"Vyznávám ono známé Kantovo krédo: Největší divy na světě jsou hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně," svěřuje se přední odborník na léčbu neplodnosti profesor Ladislav Pilka
Pane profesore, lze neplodnost vůbec pokládat za nemoc?
Podle prohlášení Světové zdravotnické organizace je neplodnost manželského páru skutečně nemocí, kterou je nutno léčit jako každou jinou. Člověk není v tomto případě indisponovaný z vlastní vůle. Neplodnost sice nebolí, ale třeba schizofrenie a jiné duševní nemoci také ne.
Umělé oplodnění jako řešení ovšem není přijatelné pro každého. Věřícím Pánbůh ukládá, aby se smířili, obětovali se třeba pro cizí děti. Není v tom přece jen určitá logika pokory vůči "čemusi vyššímu", Bohu, přírodě?
Kdybychom se podřídili podobné logice, potom medicína ztratí smysl. Někdo dostane rakovinu a vy mu řeknete: Pánbůh ti zkrátka vyměřil kratší čas. Copak to jde? Vím, že naše práce není přijímána jednoznačně. Umělé oplodnění zpochybňuje i pololaická veřejnost, jako třeba spisovatel Ludvík Vaculík. Pastýřský list papeže nepovoluje umělé oplodnění z žádných důvodů stejně jako interrupci. Přesto se v mé ordinaci objevuje mnoho věřících žen. Touha po dítěti je silnější.
Kde se bere v člověku tak silná potřeba zplodit vlastního potomka? Chceme po sobě zanechat stopu?
Je to jednoduše biologický zákon, norma. Samotný moment vzniku života je třeba příjemnou záležitostí, ale těhotenství a porod neznamená vůbec nic příjemného, a přesto je všechny ženy stále podstupují. U muže není tento pud tak silný, ale rozmnožování máme zakódováno v genech.
Jak se pacientky smiřují se špatnou zprávou, že pro ně už nelze nic udělat?
Řekl bych, že větší psychický stres prodělávají jednodušší ženy, pro které vede přirozená křivka od sexu k mateřství a v dítěti vidí smysl života. Vzdělané a emancipované ženy se s tímto handicapem zpravidla vyrovnávají lépe, protože dovedou svoji motivaci zaměřit jinam.
Lidé jako vy bývají zcela pohlceni svým bádáním, touhou přírodu obelstít. Není štěstí pacientek, které z vaší nemocnice odcházejí s dítětem, jen něco jako vedlejší produkt?
Dělám to v první řadě proto, že těm ženám chci pomoci. A je to pro mne úžasný doping, když léčba skončí narozením dítěte. V mém oboru je výsledek velmi zjevný, to v medicíně málokdy vidíte. Já vím, že u pětadvaceti procent pacientek máme úspěch, a tedy, že každá čtvrtá odchází spokojena. Metody asistované reprodukce dnes už přestávají být něčím výjimečným. Jenom v České republice se už rodí ze zkumavky jedno procento dětí, a to je celá tisícovka.
Viděl jste s odstupem času některé z "vašich" dětí? A jaký jste měl pocit?
Těch dětí jsou už desítky, ale někteří rodiče se stydí za způsob, jakým přišly na svět, a tají to. Od mnohých naopak dostávám zprávy, fotografie, poděkování. Jestli chcete slyšet, že se cítím jako nějaký Santa Claus, nebo dokonce jako druhý otec těch dětí, tak to ne. Možná si vylepšuji vlastní bilanci, protože sám mám pouze jednu dceru.
Nedávno se na vás obrátila matka s přáním donosit dítě své dceři, která nemá dělohu. Vyvolalo to rozruch. Dostal jste se do střetu s etikou a právem, nemohl jste jí pomoci. Jak pohlížíte na problém náhradního mateřství?
Z hlediska medicíny je to poměrně jednoduchý zákrok, a ačkoliv vyvolává právní problémy, myslím, že by se takové věci neměly paušálně odmítat. V některých zemích legislativa náhradní mateřství umožňuje, u nás je matkou jedině žena, která dítě porodí. Mám za to, že by měly existovat výjimky, zrovna třeba v případě, o kterém mluvíte.
Kdyby to vyšlo, nebál byste se komplikací? U vánočního stromečku se třeba sejde rodina s dítětem a dvě ženy, z nichž každá bude mít v jistém smyslu právo nazývat se jeho matkou. Není to rána tradiční rodině?
Je, ale konkrétní jedince může učinit šťastnými. Víte, v reprodukční medicíně se dají dělat ještě daleko větší kouzla a bude těžké uhlídat tu hranici. Jakmile lidstvo jednou něco umí, tak to dělá, protože v něm zkrátka existuje vnitřní puzení jít dál. Kdyby je člověk v sobě neměl, zůstaneme třeba u čtení a psaní.
Vy sám jste nepropadl pokušení udělat nějaký zákrok načerno, ať už ve jménu vědeckého poznání, nebo na naléhání pacientky?
Nikdy. Na to mám dost silné morální a etické brzdy. Myslím, že bez nich by člověk neměl dělat medicínu, ačkoliv i takoví lékaři se najdou.
Měl jste ve své kariéře období pochybností, kdy se vám nedařilo, nebo to byla přímá cesta vzhůru?
Pocity bezmoci a zmaru jsem zažíval v osmdesátých létech, ale ne kvůli medicíně. Tehdy mi soustavně sdělovali, že musím z politických důvodů odejít z brněnské fakultní porodnice někam na okres a já měl rozděláno spoustu práce. Nakonec to ale dobře dopadlo.
Co to bylo za politické důvody?
Asi jsem nebyl zřetelněji angažovaný. Já začal být politicky nespolehlivý už jako medik. Můj soused na mě tehdy napsal, že pocházím z katolické rodiny, že můj dědeček byl kostelník a já chodil ministrovat. Jak prý se takový člověk může starat o zdraví pracujícího lidu. To všechno jsem se ale dozvěděl teprve před třemi lety, když se mi dostaly do rukou kádrové materiály. Byl to šok. Cítil jsem se ponížený. Ten člověk k nám chodil třikrát týdně loudit po otci skleničku a já později léčil jeho děti.
Promluvil jste si s ním? Neměl jste chuť si to s ním vyřídit?
Měl, ale nevyřídil. V prvním návalu zlosti jsem chtěl ty materiály oxeroxovat a rozvěsit po vsi. Pak jsem si řekl, že mi ten soused musel asi hodně závidět. Byl jsem v Hradčovicích první, kdo šel na medicínu. Pak už se to se mnou nějak táhlo. Pamatuji si, že při zkoušce z marxismu-leninismu o mně asistentka napsala: Výtečně připraven, známka výborně, ale přednesenému nevěří.
A měla pravdu?
No měla, ale nevím, jak to poznala. Já to nedával nijak najevo. Patřil jsem spíše do skupiny, která si své názory nechávala pro sebe a beru to jako svoje charakterové minus. Ale ve mně zkrátka nebylo takové to hrdinství. Nikdy jsem se nedal zašlapat, ale někdy se nedovedu s patřičnou razancí postavit ani zlu, které se mi děje. Možná je právě tahle vlastnost hlavním důvodem, proč se hodně věnuji všem možným otázkám medicínské etiky. Možná si tím cosi vnitřně kompenzuji.
Vyrůstal jste ve věřící rodině, nakolik vás formovala?
Jsem sice pokřtěný katolík, ale život mě utvářel jinak. Já vyznávám to známé Kantovo: Největšími divy na světě jsou hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Tam je něco, co mě hlídá, abych nepochybil. Hodně mladých lidí se teď uchyluje k náboženství a já přemýšlím, čím to je. Patrně je tento svět tak špatný, že hledají nějakou naději. I dcera mě překvapila tím, že si vymínila svatbu v kostele a nechala pokřtít syna. Asi v ní od prarodičů zůstalo povědomí, že víra je pro život nějak důležitá.
Zmínil jste se o rodné vesnici, kde se zrovna moc lékařů neurodilo. Ve vaší rodině žádný nebyl?
Ani náhodou. Hradčovice u Uherského Brodu leží v chudém zemědělské kraji a můj otec byl rolník. Žili jsme ten nejobyčejnější život, včetně pravidelných návštěv kostela. Bylo nás doma sedm dětí a já se musel těžce probíjet, když jsem se chtěl udržet na studiích.
Jak vůbec v takové rodině uzraje rozhodnutí stát se lékařem?
Je to zvláštní, ale já jsem to vnitřně věděl už v šesté třídě. Nepředcházel tomu žádný zjevný podnět a já dodnes nevím, proč se ve mně náhle vynořila potřeba dělat medicínu a nic jiného. Každý si volí cestu. Pokud se někomu líbí žít v hájovně uprostřed lesa, ať tak žije. Ve mně je nějak zakotvena potřeba stoupat po žebříčcích stále výš. Když jsem poznal, že mohu najednou sám medicínu vést dopředu, když jsem začal mít úspěchy, strhlo mě to. S výsledky se objevily další možnosti a já mohl zase o stupínek postoupit.
Proč jste se rozhodl právě pro gynekologii?
Byla to spíš souhra náhod než moje rozhodnutí. Na umístěnku mě poslali do Přílep u Holešova, kde v takovém zámečku měli pouze oddělení gynekologie a porodnictví. Dřepěl jsem tam osm let a napsal asi sto sedmdesát výpovědí, ale tenkrát nešlo odejít jen tak. Přesto jsem drápkem uvízl v oboru a nakonec jsem vyhrál konkurs do brněnské porodnice. Tady zatím s léčbou ženské neplodnosti jen koketovali. Čím víc jsem tomuto problému začínal rozumět, tím víc mě to pohlcovalo. Když jsem zjistil, že chirurgická léčba pomůže otěhotnět jenom čtyřiceti procentům neplodných žen, začali jsme se zabývat otázkou, jak vejcovod obejít. A tím jsme se dostali k problematice asistované reprodukce.
Vypadáte jako spokojený a vyrovnaný člověk. Promiňte, ale moc mi to nejde dohromady s tím, kolik toho víte. Ve vašem oboru přece existuje tolik dokladů o tom, jak to jde s lidstvem s kopce?
Ano, je tu pár varovných signálů. Jednomu z nich se říká selhávání elit a je to celosvětový úkaz. Společnost není vedena dělnickou třídou, ale několika elitními skupinami. Jenže vzdělaným a inteligentním lidem se rodí stále méně dětí a z toho mála ještě část jde bokem a vytváří si svůj životní styl.
Nebo rapidně klesající plodnost mužů! Ještě před padesáti lety měli muži sto milionů spermií, dnes už jenom kolem dvaceti milionů. Domnívám se, že v přírodě existují určité mechanismy, které neznáme, a jestli je nějak porušíme, může se epizoda života lidí na zemi klidně uzavřít.
Věštíte konec světa? Klesající plodnost mužů se přece většinou dává do souvislosti se špatným životním prostředím a dalšími negativními vlivy civilizace.
Může v tom být ekologie, ale stejně tak v tom může být i nějaký skrytý zákon, tedy fatální záležitost. Třeba je nám souzeno, že za dalších dvacet let budeme jásat nad každou pohyblivou spermií. A pak... Víte, začal jsem teď v kontextu s umělým oplodněním trochu pronikat do genetiky. Oba tyto směry mám v hlavě a vím, jak je propojit. Myslím, že se brzy budeme hodně divit.
Čemu třeba?
Už se ví, že existuje gen, který způsobuje cukrovku, jiný zase stárnutí, další inteligenci. Vědci jsou už nyní na stopě genu, který všechno roztáčí, který řídí naše vnitřní hodiny a obsahuje třeba i informaci, kdy zemřete. Představte si, že existuje gen, který řídí vaše vzdělání, chování, to, že se teď usmíváte.
Chcete říct, že člověk může být až takto naprogramovaný? To by nebyla dobrá zpráva zejména pro ambiciózní jedince, kteří za výkony vidí svoje schopnosti a aktivitu. Tedy ani pro vás ne.
A teď si představte ten obrovský balík nových etických problémů. Váš gen třeba obsahuje informaci, že v pětašedesáti zemřete na rakovinu ledvin. Měla byste se to dozvědět? A co když se o tom dozví pojišťovna...
Pořád ještě mluvíte vážně?
No ano, ale moje slova teď chápejte spíš jako okouzlení oborem, zvaným molekulární genetika. Ta v sobě skrývá obrovské perspektivy.
Jak vás tak poslouchám, skoro bych řekla, že byste se rád ještě jednou narodil, abyste se mohl s tou genetikou utkat. Vsadím se, že v šesté třídě by na vás znovu přišlo ono nutkání...
A víte, že bych nebyl proti? Medicína je strašně vzrušující a já mám nápadů nejméně na dva takové životy. I tenhle ostouzený svět si zaslouží, abychom to nevzdali, aby ho někdo chtěl zlepšovat.
