* Jak jste žili, když vám bylo deset?
Dara: Vím to přesně - mimo školu jsem trávila veškerý čas ve studiu, za sebou měla tři sta koncertů, pět filmů a chystala jsem se do Česka, kde o mě projevil zájem božský Kája. Chtěl společně zpívat Zvonky štěstí.
* Byla jste šťastná?
Dara: Nesmírně. Už jako čtyřletá jsem věděla, že tohle chci.
Matěj: To já chtěl být v deseti profesionální indián a odmalička jsem se na to připravoval - musíte začít tím, že kouříte dýmku míru. Jinak jsem chodil na judo, měl partu a neposlouchal vůbec žádnou hudbu.
* Jasně. A když vám bylo patnáct?
Dara: To už jsem v Praze na konzervatoři, žiju se sestrou a měním se v dospělou... Brzo jsem pochopila, že i o rodiče se spíš postarám já, protože jsem vydělávala víc než táta, hurá, a tak jsem se stala minihlavou rodiny.
Matěj: U mě přišel životní zlom - chodil jsem do prváku na Umprumku a ještě pořád žádnou hudbu neposlouchal...
* ... ani Darinu?
Matěj: Její písničku s Karlem samozřejmě jo.
Dara: Tu bohužel znali všichni, člověk ani nemusel mít rádio.
Matěj: No a jednou jsme šli se třídou do barrandovských ateliérů, kde nám pustili klip Pražského výběru - a to mi obrátilo život naruby... Vzápětí jsem začal poslouchat punk, muzika se stala důležitou, a s ní i skejt, do kterého jsem začal šlapat jako do sportu.
Dara: Ten Výběr mě neoslovil, přestože jsem byla na jejich koncertě a chtěla je pochopit.
Matěj: Pro mě jsou v Česku tím nejvýznačnějším - nejvíc předběhli svou dobu.
* Někdy v patnácti se taky začíná zevlovat po hospodách...
Dara: Já byla mimo. Zpívala jsem ve stáji Ládi Štaidla, takže jsem hodně jezdila s Karlem Gottem. V Německu byly jeho koncerty často podmíněné mojí účastí a písní Zvonky štěstí.
* Takže jste si slušně vydělávala.
Dara: Tátovi jsem koupila auto. Sice uno, ale hezký, modrý.
* Co bylo nejdůležitější ve dvaceti?
Matěj: Pořád skejt a punk, ale taky jsme se s bráchou dohodli, že konečně založíme pořádnou kapelu a naučíme se hrát na svůj nástroj. Začal jsem intenzivně cvičit na kytaru.
Dara: U mě se touhle dobou kariéra na chvíli zastavila. Došlo mi, že cesta s Láďou Štaidlem není pro mě, že nechci být Ivetka Bartošová. Že si chci hudbu psát sama a dělat ji s mladšími. Mnohokrát za sebou jsem Láďovi řekla „ne, tohle zpívat nebudu“, až nebyla jiná možnost než se přátelsky rozejít. Respektive, z mé strany to bylo přátelské, ale on to asi neskousl dodnes.
Když se perou tanečníci...
Dara: Vím to přesně - mimo školu jsem trávila veškerý čas ve studiu, za sebou měla tři sta koncertů, pět filmů a chystala jsem se do Česka, kde o mě projevil zájem božský Kája. Chtěl společně zpívat Zvonky štěstí.
* Byla jste šťastná?
Dara: Nesmírně. Už jako čtyřletá jsem věděla, že tohle chci.
Matěj: To já chtěl být v deseti profesionální indián a odmalička jsem se na to připravoval - musíte začít tím, že kouříte dýmku míru. Jinak jsem chodil na judo, měl partu a neposlouchal vůbec žádnou hudbu.
* Jasně. A když vám bylo patnáct?
Dara: To už jsem v Praze na konzervatoři, žiju se sestrou a měním se v dospělou... Brzo jsem pochopila, že i o rodiče se spíš postarám já, protože jsem vydělávala víc než táta, hurá, a tak jsem se stala minihlavou rodiny.
Matěj: U mě přišel životní zlom - chodil jsem do prváku na Umprumku a ještě pořád žádnou hudbu neposlouchal...
* ... ani Darinu?
Matěj: Její písničku s Karlem samozřejmě jo.
Dara: Tu bohužel znali všichni, člověk ani nemusel mít rádio.
Matěj: No a jednou jsme šli se třídou do barrandovských ateliérů, kde nám pustili klip Pražského výběru - a to mi obrátilo život naruby... Vzápětí jsem začal poslouchat punk, muzika se stala důležitou, a s ní i skejt, do kterého jsem začal šlapat jako do sportu.
Dara: Ten Výběr mě neoslovil, přestože jsem byla na jejich koncertě a chtěla je pochopit.
Matěj: Pro mě jsou v Česku tím nejvýznačnějším - nejvíc předběhli svou dobu.
* Někdy v patnácti se taky začíná zevlovat po hospodách...
Dara: Já byla mimo. Zpívala jsem ve stáji Ládi Štaidla, takže jsem hodně jezdila s Karlem Gottem. V Německu byly jeho koncerty často podmíněné mojí účastí a písní Zvonky štěstí.
* Takže jste si slušně vydělávala.
Dara: Tátovi jsem koupila auto. Sice uno, ale hezký, modrý.
* Co bylo nejdůležitější ve dvaceti?
Matěj: Pořád skejt a punk, ale taky jsme se s bráchou dohodli, že konečně založíme pořádnou kapelu a naučíme se hrát na svůj nástroj. Začal jsem intenzivně cvičit na kytaru.
Dara: U mě se touhle dobou kariéra na chvíli zastavila. Došlo mi, že cesta s Láďou Štaidlem není pro mě, že nechci být Ivetka Bartošová. Že si chci hudbu psát sama a dělat ji s mladšími. Mnohokrát za sebou jsem Láďovi řekla „ne, tohle zpívat nebudu“, až nebyla jiná možnost než se přátelsky rozejít. Respektive, z mé strany to bylo přátelské, ale on to asi neskousl dodnes.
Když se perou tanečníci...
* Dostáváme se do doby, kdy vám bylo pětadvacet.
Matěj: Rozjížděl se Wohnout, ale přišla deziluze. Dobře, velká firma nám vydala desku, to byl pro klubovou kapelu trhák, jenže pak máte koncert za Prahou a přijde pět lidí. Až po pár letech na nás začali chodit.
* Proč, když se kapela kdovíjak nezměnila?
Matěj: Končila zrovna nějaká špatně navštěvovaná šňůra a říkali jsme si, kašlem na to. Rozpustíme kapelu a já třeba budu dál fotit, i když s nelibostí. Ale pak se to otočilo, nechápu proč. Snad pomohlo, že jsme jako jedni z prvních začali nakopávat naše internetové stránky. Řekli jsme si: Nehrajou nás rádia, tak zkusíme komunikovat přes web, a stránky si získaly vysokou návštěvnost dřív, než si i ostatní uvědomili sílu internetu.
* Daro, kdo chodí na vaše koncerty?
Dara: Hlavně holky. Když si najímám tanečníky, tak se o místo perou kvůli tomu, že jsou v mém hledišti vždycky dobrý roštěnky.
* Takže ty holky přijdou kvůli tanečníkům a vy jste skoro zbytečná.
Dara: Snad ne. Jsou to ženské zhruba v mém věku, které baví moje texty, muzika, ale i ten zbytek. Nestydím se za to, že nejde jen o hudbu, ale i o image. Baví mě třeba móda a pro tyhle holky tu možná není nikdo jiný, s kým by se mohly ztotožnit. Já jsem fifi, ale to k ženství patří; připadá mi normální, že chci vypadat dobře a pečuju o sebe od hlavy po paty. Přiznávám: Tímhle trávím spoustu času.
* Dobře. A když vám bylo třicet?
Dara: To už jsem spolupracovala s dýdžeji. Začala jsem inklinovat k taneční scéně a krom toho, že mě to těšilo, byla ta hudba i v kurzu - příjemně se to propojilo. A není to póza. Opravdu je spousta dobré chemické muziky, která mě baví.
* Vás taky, Matěji?
Matěj: Když u nás začaly první party, ve Slováči, tak prostě přijeli do Prahy zmaštění Holanďani a celá naše parta si řekla, jdem na ně, žerou se tam tripy. Jinak mě ta hudba nezaujala, ale od té doby už jsem slyšel pár dobrých tanečních věcí.
* Co jste dělal ve třiceti vy?
Matěj: Začali jsme se hudbou živit, i když mám doteď trošku rozporuplný pocit. Za některé věci by se peníze brát neměly a hudba je jednou z nich...
Dara: Přiznávám, že tohle řeším míň.
Matěj: Nakonec jsem si aspoň řekl, že nikdy neuděláme notu, o které bychom nebyli přesvědčení, že je dobrá.
* Uměli byste hrát horší noty, které by vydělávaly víc?
Matěj: Kdyby přišel někdo z lentilek a řekl, složte hit pro lentilky, ať je to pořádně blbý, tak to by musely být hodně velký peníze.
Máte číslo na Usámu?
* Kdy jste, Daro, prvně slyšela Wohnouty?
Dara: To jsem chodila s Petrem Vlasákem.
* S tím, který vyrábí trenky?
Dara: Je to jejich velký fanoušek, Wohnouty poslouchal v autě a mně přišli vtipní - to je jediné, co si pamatuju. Zpívali, že ji někdo má ryšavou... To jsi složil ty?
Matěj: Já složil jenom slovo ryšavá, brácha zbytek.
Dara: Aha. Ale pořádně jsem si Wohnout poslechla, až když jsem si Matějovi řekla o nové cédéčko, a upřímně - moc se mi líbí. Je to vymyšlené do drobností, nad ničím se nemávlo rukou, frajeři si s tím hráli a musela u toho být sranda. Poslouchám ho v autě, a když jsem někomu půjčila vůz, tak se strašně divil: „Co to je?“ Tak říkám: „No táta.“
* Táto, co vy říkáte na Dařiny desky?
Matěj: Neznal jsem je, ale pak mi půjčila tu poslední, D1, a má to laťku. Čekal jsem pop anebo house, který neumím poslouchat, ale jsou to super postavený melodie a ona výborně zpívá. Když jsem ji pak viděl se živou kapelou, tak mi připadalo, že by z ní mohla být hvězda festivalů, kterou bych si poslechl radši než třeba Pehu... Je to pop na úrovni.
* Nebyl to pro kluky z kapely šok, když jste začal chodit s ikonou showbyznysu?
Matěj: Člověče, ani ne. Byli v pohodě a těšili se, že z Dariny vymámím telefony na známý lidi. My si totiž měníme čísla na celebrity.
* Co s nimi děláte?
Matěj: Nic. Vzniklo to z nudy, kterou zažíváme v dodávce. Čísla si vyměňujeme - třeba jednoho Bartošku za Kotka s Mádlem.
* Zač mi vyměníte Livii Klausovou?
Matěj: Za číslo na uklízečku? Klausovou fakt nechci... Usáma bin Ládin by se mi hodil, s tím by se pak dobře handlovalo.
* Daro, co říkáte třeba na to, že ač Wohnouti vyhráli Anděla za desku roku, do Ostravy si pro něj nepřijeli?
Dara: Naprosto tomu rozumím, kluci takhle žijou. Určitě desku netočili proto, aby si pak šli sednout do hlediště, jestli jim někdo dá Anděla. Ale pak z toho měli upřímnou radost.
Matěj: Radost byla a alkohol taky nějakej.
Matěj: Rozjížděl se Wohnout, ale přišla deziluze. Dobře, velká firma nám vydala desku, to byl pro klubovou kapelu trhák, jenže pak máte koncert za Prahou a přijde pět lidí. Až po pár letech na nás začali chodit.
* Proč, když se kapela kdovíjak nezměnila?
Matěj: Končila zrovna nějaká špatně navštěvovaná šňůra a říkali jsme si, kašlem na to. Rozpustíme kapelu a já třeba budu dál fotit, i když s nelibostí. Ale pak se to otočilo, nechápu proč. Snad pomohlo, že jsme jako jedni z prvních začali nakopávat naše internetové stránky. Řekli jsme si: Nehrajou nás rádia, tak zkusíme komunikovat přes web, a stránky si získaly vysokou návštěvnost dřív, než si i ostatní uvědomili sílu internetu.
* Daro, kdo chodí na vaše koncerty?
Dara: Hlavně holky. Když si najímám tanečníky, tak se o místo perou kvůli tomu, že jsou v mém hledišti vždycky dobrý roštěnky.
* Takže ty holky přijdou kvůli tanečníkům a vy jste skoro zbytečná.
Dara: Snad ne. Jsou to ženské zhruba v mém věku, které baví moje texty, muzika, ale i ten zbytek. Nestydím se za to, že nejde jen o hudbu, ale i o image. Baví mě třeba móda a pro tyhle holky tu možná není nikdo jiný, s kým by se mohly ztotožnit. Já jsem fifi, ale to k ženství patří; připadá mi normální, že chci vypadat dobře a pečuju o sebe od hlavy po paty. Přiznávám: Tímhle trávím spoustu času.
* Dobře. A když vám bylo třicet?
Dara: To už jsem spolupracovala s dýdžeji. Začala jsem inklinovat k taneční scéně a krom toho, že mě to těšilo, byla ta hudba i v kurzu - příjemně se to propojilo. A není to póza. Opravdu je spousta dobré chemické muziky, která mě baví.
* Vás taky, Matěji?
Matěj: Když u nás začaly první party, ve Slováči, tak prostě přijeli do Prahy zmaštění Holanďani a celá naše parta si řekla, jdem na ně, žerou se tam tripy. Jinak mě ta hudba nezaujala, ale od té doby už jsem slyšel pár dobrých tanečních věcí.
* Co jste dělal ve třiceti vy?
Matěj: Začali jsme se hudbou živit, i když mám doteď trošku rozporuplný pocit. Za některé věci by se peníze brát neměly a hudba je jednou z nich...
Dara: Přiznávám, že tohle řeším míň.
Matěj: Nakonec jsem si aspoň řekl, že nikdy neuděláme notu, o které bychom nebyli přesvědčení, že je dobrá.
* Uměli byste hrát horší noty, které by vydělávaly víc?
Matěj: Kdyby přišel někdo z lentilek a řekl, složte hit pro lentilky, ať je to pořádně blbý, tak to by musely být hodně velký peníze.
Máte číslo na Usámu?
* Kdy jste, Daro, prvně slyšela Wohnouty?
Dara: To jsem chodila s Petrem Vlasákem.
* S tím, který vyrábí trenky?
Dara: Je to jejich velký fanoušek, Wohnouty poslouchal v autě a mně přišli vtipní - to je jediné, co si pamatuju. Zpívali, že ji někdo má ryšavou... To jsi složil ty?
Matěj: Já složil jenom slovo ryšavá, brácha zbytek.
Dara: Aha. Ale pořádně jsem si Wohnout poslechla, až když jsem si Matějovi řekla o nové cédéčko, a upřímně - moc se mi líbí. Je to vymyšlené do drobností, nad ničím se nemávlo rukou, frajeři si s tím hráli a musela u toho být sranda. Poslouchám ho v autě, a když jsem někomu půjčila vůz, tak se strašně divil: „Co to je?“ Tak říkám: „No táta.“
* Táto, co vy říkáte na Dařiny desky?
Matěj: Neznal jsem je, ale pak mi půjčila tu poslední, D1, a má to laťku. Čekal jsem pop anebo house, který neumím poslouchat, ale jsou to super postavený melodie a ona výborně zpívá. Když jsem ji pak viděl se živou kapelou, tak mi připadalo, že by z ní mohla být hvězda festivalů, kterou bych si poslechl radši než třeba Pehu... Je to pop na úrovni.
* Nebyl to pro kluky z kapely šok, když jste začal chodit s ikonou showbyznysu?
Matěj: Člověče, ani ne. Byli v pohodě a těšili se, že z Dariny vymámím telefony na známý lidi. My si totiž měníme čísla na celebrity.
* Co s nimi děláte?
Matěj: Nic. Vzniklo to z nudy, kterou zažíváme v dodávce. Čísla si vyměňujeme - třeba jednoho Bartošku za Kotka s Mádlem.
* Zač mi vyměníte Livii Klausovou?
Matěj: Za číslo na uklízečku? Klausovou fakt nechci... Usáma bin Ládin by se mi hodil, s tím by se pak dobře handlovalo.
* Daro, co říkáte třeba na to, že ač Wohnouti vyhráli Anděla za desku roku, do Ostravy si pro něj nepřijeli?
Dara: Naprosto tomu rozumím, kluci takhle žijou. Určitě desku netočili proto, aby si pak šli sednout do hlediště, jestli jim někdo dá Anděla. Ale pak z toho měli upřímnou radost.
Matěj: Radost byla a alkohol taky nějakej.
Česká SuperStar je zkostnatělá
* Jaký dnes máte vztah k bulváru?
Dara: To je dané žánrem - k popu bulvár patří, přestože mě to štve. Pop je nablýskanější, povrchnější a já dostávám tím víc nabídek, čím víc jsem vidět.
* Nikdy jste bulváru nenabízela drby?
Dara: Rozhodně ne, i když jsem možná jedna z mála. Byla jsem několikrát u toho, že novinářům při rozhovoru zazvonil telefon, kde se ozvala nějaká interpretka, že jejímu synovi narostl zoubek, tak jestli si to přijdou vyfotit.
* Matěji, vy byste s bulvárem mluvil?
Matěj: Pro mě to je cizí svět; buď jste revizor, anebo tohle. Ale nemůžu je házet do jednoho pytle - přišel za náma kluk z Blesku a udělal nezávadný rozhovor jenom o hudbě. Jenže to bylo do doby, než jsem začal chodit s Darinou. Dnes vím, že by se rozhovor točil kolem něčeho jiného, a to nechci.
* Musíte se kvůli bulváru víc kontrolovat? Když mi teď řeknete, že si občas zakouříte trávu, tak oni zítra napíšou o skandálu: Dara chodí s feťákem.
Matěj: Já nepokládám trávu za nic špatného, takže pozor si dávat nebudu. Nestydím se a těch článků se ke mně dostane jen málo.
* Dara je velmi žádaná na firemních večírcích. Nezačnete je, Matěji, taky objíždět?
Matěj: Rozhodně ne.
Dara: To jsou naše dva světy, které si plujou pokojně vedle sebe. Matěj je chytrej a ví, že to není potřeba řešit - já myslím, že nedělám nic ponižujícího, a řeknu si o peníze, které mi za to stojí.
Matěj: Mě živí hudba slušně a nemám potřebu dělat večírky. Vyzkoušeli jsme si to, ale my pod sebou potřebujeme mít kotel lidí, bez toho jsme v koncích. Před deseti lety jsme jedinkrát hráli pro společnost, která obchoduje s banány, a měli z toho trauma. V půlkruhu stáli lidi, kteří nás neposlouchali. Tenkrát jsme si stanovili takovou cenu na večírek, že to nepůjde - asi milion.
Dara: Taky si nedělám iluze, že by tam poslouchali hudbu. Koukají na moje dvě tanečnice, na to, jak vrtím zadkem a co mám na sobě. Když jde o hudbu, tak udělám turné, na kterém mám za sebou živé muzikanty.
* Jak často vám chodí pozvání do televizí?
Dara: Někdy se ozve jedna a vzápětí všechny další, ale pak mě třeba celý rok není vidět.
* Odmítáte někdy?
Dara: Ano, pořady, na které se sama ráda nekoukám. Ale klidně zazpívám na Fotbalistovi roku, protože moji blízcí kámoši jsou Hedvika a Honza Kollerovi, sport mě baví a jsou tady oceňovaní lidé, kteří něco umí.
Matěj: Na nás to tak dvakrát za rok televize zkusí, ale striktně odmítáme. Třeba přesně toho Fotbalistu roku.
Dara: I když fotbalisti Wohnouty poslouchají, Honza Koller určitě.
Matěj: Jenže pro nás jsou dobré jen hudební pořady, kde jde náš klip, jinam nepatříme.
* Například Eso s Leošem Marešem?
Matěj: V pohodě. Já Eso pár let neviděl, protože je brzo ráno, ale jdeme tam, i když pak máme špatné reakce od fanoušků na webu. Vysvětlujeme, že je to tam jediný klipový pořad a my máme klip, tak si ho nebudeme pouštět doma.
* Daro, od září budete v porotě slovenské SuperStar. Těšíte se?
Dara: Účinkování v české porotě jsem odmítla a neuvažovala o něm ani vteřinu, ale na Slovensku spojím příjemné s užitečným. Mám tam půlku rodiny a i SuperStar tam vypadá jinak - moderujou ji třeba mladí lidé.
* Jako by to u nás moderovali starci...
Dara: Mně to tak přišlo. Česká SuperStar byla od á do zet zkostnatělá, nepobavila mě, ani moc nepřekvapila. Kromě Anety nebyl nikdo moc výrazný, kdežto na Slovensku snad všichni. Matěj: Slováci udělají televizní pořady tak, že mají šmrnc, zatímco u nás to je Televarieté pořád dokola. Jeden režisér Adamec, nebo kdo, dokola. Dokavad nevymřou, tak to tady bude takhle vypadat... A pokud jde o SuperStar, tak jsem se vždycky radši díval na Hvězdnou pěchotu, ta mě bavila. Když vyhrála Langerová, tak jsme koukali na pět posledních kol, protože to běželo u nás v hospodě, ale o dvojce jsem ani nevěděl, a najednou bylo po finále. Mně je líto těch soutěžících; zažijou pět minut blbý slávy, a pak se asi špatně padá dolů. Dara: Souhlasím, ale na Slovensku je to jinak. Tam třeba první čtyři v pořadí vydávají, prodávají, ví se o nich a jsou to muzikanti. Nechci zavrhnout všechny z Česka, ale tady byl muzikant snad jen Bende. Jinak málokdo v SuperStar pochopil, že když uspěje tam, tak to neznamená vůbec nic.
Matěj: Kdo vám natočí album, když neskládáte písničky a texty? Na firmě sáhnou po páprdovi, co tu točí desky už čtyřicet let všem...
Útok mexických štěnic
* Daro, víte, že i Matěj ovlivňoval módu?
Dara: Donedávna jsem netušila, že je tak zdatný s holicím strojkem, že umí udělat na hlavě různé ornamenty...
Matěj: Když jsme kdysi založili kadeřnický salon, tak jsem tam tři roky stříhal.
* Umíte uplést dredy?
Matěj: Sám jsem byl jeden z prvních, kdo v Praze dredy nosil, a naposledy jsem je dělal tak před pěti lety. Je to největší vopruz.
* Kdo je kdysi pletl vám?
Matěj: Já si je dělal sám.
Dara: Fakt?
Matěj: Buď je upleteš, nebo si prostě vlasy zničíš a ony začnou kostnatět. Vždyť můžeš potkat dost starých lidí s dredama: favoritem byla paní, co jezdila ve stejné tramvaji jako my, a jak se nečesala, vzadu měla tenisák... A já jsem zvolil tenhle styl, protože jsem vídal fotky dredařů z Ameriky, a kámoš mi řekl: „To se nesmíš mejt.“ Za tři měsíce byly vlasy tak zničený, že je stačilo promnout mezi dlaněma.
* Daro, vy jste si někdy vlasy ničila?
Dara: To víte, že byly různé trvalé - teď se tomu směju a říkám si, jak jsem vypadala zrůdně. Osmdesátky byly zákeřný...
* Záleží dnes Matějovi na módě?
Matěj: Dřív jsem chtěl vypadat jinak než ostatní, ale tehdy to plnilo svou funkci. Podstatou punku bylo, že nás štval normální život a dělalo nám dobře, když se ostatní zhnuseně koukali. Proto jsem třeba brzo začal s náušnicema...
* Jenže teď jste dohola a v uších máte prázdné díry.
Matěj: Už jsem skinhead... Dnes nikdo ani nemrkne, když přijde prvňáček do třídy s červeným čírem, takže to ztratilo smysl. Třeba ty náušnice mi postupně odpadávaly, a poslední dobou jsem si je nějak přeležel a hrozně mě ráno bolelo ucho... Řekl jsem si: Už seš dospělej, vyndej to.
* Daro, lákalo vás někdy cestování s ruksakem, které má rád Matěj?
Dara: Ne. S Matějem jsem takovou dovolenou zažila prvně, ale v Mexiku to bylo v pohodě.
* Měla jste do té doby krosnu na zádech?
Dara: Ne. Ale byla jsem statečná.
* Kolik vážila vaše kosmetická taška?
Matěj: Naštěstí nic, protože jsme ji museli vyhodit. Kosmetika za třicet tisíc šla do koše. Dara: To jsem trošku obrečela. V Madridu řekli, že jsem si měla dát všechno do igeliťáku už u vchodu na letiště, tak jsem jim kosmetiku nechala a tím byla moje batožina odlehčena. Matěj: Ale dobrý to bylo. Zažil jsem už kámošky, které vypadají do pohody, ale pak se šprajcnou, jsou líné a protivné, nechtějí jezdit dál... To s Darou pojedu klidně a rád zase.
* Měli jste v Mexiku nějaké problémy?
Dara: Matěj, to jsou dva v jednom. Někdy se probudí a nemá nejveselejší náladu, což respektuju - po dobrém kafi a cigáru vysvitne slunce. Takže to nezkoumám a nevyčítám.
* Umíte přespat v zablešeném hostelu?
Matěj: Stalo se a vůbec neměla řeči.
Dara: Jeden hotel nebyl úplně dezinfikován a mě vyštípaly poprvé v životě štěnice.
Peníze neřešíme
* Chodíte dnes na společné večírky?
Dara: Ne, máme svoje světy. Já se necpu do jeho, on nemá tendenci vetřít se do mého. Ale když máme volný čas, tak ho netrávíme ani na mých večírcích, ani na Matějových kalbách, ale jdeme se psy na procházku do lesa.
* Matěj opravdu nikdy nešel na VIP večírek?
Dara: Ne, ale já jsem absolvovala jeden Matějův antiVIP v Kozojedech. V pohodě to bylo, rum, zelená, grilování, kluci, kteří vypadají jako Matěj, holky, které vypadají jako kluci...
* Jak se takoví lidé chovají k Daře?
Dara: Mile, byla jsem překvapená. Váhala jsem, jestli tam nebudu za trapnou, ale povídali si se mnou, usmívali se...
Matěj: Samozřejmě, že se lidi k Daře často chovají jinak než k ostatním. Jako mně doteď říkají Matěji, proč tě holky nechtěji, tak Darině budou připomínat do konce života Zvonky štěstí, i když je dávno jinde. Lituju každého, kdo má takhle provařenej ksicht.
* Daro, nevyděláváte vy větší peníze než Matěj, ačkoli na jeho koncerty chodí víc lidí?
Dara: Je to tak. Já dělám turné jednou za rok, jinak mě živí jiná práce, ale peníze jsou tím posledním, co v životě my dva řešíme.
* Matěji, není to nespravedlivé?
Matěj: Jsem spokojený, jak to je. Nevydělávám málo a dělám, co mě baví - to je nejlepší kombinace. Radši budu v tomhle stadiu, než abych vydělával pětkrát víc, ale nebavil se.
*
Spojili je VyVolení
Jak se mohou dát dva tak odlišní lidé dohromady? Před rokem by to nenapadlo ani je, ale pak Matěje pozvali novináři, aby okomentoval pár desek, mezi nimi i novou Dařinu. Vybrali pro něj znělku k VyVoleným - a tu Matěj pochválit nemohl. Jeho soud však vyšel v přísné, neautorizované podobě, a tak se rozhodl omluvit. Sehnal si na Daru číslo. „Napsal mi textovku, já odepsala, že souhlasím - taky bych tu píseň zkritizovala. Ale protože má Matěj smysl pro humor, tak něco vtipně odepsal, já se začala usmívat, a pak jsme šli venčit psy.“
Jak se mohou dát dva tak odlišní lidé dohromady? Před rokem by to nenapadlo ani je, ale pak Matěje pozvali novináři, aby okomentoval pár desek, mezi nimi i novou Dařinu. Vybrali pro něj znělku k VyVoleným - a tu Matěj pochválit nemohl. Jeho soud však vyšel v přísné, neautorizované podobě, a tak se rozhodl omluvit. Sehnal si na Daru číslo. „Napsal mi textovku, já odepsala, že souhlasím - taky bych tu píseň zkritizovala. Ale protože má Matěj smysl pro humor, tak něco vtipně odepsal, já se začala usmívat, a pak jsme šli venčit psy.“
Dara Rolins
Narodila se roku 1972 v Bratislavě a jako desetiletá se poprvé umístila v anketě Zlatý slavík. V prosinci 1984 vystoupila s Karlem Gottem v pražské Lucerně, kde měl premiéru osudový duet Zvonky štěstí. V devadesátých letech pracovala i v USA, na přelomu století se pak vrhla na taneční hudbu. Její zatím poslední deska se jmenuje D1, chystá se její taneční pokračování D2.
Matěj Homola
Kytarista a zpěvák skupiny Wohnout, kterou vede spolu s bratrem Honzou, se narodil v roce 1973. Vystudoval fotografi i a jako fotograf na volné noze se živil deset let. Mezi jeho koníčky patří skateboard, ve kterém patří dlouhodobě k tuzemské špičce, motorka, psi, cestování... Pro Wohnout natočil několik klipů. Jejich poslední album Polib si dědu bylo zvoleno deskou loňského roku.
Narodila se roku 1972 v Bratislavě a jako desetiletá se poprvé umístila v anketě Zlatý slavík. V prosinci 1984 vystoupila s Karlem Gottem v pražské Lucerně, kde měl premiéru osudový duet Zvonky štěstí. V devadesátých letech pracovala i v USA, na přelomu století se pak vrhla na taneční hudbu. Její zatím poslední deska se jmenuje D1, chystá se její taneční pokračování D2.
Matěj Homola
Kytarista a zpěvák skupiny Wohnout, kterou vede spolu s bratrem Honzou, se narodil v roce 1973. Vystudoval fotografi i a jako fotograf na volné noze se živil deset let. Mezi jeho koníčky patří skateboard, ve kterém patří dlouhodobě k tuzemské špičce, motorka, psi, cestování... Pro Wohnout natočil několik klipů. Jejich poslední album Polib si dědu bylo zvoleno deskou loňského roku.
