Dietlová: Musela jsem začít znovu

  • 4
Magdalena Dietlová prožila tragédie, po kterých by se kdekdo položil. Přišla o manžela, pak o syna. Přesto se z ní nestala unavená, zatrpklá, stárnoucí žena. Začala řídit časopis, cestovat. Upravená, půvabná, na první pohled úspěšná dáma. "Vždycky se dá začít znova," říká.

* Říkala jste si někdy: Radši bych byla muž?
To ne, ale byly situace, kdy jsem si tak připadala.

* Jaká jste byla v roce 1985, kdy Jaroslav Dietl nečekaně zemřel při tenise? Samostatná, nebo zvyklá, že on rozhodoval, vydělával peníze, ovlivňoval vás svými názory?
Byla jsem o patnáct let mladší než on, děti byly malé a jemu bylo šestapadesát. Jaroslav byl jasný vůdce smečky. Pracoval, rozhodoval, všechny nás ovlivňoval. Vůbec mě nenapadlo, že bych se o něj měla bát.

* Co vám dodávalo sílu?
Když se to stalo, byli jsme s dětmi u něho. Je to něco, co nás spojuje, co se těžko vyjadřuje. Možná i to nám v prvních dnech hodně pomáhalo, že jsme ten šok prožili společně. A taky přijeli moji rodiče, pomoc nabídli kamarádi.

* Byli jste s Jaroslavem Dietlem zvyklí mít doma hodně návštěv?
Vedli jsme dost otevřený dům. Chodili k nám sousedi, vedle bydlel například Antonín Gondolán s rodinou. Navštěvovali nás dramaturgové z televize, režiséři. Nejvíc Janík Roháč se Zuzanou, Zdeněk Podskalský, Jaromír Vašta, Jaroslav Dudek s Janou Štěpánkovou. Herci k nám chodívali daleko míň, vzpomínám si, že přišel třeba Miloš Kopecký s Jaromírem Hanzlíkem, když pro ně Jaroslav psal divadelní hru. Každý týden chodili mariášníci. To byl rituál.

* Ptám se, protože mě zajímá, jestli jste po ztrátě manžela neměla chuť spíše se uzavřít před světem.
Uzavírat jsem se nemohla, i kdybych stokrát chtěla. Musela jsem se starat úplně o všechno. A také jsem v té době poznala, kdo z přátel zůstal. Velice mi pomohl Láďa Štaidl, Ondříčkovi, Svobodovi, Janouškovi, Gerhard Matuschka, Miloš Zapletal a další, jména nebudete znát.

* Jak dlouho trvalo, než jste začala shánět nějakou práci?
Nesháněla jsem nic, měla jsem pocit, že nevím, kam dřív skočit. Ale když mi Jaromír Vašta nabídl moderování pořadu s dětmi Namaluj mi slunce, tak jsem neodolala a po patnáctiletém absťáku to zase zkusila. Pak přišel Miloš Zapletal, že vymyslel, jak dostat krásné Češky do světa. To bylo ještě před revolucí. Přemluvil mě, abych se nebála a v obrovských halách uváděla s Pepou Dvořákem volbu Miss. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, že jsem si na to troufla. Nakonec jsem se na radu Jaroslava Dudka pustila i do scénáře. Napsala jsem televizní hru Selhání brzd, hrála v ní Zlatka Adamovská, Josef Abrhám a Karel Heřmánek, ještě bych někde našla přísnou kritiku Mirky Spáčilové. A pohádku Kde bydlí štěstí, s tou mi moc pomohla Jarmila Turnovská, někdy ji v televizi opakují.

* Ovšem deset let poté, co jste ztratila manžela, jste podobnou situaci prožívala znovu, když jste přišla o syna.
Tomu jsme nechtěli věřit vůbec. Vojtovi bylo sedmadvacet, jel na služební cestu do Lublaně a už se nevrátil. Čelní náraz s jiným vozem, tečka, konec. Byl to můj nejstarší syn, byl mi nejvíc podobný. Nebyla jsem schopna tu zprávu přijmout.

* Co je v případě ztráty někoho blízkého, navíc opakované, nejdůležitější, aby se člověk nezbláznil?
Abych se nezbláznila, musela jsem tam jet. Okamžitě. Vidět, co se stalo. Děti jely se mnou. Zase jsme byly spolu. Až tam jsme tomu uvěřily.

V posudku psali: dcera kulaka

* Paní Dietlová, z jakého prostředí pocházíte?
Maminka byla úspěšnou subretou brněnské operety, zpívala s Oldřichem Novým. Skončila s divadlem, když si vzala zemědělského inženýra, mého tatínka. Z radnice ji odvedl rovnou na statek. Byl to Svatotomášský dvůr v Brně ve Veveří ulici. Tam se narodil můj bratr Eduard, sestra Jitka a nakonec já. Měli jsme koně, ovce, krávy, kozy a mnoho polností. Všechno nám komunisté sebrali a do školního posudku všem třem připsali - otec kulak.

* Museli jste se odstěhovat?
Chvíli nás tam nechali, ale pak nás vyhodili definitivně. Naše rodina se sestěhovala s oběma dědečky a babičkami do jednoho velkého bytu. Bylo nás tam devět, staří, mladí, já nejmenší. Učili jsme se spolu žít, maminka sháněla jídlo a vařila pro všechny.

* Nikdy jste netajila, že jste mívali hospodyni, což za komunistů nebývalo běžné. Znám naopak hodně žen, které by paní na výpomoc chtěly nebo ji mají, ale tají to, protože se obávají, že o nich okolí řekne, že jsou líné a neschopné. Jak to bylo u vás?
Paní Kapi, jak jí říkáme, k nám přišla, až když jsem čekala své čtvrté dítko. Do té doby jsme to silou vůle zvládali sami. Byl to Jaroslavův nápad, dost nám vadilo, že večer nikam nemůžeme. Rozhodil sítě a paní Kapi uvízla. Navždycky. Vařila moc dobře a ještě líp pekla. Koláče, chleba, úžasné dalamánky. Čerstvého chleba s máslem se jednou u nás přejedl i Miloš Forman. Že mám hospodyni, jsem nikdy netajila. Byla jsem ráda, že jsem ji našla. Myslím, že teď už má doma pomocnici kdekdo, situace se velmi změnila.

* Máte ji pořád?
Zůstala u nás doma, občas pobývá u své dcery. Dřív se starala o nás, teď se zas společnými silami staráme my o ni.

* Vaše matka měla hospodyni také?
Na statku jsme měli kuchařku a slečnu k dětem, protože maminka vedla účetnictví a ve dvoře měla obchod, kde prodávala mléko, máslo, smetanu, kuřata, jahody, prostě co dům dal. A já jsem tam strašně ráda zametala.

* Maminka se dožila úctyhodného věku, pokud vím...
Už jí bylo pětadevadesát, žije střídavě u mě a u sestry v Brně. Špatně chodí, už nemůže být sama. Ale když ví, že u stolu sedí můj přítel, vždycky se zastaví u zrcadla, projede rukou vlasy a vyladí úsměv. Jako na scéně.

* Vy máte obavy ze stárnutí?
Nemám, vím, jak to asi bude. U nás v rodině byly vždycky malé děti a staří lidé pohromadě. To je moc dobrá průprava na vlastní stáří.

* Jste příznivcem různých diet, cvičení, posiloven, lékařských zásahů?
Ale ano, dělám, co můžu, od každého trochu. Vždyť univerzální lék proti stárnutí zatím neexistuje.

* Zkuste si vzpomenout, jaká jste byla, když vám bylo dvacet. Toužila jste po dětech a rodinném klidu, nebo spíše po práci a cestování?
Já jsem si nic moc dopředu nepředstavovala. Co se pamatuju, vždycky bylo pro mě hrozně důležité, co bude zítra, maximálně tak příští týden. Co bude za rok, mi připadalo strašně daleko.

Šéfuju z Barbadosu

* Zdá se, že významným zlomem ve vašem životě byl rok 1995, kdy jste se stala šéfredaktorkou společenského časopisu Xantypa. Jak vznikl ten nápad?
Máte pravdu, Xantypou odstartovala další etapa mého života. Začalo to tím, že jsem už podruhé odmítla nabídku na šéfování jakéhosi časopisu a při té příležitosti mi můj přítel Milan Sládek položil neodolatelnou otázku: "Když víš, jaký časopis dělat nechceš, víš taky, jaký časopis bys dělat chtěla?" Od té chvíle jsem nemyslela na nic jiného.

* Není mi moc jasné, jak Xantypu řídíte. Když se vám člověk dovolá, dost často vesele hlásíte: Jsem právě na Barbadosu.
No jo, vidíte, a víte, že to jde? Můj přítel tam kdysi dávno postavil dům. A když jsme před deseti lety vydali první číslo Xantypy, tak tam celou, tehdy úplně vysílenou redakci pozval. Za devět let se ta redakce tak vylepšila, že to beze mě docela dobře vydrží.

* Jak často tam býváte?
Dvakrát, teď už i třikrát do roka.

* To tam máte kancelář a šéfujete na dálku přes mail, internet a telefon?
Přesně tak. Nové číslo Xantypy na mě z těch mašinek po stránkách postupně vyskakuje, i obálku si pěkně barevně vytisknu. Ta se posledně tak líbila jedné opičí slečně, že mi ji ukradla.

* Jaký je Barbados?
Jéje, to se těžko líčí, raději se tam vypravte. Prostě malý karibský ostrůvek blízko Venezuely s přátelskými domorodci, čisťounkým mořem a překrásným golfovým hřištěm. Nedávno se tam ženil golfista Tiger Woods.

* Často cestujete, tak zkuste srovnat české ženy s těmi, se kterými se setkáváte v západní Evropě či Americe. Změnily se Češky za posledních patnáct let?
Každá žena je originál, neuměla bych popsat typickou Češku nebo Američanku. Rozdíl je samozřejmě ve výchově, vzdělání, v podmínkách k životu. Ale charakterů a povah je tady i tam stejně. U nás to ty sebevědomé a ambiciózní za komunismu měly neskonale těžší. To je právě to, co už se dost změnilo. České a moravské ženy dostaly šanci. Úspěšně i neúspěšně podnikají, víc vydělávají, víc o sebe dbají. S vdavkami a mateřstvím moc nespěchají. Taky líp počítají a plánují. Tím se naší minulosti vzdalují a cizinkám na západ od nás silně přibližují.

* Jste feministka?
No, rozhodně si víc než dřív připouštím ženskou a mužskou propastnou jinakost. V té mojí je mi docela fajn a tu mužskou se snažím, často zuby nehty, respektovat. To mi, suma sumárum, dovoluje jednat s mužskými jako rovná s rovnými.

* Spolupracujete raději se ženami, nebo s muži? Koho z nich si raději vybíráte jako podřízené či spolupracovníky do Xantypy?
Při tom vůbec nehraje roli, jestli jde o muže či ženu. Dovedu vzplanout důvěrou k dívce i k muži jakéhokoliv věku. To mi vydrží přesně do prvního zklamání, pokud se dostaví.

* Mají to podle vás muži v životě jednodušší než ženy?
Mají to jinak. Příroda jim někde přidala, jinde ubrala. Ale jednodušší? To bych neřekla. Život umí nachytávky pro obě pohlaví.

Magdalena Dietlová
Manželka úspěšného scenáristy Jaroslava Dietla začínala kariéru v ostravském televizním studiu. Tam se poznali, když moderovala jeho pořad. On byl ženatý, ona vdaná, měla dvě děti. Oba se rozvedli a v roce 1974 se vzali. Přestěhovali se do Prahy, spolu měli další dvě děti. Jaroslav Dietl zemřel v roce 1985, ona se vrátila k moderování a práci pro televizi. Nyní je šéfredaktorkou společenského měsíčníku Xantypa.

Magdalena Dietlová

Magdalena Dietlová