Kdysi mělo jet vinohradské divadlo na zájezd. Někdo tajně odhlásil objednané noclehy a zajistil je v tělocvičně. Všechno prasklo ještě před odjezdem. Kdo to udělal? Ten mladý talentovaný Olda? Ale proč? Kolegové nechápou, jsou naštvaní. Rozezlený ředitel Zdeněk Míka ho zve na kobereček.
"Představte si ten pohled. V jednom spacáku Jiřina Švorcová, vedle Jaroslav Moučka..." vysvětluje Kaiser. Nejen kvůli této legrácce nakonec v divadle skončil. Už tehdy, po DAMU, byl zjevením, které chápal málokdo. A tak je to dodnes.
Je rok 2002, tribuny ostravského stadionu jsou plné. Natáčí se film Non plus ultras o fotbalových fanoušcích. Natáčení se vleče, všichni jsou unavení. Ale podívejte! Na hřiště vbíhá Oldřich Kaiser. Stahuje si kalhoty a tribunám ukazuje své pozadí. Diváci ožívají, atmosféra je rázem výtečná.
Copak se zbláznil? diví se kdekdo. Jedni se smíchem, druzí s pohoršením. Ale proč se diví? Vždyť Kaisra mají rádi právě kvůli tomu, že sebou v televizi mlátí o zem, hraje mlýnek na kafe, potrhlou ženskou nebo ještěrku. Vtipně a nápaditě, jako to svede málokdo. To čekají, že v civilu bude důstojný a nudný?
Režisér jásá, producent zuří
Když se podíváme na fotografie Oldřicha Kaisra z různých let, je znát, čím prošel. Je to pozoruhodný, možná až skličující pohled. Na začátku usměvavý černovlasý mladík. Dnes se díváme do tváře vyhublého, ztrhaného, stárnoucího muže. Těžko by někoho přesvědčil, že je to výsledek vzorné životosprávy...
"Talent od pánaboha, ale má v sobě kus toulavého psa. Potřeboval by vodítko, aby ho na něm někdo stále držel, jinak se zatoulá," říká Jakub Sluka, režisér Non plus ultras. A přidává věty, které jsou příznačné: "Jako režisér jsem jásal, jak je fantastický herec. Jako producent jsem byl zklamán, že je neřízená střela."
Jiný producent o něm mluví jako o recesistovi. "Dělá bizarní věci a dobře se tím baví. Ovšem jeho humor je takový, že ho někdo nemusí chápat. Ale v práci je perfektní - spolehlivý, soustředěný, vždy v domluvenou dobu připravený, trpělivý," říká Vratislav Šlajer, producent filmu Žralok v hlavě, posledního s Kaisrem v hlavní roli.
Spolehlivý? Soustředěný? Trpělivý? Kdyby tato slova slyšel některý z divadelních ředitelů, kteří kvůli Oldřichu Kaisrovi rušili představení, musel by si myslet, že špatně slyší. Nebo že je řeč o někom jiném. A představení se kvůli Kaisrovi skutečně rušila. Proto, že nepřišel. Nebo byl na jevišti opilý.
Když se na Oldřicha Kaisra vyptáváte lidí, kteří ho znají, jako by mluvili o dvou rozdílných osobách. Pokud se přitom zmíníte o alkoholu, kolegové se rozdělí na dva tábory.
Jedni ho uznávají jako absolutního profesionála. Druzí tvrdí: neřízená střela, psychicky labilní člověk, postrach režisérů. Nebo: Je mi to líto, ale ten pije tak, že už si sám nepomůže... A proti tomu: Mimořádný talent, složitá osobnost, která těm méně nadaným leze na nervy, a proto na ní vidí každé selhání.
Jen v jednom se jeho příznivci i oběti shodují: Herec a improvizátor je geniální. "Kdyby žil v Americe, je se svým talentem obrovskou hvězdou," míní Jakub Sluka.
"Hodně prožívá, co se o něm říká a píše, co si o něm lidé myslí. Těžce nese osud celého lidstva, neustále řeší politiku, celosvětové problémy," říká Marie Procházková, režisérka filmu Žralok v hlavě. "Na natáčení vždycky přišel s novinami v ruce a chtěl si povídat o tom, co se kde ve světě děje. Je moc inteligentní, a proto není schopen dívat se na svět zjednodušeně."
Poraďte, pane doktore
Typický kvartální alkoholik. Tak zní názor tří na sobě nezávislých psychiatrů, kteří léčí pacienty s různými závislostmi - na alkoholu, na lécích... Zkusili jsme jim popsat člověka, který se chová přesně jako Oldřich Kaiser, aniž věděli, o koho jde.
Čím trpí, pane doktore, tento pán? Je to umělec. Když pije, tak tolik, že se pere, ukazuje obecenstvu nahý zadek, líbá v baru cizí ženskou, prostě jako by nevěděl, co dělá. Pak se tím trápí. Je nešťastný, třeba i rok v kuse seká dobrotu. Když se zdá, že je ze všeho venku, udělá to znovu.
Odpovědi? Takhle se chovají lidé, kteří se pokoušejí přestat pít. Může se jim dařit klidně i dva roky, ale když se to zvrtne, pijí pak v kuse několik dní i týdnů. A tak pořád dokola. A další možnost: psychické problémy. Střídání období naprosté deprese a naopak neuvěřitelných nápadů, elánu a chuti do práce. Měsíce, kdy se daří všechno, k čemu se přiblíží, střídá období, kdy by nejradši nebyli. Zpravidla jsou to lidé mimořádně talentovaní, inteligentní, často úspěšní v uměleckých profesích.
Také Major Zeman
"Oldu považuji za jednoho z nejlepších českých herců," tvrdí scenárista a režisér František Polák. "Je to výjimečný komik a velmi si ho vážím. Znám ho jako spolehlivého profesionála. Takže jsem hodně smutný, když čtu o jeho problémech s alkoholem. Byla by ho velká škoda."
Režisér Polák má velký podíl na tom, že se Kaiser stal jedním z nejpopulárnějších komiků. Koncem sedmdesátých let televize připravovala pořad Možná přijde i kouzelník. "Říkal jsem si, že bych jako moderátory zkusil Kaisra s Kornem. Jenže Olda přišel, že by chtěl přibrat kamaráda Jirku Lábuse, pak ještě kamarádku Jarku Hanušovou..." Tak vznikla estráda, která se s velkým úspěchem vysílala deset let.
A Kaiser a Lábus se proslavili. Setkali se už dříve, v sedmdesátých letech. Tehdy jeho plakát visel v nejednom dívčím pokoji. Má za sebou DAMU, vojnu, kterou přežil coby konferenciér estrády Zelené kroky. Režisér Karel Kachyňa mu svěřil první filmovou roli ve snímku Láska, dostává angažmá v Divadle na Vinohradech.
Zatímco divačky obdivují romantickou tvář černovlasého objevu, on sám je zamilovaný do Nadi Konvalinkové. To však ještě při společných procházkách Prahou netuší, jak se jeho život změní, když potká Nadina známého Jiřího Lábuse. Jdou ve třech na kafe. Na to, že ti dva spolu sedí poprvé v životě, je to parádní zábava.
"Najednou jsme zjistili, že jsme si něčím hrozně podobní a měli jsme pocit, že se známe odjakživa. Že máme stejný fóry, stejný humor... Po třech hodinách povídání jsme se dohodli, že si zavoláme a že vymyslíme nějakou recesi," vzpomíná Jiří Lábus v knize Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových.
Skutečně si zavolali a začalo období vymýšlení scének a žertíků, přibývaly nabídky na role. Jedna z nich byla ostudná: Třicet případů majora Zemana, díl Mimikry. Mladý Oldřich hraje studenta, který randí se Zemanovou dcerou a odváží se do doupěte zfetovaných mániček. Jeho věty "Prej máš ňáký bytelný nahrávky, viď? Bič boží, máš?", dodnes citované, patří k nechtěným klenotům normalizační televize. Aby mu to nebylo líto, Jiří Lábus v tom díle hrál také.
Do světa, hlavně daleko
Pravidelný řád, natož každodenní chození do práce ho ničí. Jeho putování pražskými divadly je kuriózní. Jiní herci by už byli dávno odepsaní. Kaisrovi je však znovu a znovu odpouštěno.
Po Vinohradech přešel v roce 1985 do Ypsilonky. Zdálo se, že malá scéna, založená na improvizaci a slovních hříčkách, bude pro recesistu ideální. Občas nepřišel, občas se nepohodl s kolegy...
Další kapitola: Divadlo Za branou II. Nastuduje roli, začne hrát, ale pak má podepsat smlouvu... Uznávaný režisér Otomar Krejča, pracovat s ním byla pro každého herce čest - a Kaiser váhá! A nakonec na to kašle! Prostě mizí.
Toto je podstatný moment, který o jeho povaze hodně vypovídá. Jako by utíkal pokaždé, když cítí pochybnosti a neklid. Místo hraní odcestoval do světa, který vždycky toužil poznávat.
Sám o tom loni řekl pro MF DNES: "Odehrál jsem pár představení a odjel do světa. Nadlouho jsem chtěl, ale svět mě nechtěl, tak jsem se brzy vrátil. Na Ovocném trhu jsem narazil na vrátnici Národního divadla a tam mi řekli, že tam na mě čekaj ňáký postavy: Jago, James Tyron a další. Tak jsem se s nimi zdržel a na Provaz jsem zapomněl."
Každý by čekal, že s takovou pověstí o něj těžko někde budou stát. Ale ozve se Národní divadlo. Jak je to možné? Prostě proto, že jde o Oldřicha Kaisra. On za to režisérům stojí. Přes všechny své temnější stránky, protože vědí, že své role zahraje s nasazením a nápady.
"Olda má své světy," říká Ivan Rajmont, režisér Národního divadla. Znají se řadu let, oba pocházejí z Liberce. "Utíká do nich před zatěžujícími okolnostmi, před zodpovědností. Neřekne: Tohle je na mě moc, to nechci dělat... Utíká jinými cestami. To neznamená, že je nezodpovědný. Je to zodpovědnost jiného druhu."
Je rok 1993 a v Národním divadle je k vidění o hodně jiný Oldřich Kaiser, než jak si ho zaškatulkovali televizní diváci. Hraje v klasických kusech - Višňový sad, Běsi, Othello.
Tedy, přesněji, úplně Oldřicha Kaisra nedokázala svázat ani tamní důstojná atmosféra. A tak si během předehry k inscenaci půjčil kostým harlekýna a přešel v něm přes jeviště. Zatímco diváci mysleli, že jde o netradičně pojatý začátek, režisér, dirigent a herci se modlili, aby zůstalo jen při tom. Zůstalo, ale i tak šel zase na ředitelský kobereček.
A pak, v roce 1998, nepřišel po prázdninách na zkoušku. Když ho shánějí, nikdo o něm neví. Jen to, že se právě vrátil z cest. "Říkali jsme si, a jéje, Olda je ještě myšlenkami mezi Papuánci," vzpomíná Ivan Rajmont. Telefonovali mu, Kaiser sliboval, že večer určitě přijde, měl hrát Jaga. Nepřišel. Přesto dnes Ivan Rajmont říká: "Mám ho rád."
Říkalo se pak, že se Kaiser rozhodl léčit ze závislosti na alkoholu, že trpí depresemi, že je zavřený sám na chalupě, nikoho nechce vidět a hledá klid pro svou neklidnou duši. Později toto období komentoval, že prošvihnout zkoušku nebo představení se podaří kdekomu, ale jemu se podařilo prošvihnout celou sezonu.
Málem zkrachovalo i manželství s Naďou Konvalinkovou. Žila s jejich dcerou Karolínou, Kaiser často býval sám ve svém druhém bytě nebo na chalupě. Nikdy se však nerozvedli, nikdy o svém soukromí veřejně nemluvili. "Oldřich není rád, když o něm mluvím, tak to nedělám," říká Naďa Konvalinková.
Velký sen: jachtou po moři
Žertíky, mystifikace, přehánění, to je typický Oldřich Kaiser. Ani ti, kteří ho velmi dobře znají, si nejsou jisti, kdy mluví vážně a kdy si dělá legraci. "Je hodně inteligentní, takže mám pocit, že často hraje na lidi habaďůru," říká režisérka Marie Procházková.
Vymýšlí si, říkalo se, když nadšeně vyprávěl, jak pomáhal v Asii sbírat střevlíky entomologu Ladislavu Benešovi. Chlubil se, že objevili neznámý druh, který entomolog pojmenoval po něm - Cychrus kaiseri. Výborná mystifikace. Co jiného čekat od člověka, který taxikářům na otázku "Tak kam to bude?" odpovídá "Co je vám do toho?"
Jenže, střevlík Cychrus kaiseri existuje! Stačí zatelefonovat na Českou entomologickou společnost. "Známe se dlouho, k entomologii se dostal se mnou," potvrzuje profesor Ladislav Beneš. A co herec při výpravách dělá? "Staví stan, vaří, pere. Pro něj je to čundr. Ale občas obrátí kámen, to ano..."
Není to jediná Kaisrova záliba. Je členem veslařského klubu, fanda do počítačů a filmové techniky. Tak ho vidí Jiří Lábus v knize Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových: "Pro něj je největší sen jet jachtou po širém moři sám nebo cestovat kolem světa... A má řadu koníčků, některé brzy opouští, protože ho přestanou bavit a chce dělat něco jiného. Takže byl včelař, skákal padákem, jeden čas se zajímal o nimrodství, ale pak měl dělat zkoušky a do toho se mu nechtělo."
Ale u jedné věci Oldřich Kaiser vytrval. Je to napůl práce, napůl koníček. Každopádně záležitost, která aspiruje na zápis do Guinnessovy knihy rekordů: rozhlasový seriál Tlučhořovic rodinka. Improvizované scénky, při kterých Kaiser s Lábusem představují několik hrdinů najednou a k tomu imitují známé osobnosti, má už přes šest set šedesát dílů. Tvůrci by rádi dotáhli do tisícovky. "Je to velmi citlivý a vnímavý člověk. A zodpovědnost je důležitou součástí jeho života," říká Markéta Košťáková, dramaturgyně seriálu.
Omlouváme se, představení se ruší
Téměř všichni ho už odepsali. Tehdy, na přelomu let 1999 a 2000, mu věří jen ti nejbližší - Naďa Konvalinková, Jiří Lábus... Po čase, kdy se stranil kolegů i přátel, se objevuje v Praze a lidé zvědavě pokukují. Jak vypadá ztrhaně, pohuble, nejistě... Kdoví, jestli se mu podaří vrátit se na jeviště a do filmů?
Jenže, překvapení! Režisér Jan Svěrák ho v roce 2001 obsazuje do filmu Tmavomodrý svět. Kaiser se objevuje v netypické vážné roli stíhacího pilota. Podívejte, kdo by to do něj řekl, povídá se mezi diváky, kteří ho neznají z divadla.
Pak přišla nabídka manželů Heřmánkových z Divadla Bez zábradlí. Nasadilo hru Byl to pták, fantazii na téma, jak by vypadalo manželství Romea a Julie po dvaceti letech. V hlavní roli Kaiser a Naďa Konvalinková. Úspěch, pochvalné kritiky, hra je v roce 2001 v žebříčku deseti představení, na které je vyprodáno týdny dopředu.
Pak se to zase stalo. Letos 18. května byli na programu Hráči od Gogola. Oldřich Kaiser se usazuje před vyprodaným hledištěm a začíná cosi vyprávět. Když se začíná shánět po pití a ze zákulisí je slyšet podivný shon, je to jasné: Kaiser je opilý a hru si zase jednou upravil po svém. Přichází ředitel divadla Karel Heřmánek, už v kostýmu, protože má také hrát, omlouvá se a představení ruší. Stejně tak další v následujících dnech. V jakém vztahu je s ním nyní? "V žádném. Olda dal výpověď a tím mi ulehčil situaci. Ale nerad bych se v tom dál pitval," říká Karel Heřmánek.
Jestliže však řada lidí čekala další z Kaisrových období pádů do pití a depresí, tentokrát se nekoná. Ne, že by se změnil v nudného suchara, to ne. Když ho chtěli policisté opilého vyvést z baru, skočil jednomu z nich na záda a zopakoval svou slavnou televizní roli - klíště. Policie ho obvinila z útoku na veřejného činitele, nakonec však došla k závěru, že dělat klíště na policejní uniformě je jen přestupek.
Ale co se týká práce, daří se mu jako nikdy předtím. Hrál ve filmu Non plus ultras, v květnu dokončil hlavní roli ve snímku Žralok v hlavě. Role jako stvořená pro něj: podivín se spoustou zájmů a nápadů, který ostatním připadá jako blázen. Natáčelo se v jeho bytě. Kaiser škodolibě podotkl, že se filmaři zřejmě báli, že bude chodit pozdě, tak raději točili přímo u něj. Poté, co se v reportáži objevila přesná adresa, začalo se u bytu scházet tolik zvědavců a hercových fandů, že se rozhodl odstěhovat se.
"Naštěstí je tak v pohodě, že se kvůli tomu nezlobí. Prostě mu to přijde jako povedená legrace, že se kvůli filmu musí stěhovat," říká producent Vratislav Šlajer. Nyní Oldřicha Kaisra zaměstnává cestopisný pořad Letem světem, který natáčí přímo v různých exotických zemích. Kvůli němu nestihl ani premiéru filmu Non plus ultras. Byl na Srí Lance.
Dcera je po něm
O něco přišel. Slavnostní premiéra, blahopřání režisérovi, avšak jedna z hereček vytahuje z batůžku papír a čte do mikrofonu. "Prohlášení: My, občané České republiky, cítíme velké ohrožení, a to vzhledem k volebním preferencím KSČ. Naléhavě žádáme o postavení komunistické strany mimo zákon a její zařazení mezi zločinecké organizace..." Režisér jí bere papír z ruky, Naďa Konvalinková rozpačitě koulí očima. Mladá tmavovlasá bojovnice není nikdo jiný než její dcera Karolína Kaiserová. Důstojná nástupkyně svého otce. Nejen co se týká talentu. Vždyť stačila jedna role a už se o ní mluví jako o neřízené střele.
Kaiser se teď, rok před svou padesátkou, objevuje převážně ve vážnějších rolích. V posledních letech je jich tolik, až se zdá, že zvěsti o jeho alkoholových obdobích jsou jen pomluvami. Nejsou, samozřejmě, ale zase to něco naznačuje. Že Oldřich Kaiser je prostě výjimečné zjevení. Obyčejný piják by totiž nebyl schopen během posledních čtyř let hrát ve čtyřech celovečerních filmech, dvou televizních seriálech, každý měsíc natočit několik dílů rozhlasové hry a k tomu procestovat svět.
Největší průšvihy
Rozbitá kavárna (1993)
Se sestrou Evou Douskovou a kolegou Martinem Dejdarem provozují kavárnu Depreso a cestovní kancelář. Dostávají se do finančních potíží kvůli neshodám s majitelem domu a rozcházejí se ve zlém. Kaiser rozbíjí okno restaurace pouliční lucernou.
Útěk z Národního divadla (1998)
Herci se mají sejít na zkoušku Othella před novou sezónou, Kaiser nepřichází. Ani na zkoušku, ani na představení. Jeho postava Jaga musela být přeobsazena.
Nemocnice na kraji města (2000)
Při pokračování seriálu tvůrci vypouštějí roli doktora Peterky, protože si nejsou jisti, zda je Kaiser v takové formě, aby zvládl natáčení. Pak si to rozváží a roli mu nabízejí. Když se o tom píše v novinách, Kaiser posílá do redakcí dopis, že roli sám odmítl, protože mu pokračování nepřipadá kvalitní.
Automobilová havárie (2001)
Na bouračce nemá vinu, do jeho auta narazil jiný řidič. Kaiser je těžce zraněn, hrozí, že nebude chodit. Pobytu v liberecké nemocnici však využívá a přímo v ní, krátce po operaci, natáčí scénku do televizního pořadu Zeměkoule.
Zrušená představení (2004)
Do Divadla Bez zábradlí přichází opilý a z jeviště se ptá diváků, jestli nemají něco k pití. Divadlo ruší všechny hry, ve kterých vystupuje, Kaiser sám dává výpověď.
Potyčka s policisty (2004)
Popíjí v divadelním baru. Nechce odejít, přestože je dlouho po zavíračce. Personál volá policisty, kteří se ho snaží vyvést. Pere se s nimi, jednomu z nich skáče na záda a dělá "klíště".
Nejznámější filmové a televizní role
1977 Setkání v červenci, Nemocnice na kraji města
1988 Sagarmatha
1994 Amerika
2001 Tmavomodrý svět
2003 Černí baroni, Mazaný Filip
2004 Non plus Ultras
 Zeměkoule - zábavný pořad s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem. |
 Zeměkoule - zábavný pořad s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem. |
 Kaiser a Vetchý ve filmu Tmavomodrý svět. |
 Oldřich Kaiser omdlívá v davu na 36. MFF Karlovy Vary. |
 Oldřich Kaiser |
 Jiří Lábus a Oldřich Kaiser při slavnostním večeru pro Václava Havla v Národním divadle. (30. ledna 2003) |
 Naďa Konvalinková na jednom jevišti se svým manželem Oldřichem Kaiserem ve hře Byl to pták aneb Romeo a Julie po třiceti letech. |
 Ve filmu Žralok v hlavě režisérky Marie Procházkové hraje Oldřich Kaiser roli jako z vlastního života: podivín se spoustou zájmů, kterého lidi nechápou. |
 Jiří Lábus a Oldřich Kaiser ve filmu Non plus ultras. |
 Poprvé dcera Oldřich Kaisera Karolína (vlevo) vystoupila s protikomunistickým prohlášením během premiéry filmu Non Plus Ultras. |
