsou to velmi odlišné funkce. Jako ministr zahraničních věcí mám typ zodpovědnosti, který nemohu mít jako představitel opoziční strany. Samozřejmě už nemluvím jen za svou politickou stranu, ale za celou Českou republiku, a tak jsem vnímán našimi zahraničními partnery. Znamená to, že svá slova musím vážit daleko pečlivěji, v diplomacii často na téměř lékárenských vahách. Nemohu si dovolit nějaká vlastní, velmi emocionálně formulovaná stanoviska. Jako zahraniční mluvčí jsem mohl hovořit o tom, co si přejeme, jaká je vize ČSSD. Mohl jsem kritizovat některé postupy tehdejší vlády, ale nemusel jsem dokazovat, že jsme schopni to dělat lépe.
Můžete pro ilustraci uvést typ takového rozdílu? Co už byste si dneska nemohl dovolit? Zeptal byste se jako ministr zahraničí Solany, zda je možné z NATO vystoupit?
Když řeknu, že bych se nezeptal, tak to budete interpretovat, jako že tu otázku považuji za nevhodnou. A to samozřejmě není pravda. Ale je velmi pravděpodobné, že jako ministr zahraniční bych se na to nezeptal. Znovu ale zdůrazňuji, že to neznamená, že zpochybňuji své právo tenkrát se zeptat - vzhledem k tomu, v jakém jsem se ptal prostředí, kdo jsem tenkrát byl, respektive koho jsem zastupoval.

ZATÍM MI NIKDO NEŘEKL, ŽE TO DĚLÁM ŠPATNĚ
Máte pocit, že k vám dneska někteří lidé, politici, přistupují jinak než dříve, kdy jste byl senátorem a kdy například nebylo možné, abyste se dostal do zahraniční delegace Senátu v Evropském parlamentu?
Je pravda, že se o mě v Senátu několikrát hlasovalo, a ačkoliv v každé demokratické zemi má každá politická strana právo dosadit do delegace toho, koho si sama vybere, v mém případě to bylo jinak, ačkoliv mě ČSSD opakovaně navrhovala. Proto to tenkrát vzbudilo i ve vedení Evropského parlamentu značnou nelibost a řada jeho představitelů k tomu do Senátu psala.
Tím jste nám jenom potvrdil, že vůči vaší osobě měli političtí oponenti dost silnou averzi. Právě proto se ptáme, zda se jejich chování k vám nějak změnilo?
Mám-li dnes občasná jednání s různými senátory a senátorkami včetně lidí, o nichž vím, že tenkrát hlasovali proti mně, necítím žádnou averzi nebo nějaký názorový střet. Nedávno jsem tady na ministerstvu vytvořil grémium externích poradců, což je asi padesáti- až šedesátičlenný výbor, kam jsem pozval i zástupce opozičních stran. Ani zde jsem na žádnou averzi nenarazil. Přitom podle mě je v tomto grémiu i několik lidí, kteří tehdejší rozhodnutí Senátu podpořili. Nebyl bych překvapen, kdyby řekli, že dnes mají jiný názor.
Proč byste nebyl překvapen? Myslíte, že za tak krátkou dobu jste je přesvědčil, že jste dobrým ministrem?
Musím říct, že zatím jsem nenarazil na to, že by kdokoliv napříč politickým spektrem - tvrdil, že dělám zahraniční politiku špatně. To podle mě přispělo k tomu, že jsem vnímán poněkud jinak než třeba před rokem. To je můj odhad. Zeptejte se raději jiných. Podařilo se mi přesvědčit lidi, kteří v minulosti měli jiný názor, že je v tuto chvíli pro republiku prospěšné, jsem-li ministrem zahraničí.
Je pro vás satisfakce či úleva, že už se v médiích neobjevujete pouze v souvislosti s causou Kató neboli se spekulacemi o spolupráci se Státní bezpečností? Dnes už se vás na to nikdo neptá.
Samozřejmě že je pro mě úlevou, že už se daleko méně setkávám s poznámkami o kauze Kató. Doufal jsem ale, že to skončí ihned, jakmile mne odvolací soud v lednu 1996 zcela očistil. To se nestalo, ale smířil jsem se s tím. Přiznám se, že mě ta kauza stále rozčiluje. Chápu ji jako neobyčejnou křivdu a mám stále problémy se o tom relativně klidně bavit s českými novináři, zvláště s novináři ze sdělovacích prostředků, které té kauze věnovaly velkou pozornost. Jsem rád, že drtivá většina otázek, které teď dostávám, se týká zahraniční politiky.

SJEZD ČSSD BY MĚL DÁT MANTINELY PRO JEDNÁNÍ O NOVÉ VLÁDĚ
Myslíte si, že byste měl jednodušší pozici, kdybyste byl ministrem zahraničí ve většinové vládě? Anebo si myslíte, že si dokážete i v menšinovém kabinetu snadno získat podporu u ostatních stran?
Každá vláda má snazší pozici, když je většinová. Menšinová vláda musí vyjednávat o každém jednotlivém zákoně a má to těžší. Je sice pravda, že mě se to jako ministra zahraniční nedotýká, ale jako člena vlády ano. Na druhé straně jsem ochoten zůstat v menšinové vládě do chvíle, kdy budeme stále moci realizovat základní principy z našeho programu. Ve chvíli, kdyby se to pravidelně nedařilo, smysl menšinové vlády padá. V takové vládě bych nechtěl být.
Vydrží současná vláda do konce volebního období?
Budu rád, když vydrží. Budu ale také rád, pokud se podaří vytvořit většinovou vládu, která by uměla dobře hájit zájmy této republiky na základě principů, které odpovídají programu, s nímž jsme šli do voleb.
Koho byste si vybral za koaličního partnera do vlády?
Vyjednávání o formě příští vlády je výlučně v pravomoci předsedy vlády.
Myslíte si, že on může z pozice předsedy jedné vlády vyjednávat o podobě případného budoucího kabinetu?
Ano. Domnívám se, že ČSSD na to má právo jako strana, která získala ve volbách největší počet hlasů. Dubnový sjezd strany by měl rozhodnout o mantinelech, v jakých se má strana při těchto jednáních pohybovat.

S VICEPREMIÉRY TO NEFUNGOVALO HLADCE
Po sedmi měsících od jmenování vlády snad už můžete hodnotit systém, jaký zvolil premiér Miloš Zeman, tedy že ve vládě sedí čtyři místopředsedové a ti koordinují ostatní ministry. Jak se to osvědčilo?
Je pravda, že tento systém na začátku nefungoval zcela hladce a že i dnes se tu a tam vyskytnou problémy, což je ale pochopitelné, protože to bylo zcela nové a nevyzkoušené. Z hlediska premiéra to má zcela evidentně ospravedlnění, protože v rámci koordinančních skupin vedených vicepremiéry se řada věcí, týkajících se jednotlivých resortů, vyříká na schůzkách těchto skupin. Takže vždycky den před vládou se v těchto skupinách sejdeme a na vládu pak jdeme s vydiskutovaným konsensem. Tím se do značné míry sníží počet rozporů, které by se projevily přímo na jednání vlády.
Dost často se ale mluví, a to i v sociální demokracii, o rozporech mezi vámi a vicepremiérem pro zahraniční a bezpečnostní otázky Egonem Lánským. Jak to je?
Přiznám se, že to, co se občas dočtu v novinách, často neodpovídá realitě. Jaký konkrétní rozpor máte na mysli?
Minimálně se zdá, že mezi vámi a místopředsedou Lánským vázne komunikace. Tak například před týdnem jste prohlásil, že do NATO oficiálně vstoupíme 12. března, Egon Lánský řekl, že o tom nic neví.
Pak jste si to dva dny vyjasňovali, až se ukázalo, že datum 12. března je správné.
Je pravda, že to byl komunikační problém. Ale já vám povím, jak to bylo. Když se minulou sobotu s mým úřadem spojilo americké velvyslanectví a oznámilo nám, že to bude 12. března, informovali jsme o tom jednak tisk, jednak Úřad vlády, ministerstvo obrany a Kancelář prezidenta republiky. Jestliže se Úřadu vlády během víkendu nepodařilo informovat vicepremiéra Lánského, není na mně, abych to komentoval. Byl to komunikační problém, ale ne mezi mnou a jím, ale mezi Úřadem vlády a jím. Rozhodně ale popírám, že by mezi mnou a Egonem Lánským existoval rozpor v pohledu na zahraniční politiku. 

Jan Kavan