Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ďábel a slečna Chantal

  16:41aktualizováno  16:41
První příběh o Rozdělení vznikl ve staré Persii: bůh času stvoří vesmír a vnímá harmonii kolem sebe, ale cítí, že něco velmi důležitého chybí někdo, s kým by se z té krásy mohl těšit. Po celých tisíc let se modlí, aby se mu narodil syn. V tom příběhu se neříká, koho o to prosí, když už sám je všemohoucí, jediný a nejvyšší pán; přesto se však modlí, až se stane samodruhým. Jakmile bůh času dosáhne svého, začne litovat, že se poruší křehká rovnováha věcí.
Je však příliš pozdě - syn je na cestě. Svou lamentací bůh dosáhne jenom toho, že syn v jeho Lůně se rozdělí na dva. Legenda praví, že z modlitby boha času se zrodí Dobro (Ormuzd) a z boží lítosti se zrodí Zlo (Ahriman) dvojčata. Znepokojený bůh času se snaží, aby jako první vyšel z jeho lůna Ormuzd, který by bratra ohlídal a nedopustil, aby vesmíru škodil.

Chytré a schopné Zlo však při porodu svého bratra odstrčí a uzří jako první světlo hvězd. Zoufalý bůh času se rozhodne stvořit Ormuzdovi spojence: dá vzniknout lidskému rodu, jenž spolu s ním má Ahrimana ovládnout a zabránit mu, aby se všeho zmocnil. V perské legendě se Lidské plémě zrodí jako spojenec Dobra a podle tradice nakonec zvítězí.

O mrzoho století později však vznikne jiný příběh o Rozdělení, tentokrát v opačné verzi: člověk je tu nástrojem Zla. Všichni asi, vědí, co mám na mysli: muž a žena se v rajské zahradě těší ze všech představitelných rozkoší. Existuje jediný zákaz - dvojice se nikdy nesmí dozvědět, co znamená Dobro a Zlo. Všemohoucí Bůh říká (Gen. 2, 17): "Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez." A jednoho dne se objeví had, který tvrdí, že toto vědění je důležitější než sám ráj a že je třeba je znát. Žena odmítá, neboť Bůh jim pohrozil smrtí, ale had ji ujišťuje, že k ničemu takovému nedojde: právě naopak, jakmile poznají dobré a zlé, budou jako bohové. Eva uvěří, pojí zakázaného ovoce a kousek dá také Adamovi.

Od té chvíle se poruší původní vyváženost ráje a oba jsou vyhnáni a zlořečeni. Existuje však záhadná věta, jíž Bůh dává za pravdu hadovi: "Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé." Ani v tomto případě (stejně jako když bůh času - byt' absolutní pán modlitbou o něco prosil) Bible nevysvětluje, s kým jediný Bůh mluví a proč - je-li jediný - říká "jeden z nás". Ať už je tomu jakkoli, Lidskému rodu je od počátku souzeno, aby žilo ve věčném Rozdělení mezi dvěma protiklady.

A my dnes máme tytéž pochybnosti jako naši předkové; v této knize se při rozvíjení uvedeného tématu objevují legendy z různých koutů světa. Románem Ďábel a slečna Chantal končím trilogii "A dne sedmého... ", k níž patří U řeky Piedra jsem usedla a plakala (199~t) a Veronika se rozhodla zemřít (1998). Všechny tři knihy hovoří o jediném týdnu v životě obyčejných Lidí, kteří se náhle octnou tváří v tvář lásce, smrti a moci. Vždy jsem byl přesvědčen, že k hlubokým změnám, ať už v Lidské bytosti, nebo ve společnosti, dochází ve velmi krátkém časovém období.

Když to nejméně čekáme, život se na nás obrátí s výzvou, aby vyzkoušel naši odvahu a vůli ke změně; v tom okamžiku nám není nic platné předstírat, že se nic neděje, anebo se vymlouvat, že ještě nejsme připraveni. Výzva nepočká. Život se neohlíží zpět. Týden je víc než dostatečná doba k tomu, abychom se uměli rozhodnout, jestli svůj osud přijímáme, nebo ne. Buenos Aires, srpen 2000

***

Téměř patnáct let už sedávala stará Berta den co den na zápraží svého domku. Obyvatelé Viscosu na tom neviděli nic divného, věděli, že tak to staří lidé dělávají: sní o uplynulých letech mládí, pozorují svět, k němuž již nepatří, a přemýšlejí, o čem by si popovídali se sousedy. Berta však měla k tomuto počínání důvod.

Její čekání skončilo toho rána, kdy uviděla cizince, jak stoupá do příkrého kopce a pomalu míří k jedinému hotelu v obci. Vypadal jinak, než jak si ho už tolikrát představovala; šaty měl hodně obnošené, vlasy delší, než je obvyklé, a byl zarostlý. Měl však společníka: ďábla. "Manžel měl pravdu," řekla si. "Kdybych tu neseděla, nikdo by si toho nevšiml." Většinou nedokázala odhadnout u lidí věk, proto tomu muži hádala něco mezi čtyřicítkou a padesátkou. "Ještě mladý," pomyslela si z výše svého stáří. Dumala, jak dlouho asi se tam zdrží, a nedošla k žádnému závěru; možná jen krátce, když nemá nic jiného než malý batoh. Nejspíš zůstane jen přes noc, než zase půjde dál za cílem, který neznala a ani ji nezajímal.

I tak ale všechny ty roky, které proseděla na zápraží a čekala na jeho příchod, stály za to, protože se naučila těšit se z vyhlídky na krásu hor dřív si toho nevšímala prostě proto, že se tam narodila a na krajinu kolem byla zvyklá. Cizinec vešel do hotelu, jak se dalo čekat. Berta uvažovala, jestli se nemá o té nevítané návštěvě poradit s panem farářem: ten by ji však nebral vážně a řekl by, že jsou to stařecké výmysly. Nezbývalo než čekat, co se stane. Ďábel nepotřebuje moc času, aby napáchal škody - třeba bouřky, vichřice a laviny, které za pár hodin dokážou zničit stromy, jež rostou dvě stě let.

Ona tedy ví, že do Viscosu právě vstoupilo zlo, zároveň ji však napadlo, že to na situaci nic nemění. Zlí duchové ustavičně přicházejí a odcházejí a neznamená to, že by se jejich přítomnost musela vždycky nějak projevit. Ustavičně putují světem, někdy jen proto, aby věděli, co se děje, jindy zase chtějí nějakou duši podrobit zkoušce, jsou však nestálí a mění záměry bez jakékoli logiky, vedeni pouze požitkem z očekávané bitvy, která by stála za to.

Berta se domnívala, že ve Viscosu není nic tak zajímavého nebo zvláštního, aby to upoutalo něčí pozornost na dobu delší než jeden den - a tím spíš někoho tak významného a zaneprázdněného, jako je posel z temnot. Snažila se myslet na něco jiného, ale cizincův zjev jí nešel z hlavy. Dosud jasná obloha se zatáhla mračny. "V tuhle roční dobu na tom není nic divného," přemítala. "Nijak to nesouvisí s cizincovým příchodem, pouhá shoda okolností." A tu náhle uslyšela vzdálený rachot hromu, a hned nato zahřmělo ještě třikrát. Mohlo to sice znamenat, že co nevidět začne pršet, ale pokud by měla věřit dávné místní tradici, pak by si ten zvuk mohla vykládat jako hlas rozhněvaného Boha, vyčítajícího lidem, že se stali lhostejnými k Jeho přítomnosti. "Možná bych měla něco udělat. Došlo koneckonců k tomu, nač jsem čekala."

Chvíli pozorovala, co se kolem ní děje; nad vesnicí se dál kupily mraky, ale už nehřmělo. Jako bývalá dobrá katolička nevěřila na tradice a pověry, především na ty místní, kořenící v dávných dobách, kdy tam sídlili Keltové. "Hrom je obyčejný přírodní úkaz. Kdyby chtěl Bůh mluvit s lidmi, nedělal by to tak nepřímo." Jen si to pomyslela, už zase zaslechla další hřmění tentokrát mnohem blíž. Berta vstala, vzala židli a šla dovnitř, dřív než se rozprší teď však se jí sevřelo srdce nevysvětlitelným strachem. "Co mám dělat?" Znovu zatoužila, aby cizinec co nejdřív odešel; už byla příliš stará na to, aby pomohla sama sobě, své obci nebo - a to hlavně - Bohu všemohoucímu, který by si jistě v případě potřeby vybral někoho mladšího.

Stejně to byly jen bláhové představy, to jenom její manžel si vymýšlel, jak by jí pomohl ukrátit si dlouhou chvíli. Že ale spatřila ďábla - ne, o tom vůbec nepochybovala. Z masa a kostí, převlečeného za poutníka. Hotel sloužil zároveň jako obchod s místními výrobky, restaurace s typickými jídly i jako výčep, kde se scházeli zdejší občané a mluvili pořád o stejných věcech - o počasí nebo o tom, že mládež ztratila o vesnici zájem. "Devět měsíců mrzneme, za tři měsíce se udřeme," říkali a mysleli tím, že za pouhých devadesát dní musejí stihnout všechny zemědělské práce od orby, hnojení a setí po žně, senoseč a stříhání vlny.

Všichni tamější obyvatelé věděli, že se snaží přežít ve světě, který už skončil; přesto se nedokázali smířit s tím, že jsou poslední generací rolníků a pastýřů, kteří tam v horách žili celá staletí. Dříve nebo později se objeví stroje, dobytek se bude chovat někde daleko a krmit speciální výživou a vesnici možná koupí nějaká velká firma se sídlem v zahraničí a potřebuje ji na lyžařské středisko.

Došlo k tomu už v okolních obcích, jen Viscos se pořád držel - protože dávným předkům, kteří tam kdysi žili, vděčil za tradici neústupného boje až do posledního dechu. Cizinec si pozorně přečetl hotelovou přihlášku a uvažoval, jak ji vyplnit. Podle přízvuku lidé poznají, že přichází z nějaké jihoamerické země, a tak se rozhodl, že to bude Argentina, jejíž fotbalové mužstvo si oblíbil. Do rubriky pro adresu napsal Kolumbijská ulice, jelikož usoudil, že obvyklou poctou v jihoamerických zemích je dávat si vzájemně místní jména podle států nebo podle významných lokalit. Místo vlastního jména uvedl jméno jednoho slavného teroristy z minulého století.

Ani ne za dvě hodiny už všech 281 obyvatel Viscosu vědělo, že k nim právě zavítal cizinec jménem Carlos, narozený v Argentině a bytem v příjemné Kolumbijské ulici v Buenos Aires. To je výhoda malých obcí: není třeba se nijak namáhat, aby se hned roznesly všechny podrobnosti o něčím osobním životě. To měl ostatně návštěvník v úmyslu. Šel nahoru do svého pokoje a vyprázdnil batoh: měl v něm něco málo šatstva, holicí strojek, rezervní pár bot, vitaminy proti nachlazení, tlustý zápisník a jedenáct zlatých cihel po dvou kilogramech. Zcela zmožen napětím, výstupem i těžkým nákladem skoro okamžitě usnul, ale předtím ještě zatarasil dveře židlí, i když věděl, že každému z 281 obyvatel Viscosu může důvěřovat.

Nazítří se nasnídal, prádlo nechal v hotelové recepci k vyprání, zlaté cihly naskládal do batohu a vydal se do hor směrem na východ. Z místních obyvatel uviděl cestou jedinou osobu, starou ženu sedící na zápraží, která ho zvědavě pozorovala.

Pohroužil se do lesa a čekal, až si jeho sluch zvykne na zvuky hmyzu a ptáků i větru zmítajícího bezlistými větvemi; věděl, že na takovém místě může být sledován, aniž si čeho všimne, a tak skoro hodinu nic nedělal. Když si byl jist, že případného pozorovatele už přestalo bavit čekání na nějaké senzační odhalení, vyhrabal díru poblíž skalního útvaru ve formě Y, kam schoval jednu z těch cihel. Pak šel o kus výš a další hodinu se tvářil, že se hluboce zadumán dívá na krajinu, a když objevil další skalní útvar - tentokrát podobný orlu -, vyhloubil ještě jednu díru a uložil tam deset zbývajících cihel.

Nakladatelství Argo spojilo vydání nové knihy Paula Coelha "Ďábel a slečna Chantal" se čtenářskou soutěží "Setkání s Paulem Coelhem v Rio de Janeiru." Hlavní cena je týdenní pobyt pro jednu osobu v Rio de Janeiru a setkání s autorem.

Autor:







Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Alexis Renová
Nenechte se ovlivnit okolím, říká známá blogerka, která trpěla anorexií

Instagramová hvězda a blogerka Alexis Renová (20), kterou sleduje přes deset milionů lidí, otevřeně přiznala svůj boj s... celý článek

Kim Kardashianová (New York, 15. května 2017)
Kardashianová nechce náhradní matku, třetí dítě porodí sama

Profesionální celebrita Kim Kardashianová (36) najednou otočila. Zatímco v posledních měsících tvrdila, že si třetí... celý článek

Audrey Hepburnová
Máma normálně jedla, neměla anorexii, říká syn Audrey Hepburnové

Designér Luca Dotti (47) o své matce, herečce Audrey Hepburnové slýchal všelijaké příběhy. Jedna povídačka se ho dotkla... celý článek

DUMREALIT
Nový obor podnikání - majitel nové pobočky

DUMREALIT
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.