David Matásek

David Matásek | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Matásek: Hraní je jistá forma terapie. Mluvíte i o věcech, které vás tíží

  • 5
Herec David Matásek (54) se do dob, kdy byl i muzikant, už nevrací. Herectví pro něj bylo zpočátku terapií, jak se zbavit plachosti. Kvůli roli seriálového policisty si nechal narůst vousy a po letech odhodil kravatu. Postava, kterou jeho děti nejvíce milují, je král v pohádce Tři bratři.

Herectví jste si vybral i přesto, že jste podle vlastních slov introvert. Měla být tato profese pro vás určitou formou terapie?
Vzhledem k tomu, že jsem se pro herectví rozhodoval zhruba v patnácti letech, tak jsem to asi takhle nevnímal. Když se ale podívám zpětně, určitě to nějaká sebeterapie byla. Ať už chcete, nebo ne, hraní nutí člověka mluvit otevřeně i o věcech, které vás třeba tíží. Do role pochopitelně herec promítá i část sebe, je to hodně propojené.

Třeba v seriálech Redakce nebo Letiště, kde jste hrál ne příliš introvertní šéfy?
Fakt, že se schováte za nějakou postavu, vám může umožnit bojovat s určitou plachostí. Lidem, kteří mě dobře znají, není úplně jasné, proč jsem zvolil právě tohle povolání. Vím, že působím spíš uzavřeně, navíc o sobě nerad mluvím. Ale jinak podle mě je sousloví “skromný herec” oxymoron, nic takového neexistuje.

Nesouvisela s vaším založením i entomologie, které jste se v mládí věnoval a ke které se nyní vracíte ve své roli ve hře Dotkni se vesmíru a pokračuj? Navíc se z vás entomologa stal aktivista-ekolog.
Sbíráním brouků v dětství jsem spíš navázal na svého otce, který ve stejném věku sbíral motýly. Odjakživa mám rád přírodu, takže i moje záliba byla jakýmsi přirozeným vyústěním toho všeho, stejně jako potřeba ji chránit. Je pro mě naprosto skličující, když vidím, jak lidstvo s přírodou zachází. Proto se snažím pomáhat, jak můžu.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Ať už v televizi, či v divadle jste ztvárnil reálné české postavy, například spisovatele Pavla Kohouta nebo hokejistu Jaromíra Jágra. Jak se na takové role připravujete?
U Jaromíra to bylo samozřejmě hodně v tom pohybu, o tom jak chodí, jak mluví. Jde navíc o národní poklad, takže jsem k jeho ztvárnění přistupoval s úctou, ale samozřejmě i s jakousi nadsázkou. Nesnažil jsem se ho nějak kopírovat, ale přiblížit se mu, to určitě ano. Osobně jsme se potkali, až když byla ta hra v běhu, takže prostudovat ho v reálu už čas nebyl. V případě Pavla Kohouta o nějaké věrné ztvárnění vůbec nešlo, spíš jsme se s Markem Danielem, který hrál skvěle Václava Havla, snažili vytvořit autentickou atmosféru doby, kdy se dávala dohromady Charta 77.

Co se vám hned vybaví, když se řekne číšník Ferda Jirásek?
To byl můj úplně první seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka. Bizarní bylo, že na úplném začátku jsem hrál vrstevníka Josefa Dvořáka, i když nás ve skutečnosti dělilo dvacet let.

Rozpaky kuchaře Svatopluka byl ojedinělý projekt, do kterého se zapojovali i diváci. Co jste si tenkrát o tak netradičním pojetí myslel?
Já to hlasování pomocí rozsvěcování světel v domácnostech, kdy energetické podniky následně měřily spotřebu elektřiny, vůbec nesledoval. Neměl jsem totiž v té době televizi. Mám pocit, že to celé byl tak trochu podvod na diváky.

V roli hraběte jste se zúčastnil vůbec nejdražšího projektu České televize všech dob, seriálu Já, Mattoni. Jak tento počin dnes vnímáte?
Je dobře, že chce veřejnoprávní televize své diváky vzdělávat. Nejrůznějších nemocnic a ordinací už bylo dost, historická dobovka o reálných postavách je skvělá věc. Ten příběh je moc zajímavý, škoda, že nakonec padl původní záměr propojit v seriálu všechny tři slavné karlovarské rody – tedy Mattoni, Pupp a Becher.

O které roli byste mohl říct, že jste se v ní cítil jako ryba ve vodě? A kterou vaši roli mají nejraději vaše děti?
Děti mají jednoznačně nejradši Tři bratry, protože tatínek hrál konečně v pohádce. Princ by byl samozřejmě lepší, ale to už jsem prošvihl, tak aspoň něco. Role, které mi obecně sedí, jsou spíš ty záporné, rozporuplné postavy, jako byl třeba Jeff Skilling v britské hře Enron, kterou jsme hráli v Národním divadle. Ten člověk stál u počátku ekonomické krize v USA, dokonce zavinil i blackout, kdy byla půlka Spojených států bez proudu. A to všechno proto, že si z elektřiny udělal prvotřídní obchodní komoditu. Je to o podstatě lidské hamižnosti, kterou i my potkáváme ve svých životech a nejsme schopni jí čelit. Pluje kolem nás spousta žraloků, kteří nás požírají, trhají nám maso zaživa a my se na to jen díváme. Díky postavě Skillinga je možné proniknout do myšlení těchto lidí, a následně se naučit jim bránit.

Já, Mattoni (2016)

Bylo nás šest (1986)

Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984)

Jste nejen herec, ale i hudebník. Co vy a hudba dnes?
Už nic. Hudbu sleduji spíš okrajově, a abych se jí věnoval aktivně jako kdysi, to už vůbec ne. Hrával jsem na elektrickou kytaru, která dělá takový rámus, že i ten patří spíš k dospívání, k časům revolty a vzdoru. Abych pankačil ve čtyřiapadesáti, na to už jsem starý.

Na čem teď pracujete?
Ve Stavovském divadle chystáme úžasnou komedii Mlynářova opička, která je ovšem spojená s obrovskou dřinou. Málokoho asi napadne, že vytvořit dobrý humor na divadle je pro herce snad nejtěžší úkol vůbec. Chystá se další řada seriálu Polda, který mě moc baví. Asi po patnácti letech jsem kvůli té roli odhodil kravatu, nechal si narůst vousy a od těch různých nažehlených rozumbradů, které jsem hrál, jsem teď lehce testosteronový chlapík, který snad i smrdí.