A když bylo třeba, tak bojovala. Ne za sebe, především za ty, kteří nemohli sami - za pronásledované (stíhané komunistickým režimem), nebo za uprchlíky z různých koutů světa, kteří dnes hledají útočiště v demokratickém Česku.
A jako předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové stále spolurozhoduje o rozdělení milionů korun pro organizace pomáhající těm, kteří se bez pomoci neobejdou. "Vždycky mi byli blízcí lidé ublížení a potřebující pomoc," říká.
Sedí, klidně vypráví a jen občas sáhne po cigaretě. Police v jejím bytě jsou plné knih (a to jich prosím plno ukradli tajní policisté při domovních prohlídkách), obrazů a obrázků. Ano, to je ten byt, kde pražští disidenti oslavovali své opakované návraty z vězení. Kdysi tam bylo opravdu hodně rušno.
"Někdy v polovině sedmdesátých let měla mít v jedné vesnici za Prahou koncert skupina Umělá hmota. Ale ten sál byl najednou zavřený, oni začínali, byli z toho nešťastní. Tak jsem řekla, koncert bude!" Kapelu i posluchače pozvala domů, nechala rozestavět aparaturu a hrálo se. Tu hudbu muselo být slyšet široko daleko, ale nikdo si prý nestěžoval...
Nežít ve lži
Určitou svobodomyslnost zdědila nejspíš po otci. Ale také smysl pro spravedlnost a vlastenectví. Přitom už odmalička měla dost příležitostí, aby (přinejmenším) o spravedlnosti mohla pochybovat. Vlastně hned na začátku: byly jí čtyři, když se její rodiče museli po Mnichovu stěhovat ze svého domova v pohraničí.
A bylo jí jedenáct, když se tam vracela. Byl to hodně smutný návrat domů. "Na německých domech visely bílé vlajky, což znamenalo, že tam kdokoli může vtrhnout a počínat si tam jako vítěz. Ranilo nás to. Otec, povoláním učitel, tam znal lidi, kteří byli vyloženě antifašisty, za ty se dral, jednoho doslova zachránil před sebevraždou. Stydím se za ty, kteří vyháněli Němce jen proto, že byli Němci. V principu odmítám kolektivní vinu," říká.
Ale ani později to nebylo lepší. Po roce 1949 otec skončil s kariérou školního inspektora, stal se řadovým učitelem a učil až do důchodu.
Když se Němcové podařilo ve třiapadesátém "uniknout" z pohraničí na vysokou školu do Prahy, byla ráda. Studovala psychologii, byla to studia na úrovni (zvlášť vzhledem k tehdejším poměrům). Navíc ve volném čase navštěvovala soukromé bytové semináře profesora Jana Patočky. To byla příležitost k seznámení se skutečnou filozofií.
Nebavili se tam o tragických událostech padesátých letech, ale o kultuře, historii, postavení člověka ve světě... Ale od profesora Patočky si později odnesla to nejdůležitější: přesvědčení, že nebude žít ve lži.
Jenže komunistický režim jí to zrovna neusnadňoval. V šedesátých letech se krátce dostala na Západ, a když přišli v létě 1968 Sověti, načas ujela s rodinou do Rakouska, aby vyčkala, co se bude dít. Zatímco jiní utíkali navždy, ona se ještě v listopadu vrátila.
"Nikdy jsem toho nelitovala, nechtěla jsem emigrovat," říká. Ty roky pod vládou jedné strany však využívala po svém. Tu a tam sice pracovala (například jako odborná asistentka na fakultě nebo v logopedické poradně), ale hlavně rodila a vychovávala děti. Za jedenáct let jich měla sedm.
"Měla jsem pocit, že to je to nejlepší, co se dá v té době dělat. Tomu režimu jsem vychovala sedm vší do kožichu," říká žertem. Přestože děti měly kvůli jejím nesmlouvavým postojům občas problémy, nic jí nevyčítaly.
Ani tehdy, když se jim "ztratila" do vězení. I s otcem. Všichni na tom nebyli finančně zrovna nejlíp, a tak je vedla ke skromnosti: "Vzali za své, že nemusí mít značkové věci, že nosí šatstvo jedno po druhém. Pochopili, že musí být skromní vůči světu."
Nezávislá kultura
Na začátku sedmdesátých let začínala normalizace a Němcová ji začala trávit ve veselé společnosti muzikantů, umělců a jejich fanoušků.
Nejdříve publikem vyhledávaných, později pronásledovaných. Řídili se tehdy přesvědčením, že není možné zakázat psát, zpívat, malovat. Vždyť vystavit obrazy je možné ve stodole, hrát je možné v soukromí...
A když komunistický režim zasáhl v zinscenovaném procesu tvrdě proti hudebníkům ze skupiny Plastic People, rozhodla se za ně postavit. "Pochopili jsme to jako normalizační krok a útok na nezávislou kulturu vůbec," říká.
Vzpomněla si na padesátá léta, kdy se masově podepisovaly archy s požadavky tvrdého postihu tehdejších odpůrců režimu. A bála se, že se historie bude zase opakovat. Že po procesu s muzikanty přijde proces se spisovateli... Na ten čas dnes vzpomíná jako na období rezistence a občanské neposlušnosti.
Ale ta doba nebyla tak špatná: "Šlo o to, s humorem přečkat ta léta. Komunismu už nikdo nevěřil. Všechno byl jen strach a prospěchářství," vzpomíná. S přáteli dospěla k názoru, že režimu je třeba se tvrději postavit, a jako jedna z prvních podepsala Chartu.
"Nechtěla jsem, aby se mě jednou děti zeptaly, proč jsme si to všechno nechali líbit. A když byla později podepsána Helsinská deklarace, řekli jsme si, že nemůžeme k té věci mlčet a že přece někdo nemůže být zavřen za to, že přepisuje na stroji fejetony Ludvíka Vaculíka. Nežít ve lži, o to šlo," vysvětluje.
Jenže pak přišla perzekuce. Němcová strávila ve vězení půl roku, její manžel (křesťanský aktivista) ještě déle. Spolu s ní byli odsouzeni další: například Jiří Dienstbier, Václav Havel a Petr Uhl. Vězení bere Němcová jako cennou zkušenost (patří to prý k životu), nebýt toho, že se v Ruzyni zhoršilo její zdraví. Potíže má vlastně dodnes.
A také nebýt strachu o děti: protože byli s manželem ve vězení současně, bála se, že jí úřady děti vezmou a pošlou do domova... Naštěstí se to nestalo. A tak se mohla těšit, když z okna cely viděla své děti na hřišti za věznicí, jak jí mávají. Věděly přesně, které okénko je její. Na mřížku v okně si pověsila malé papričky - kapie, které byly zespodu vidět.
Ať lidé nezůstanou sami...
Po podpisu Charty ovšem skončilo období spontánního vzdoru. Jestliže se ve svých výzvách snažili chartisté upozornit na to, že komunistický režim porušuje zákony, jak se mu zachce, nesměli se sami chovat podobně. "Nejezdila jsem ani načerno tramvají," říká.
Navíc když byla ve vězení (a později i další disidenti), ukázalo se, že je třeba si pomáhat, podporovat rodiny, starat se navzájem o děti, vyjadřovat podporu. A také bojovat za propuštění nezákonně vězněných. Takže se stala spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
"Když byl v padesátých letech někdo vězněn, od jeho rodiny se všichni odtáhli. Nechtěla jsem, aby lidé zůstávali bez pomoci, sami," říká. Své první "klientce" vysvětlovala, jak má svému muži posílat do vězení balíčky...
Pak už věděla, že komunismus brzy padne. V devětaosmdesátém nakrátko znovu skončila ve vězení, ale veselý rok jí to nezkazilo. Čím dál víc lidí se přidávalo na jejich stranu, cítila to.
Ostatně o svém přesvědčení nikdy nepochybovala. A všichni kolem ní to věděli. Svým způsobem to byla výhoda: například ji nikdo nenutil, aby své děti posílala do pionýra (vzhledem k tomu, že jednu z jejích dcer tajní policisté zbili, ta výhoda nebyla tak velká).
Když komunismus padl, vstoupila krátce do politiky (stala se poslankyní), ale dlouho tam nevydržela. Nebyla členkou žádné strany (jako ostatně po celý život) a brzy zjistila, že její místo je nadále v občanské společnosti.
A se stejnou vervou jako v Chartě a VONS se pustila do nových aktivit: v Nadaci Olgy Havlové se zasazuje o podporu projektů péče o seniory, lidi bez domova, vzdělávání dětí z dětských domovů. A v poradně pro uprchlíky, kterou založila, se zase snaží pomáhat cizincům, kteří žádají o azyl.
"Považuji za úspěch, když se podaří zlegalizovat pobyt někoho, kdo si zaslouží být členem této společnosti," říká. V roce 1990 dostala cenu mezinárodního katolického mírového hnutí Pax Christi.
Jenže ne všechno se jí na nové době líbí: "Nepřekvapilo mě, že po desítkách let výchovy k materialismu byl konzumní způsob života lákavý. Lidé spoustu věcí nemohli mít, a když přišla svoboda, mysleli si, že se vše dá koupit. Ale skutečné hodnoty se koupit nedají. Ke štěstí prostě není potřeba tolik věcí," říká.
|
DANA NĚMCOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký |
