"Víkend se u nás doma vždycky provařil a prouklízel," stěžovala si v ordinaci psycholožky Naděždy Verecké jedna z jejích klientek. "I když kvůli tomu byly doma konflikty, vstávali jsme s bratrem až k obědu. A na co jsme se měli těšit? Až nám někdo strčí do ruky vysavač?"
Tento a jemu podobné případy vedly doktorku Vereckou k úvaze, že nuda je do jisté míry dědičná:
"Dítě se neučí vlastní činnosti ani tak tím, že se s ním někdo z dospělých přinutí hrát pexeso, ale spíše pozorováním toho, jak se jejich vzory samy staví k volnému času. V rodinách nadšenců, ať už se zabývají čímkoli, bývají děti plné elánu. Tam, kde se však rodiče úplně nechají sešněrovat povinnostmi, těžko najdete spontánní děti."
Pod lavinou hraček
Možnost najít si vlastní zábavu má zcela specifickou souvislost s počtem hraček. Každý našinec ví, že dítě se může nudit i pod policemi plnými videoher, mezi kontejnery stavebnic či vedle nablýskaných horských kol. Málokdo si však mohl na vlastní kůži ověřit, že má-li toto všechno, nudí se tuplovaně. Američané, psychologové ze země splněných dětských přání, zjistili, že vysoký počet šancí děti zahlcuje.
"Vede to k jakémusi 'přetížení personálu'," soudí Jonathan Plucker z Oregonské univerzity. "Děti přestanou spoléhat na svou představivost, ta se zvolna vytrácí a pak už opravdu nejsou schopny vymyslet vůbec nic."
Podle Pluckera platí tato souvislost nejenom v případě hraček, ale i koníčků. Děti, které navštěvují příliš široké spektrum kroužků, to nakonec nebaví ani v jednom z nich. Jestliže je rodiče navíc v závislosti na jejich rozmarech z jedněch kroužků neustále odhlašují a do druhých přihlašují, nebaví je to nakonec nikde. Kromě toho získají pravděpodobně i pocit, že jsou k ničemu a o ten není na prahu puberty opravdu proč stát.
Svoboda, to je možnost
"Spoustu aktivit naučíte děti tím, že je sami děláte," soudí na základě své vlastní mateřské zkušenosti zahradní architektka Veronika Strnadová. "Děti od vás okoukají čtení, chození do divadla, a dokonce i to, po čem ani netoužíte. My jsme si například s manželem všimli, že ve dnech, kdy pracujeme dlouho do noci, nemůžeme děti donutit, aby šly spát. I ony mají totiž najednou hrozně 'práce'."
Z jejího laického receptáře pochází i další zkušenost: Aby si děti hrály se zaujetím, musí mít prostor, kde by se rozpínaly, jak je jim libo. Rodiče by tam zavítali jen jako hosté, nikoli jako strážci pořádku: "Nedávno přišla dcera s nápadem, že by si s kamarádkou zařídily klubovnu ve sklepě činžovního domu. Z bezpečnostních důvodů jsem jí to samozřejmě nemohla dovolit, ale myslím, že rodiče, kteří mají nějakou půdu v rodinném domku nebo kůlnu u chalupy, by ji svým dětem alespoň načas mohli obětovat."
Produktivní lelkování
Opakem slova "nudící se" nemusí být vždy jen "aktivní". Dnešní hektická doba, vzývající bůžka výkonu, už jako by zapomněla, že například i mnohé geniální myšlenky přišly na svět při zdánlivém lelkování. Významní myslitelé odcházeli a dodnes odcházejí na odlehlá místa, kde nedělají nic, co by moderní společnost mohla označit jako produktivní - a přesto je za to nikdo neodsuzuje. Jestliže děti jen tak zírají pánubohu do oken a nestěžují si, nemusí to být důvod nutit je za každou cenu do nějaké aktivity. Možná je to naopak šance sednout si vedle nich a zůstat také na chvíli "jen tak."
