Vzbuzovat příjemné pocity, probouzet sladké sny, vytvářet iluzi věčného mládí. To je Gott, to je Vondráčková. Takoví zůstáváte. Kde v sobě berete tu zarputilost, s níž pokračujete ve své kariéře?
Vondráčková: Tu otázku jste položil špatně. Já nejsem zarputilá, já dělám jenom to, co mám ráda a co mě baví. Nic jiného neumím.
Gott: Publikum by zarputilost poznalo hned. Oba bereme muziku upřímně, i když netajíme, že chceme být obdivováni. Nejkrásnější pocit je, když ke konci s námi hala zpívá...
Vondráčková: ... a tančí.
Gott: Lepší odměna není.
Vondráčková: Lidé v hledišti nás ženou k tomu, abychom dobře vypadali. Ty ženy, které sedí v publiku, si někdy třeba pomyslí, ježíš, jak to ta ženská dělá, že pořád tak dobře vypadá? To já s tím musím taky něco udělat!
I přes leckteré kritiky stále působíte lehce.
Gott: Působit lehce, to je strašná dřina. Myslet na text, intonaci, vokály, na pohyb. A některý divák si možná řekne: On si tam stoupne a zazpívá. To já zpívám v koupelně taky.
A to si někteří lidé myslí, že jste výborně honorováni za velmi lehkou práci.
Gott: Dovolím si tvrdit, že to tak není. V Americe existují instituty, které se zabývají pouze tím, jak zabavit lidi, aby nedostali frustraci, že jejich život spočívá jenom v práci, že přijdou domů, nají se, vyspí, aby druhý den zase mohli makat.
Vy jste taky takový institut?
Gott: Ano, pokud bychom nezačali zpívat písně protestní, bojové. No, to asi nehodláme.
Je něco z toho, co se vám líbí na mužích, i v Karlovi?
Vondráčková: Je to krásný muž, dobře vypadá... A líbí se mi, že je přímočarý. Vím, na čem s ním jsem. Několikrát jsem si ověřila, že by mě nikdy nepodrazil.
A má něco z toho, co se vám líbí na ženách, i paní Helena?
Gott: Má ještě něco plus než to, co mě přitahuje na ženách, o čemž nemusím hovořit, poněvadž to všichni vidíme. Je pevná, čelí různým útokům. Nemáme jenom fanoušky, ale je slyšet i útočné novináře, chtějí ji psychicky rozhodit. Ženy jsou v podstatě měkká stvoření a reagovaly by pláčem, že už takhle nemůžou dál, ale Helena jde statečně a pevně na jeviště. Teď musíme, ať je nám jakkoli. Ona to dokáže, teď jdeme na to. Jdeme do arény a směj se, paňáco! Ridi, bajazzo!
Když jste se tak vychválili, co myslíte, hodili byste se k sobě i jako manželé?
Gott: Kdybychom se neznali pětatřicet let jako zpěváci, tak možná ano. Ale že jsme kolegové, kdybych jí navrhl intimnější setkání, nebrala by to vážně, určitě bychom se rozesmáli.
Vondráčková: Oba jsme ctižádostiví, oba chceme mít úspěch. Nevím, jestli by se tohle slučovalo ve společné domácnosti.
Přizpůsobujete se při turné oblečením, kostýmy?
Gott: Dám přednost dámě, ptám se, co si bereš, a pak se nějak přizpůsobím, aby muž nešel za rockera v kůži a jeho kolegyně ve večerní róbě.
Vondráčková: Karel má velmi dobrý vkus, ale jsme dva, musí se to sladit. Není třeba z toho dělat vyloženě módní přehlídku, ale ženy se rády podívají na atraktivní věci.
Vaše spolupráce začala v Americe před dvěma lety na koncertu v Carnegie Hall. Jak vás to tenkrát napadlo, pozvat jako hosta paní Helenu?
Gott: Jiří Suchánek, newyorský krajan, který viděl můj koncert v Atlantic City v šestadevadesátém, říkal: Karle, já tě dostanu do Carnegie Hall. Já vím, že je to českej hospodskej, chytrej chlap, jenže tohle se mi nezdálo. Povídám: To byl, Jirko, dobrej fór... A hned jsem na to zapomněl. Jenže uplynuly čtyři roky a on mi říká, mám to! Ale chtělo by to nějakého hosta! Kdo je tam u nás nejpopulárnější z děvčat? Tak jsem si tak prohodil karty těch dívek a řekl jsem velice rychle, asi po půl minutě, že Helena je ta, která může na této scéně reprezentovat jak pro krajany, kteří si pamatují obrovsky dlouhou legendu jejích písniček, tak i pro publikum mezinárodní, které se přijde podívat, co ti Češi umí.
Co vám, paní Heleno, dali vaši muži pro život, tedy mimo sexu?
Vondráčková: Jsem ráda, že se mě na ten sex neptáte! (smích)
Gott: To přijde později oklikou!
Vondráčková: Zdeňka Rytíře, který patřil k mým prvním větším láskám, jsem si zamilovala, poněvadž jsem obdivovala jeho invenci básnickou, textařské umění, jeho moudrost. Okouzloval mě svou poezií. Muzikálně mi pomohl Luděk Švábenský, byl skoro sedm let vedoucím skupiny, s kterou jsem spolupracovala. Byl to vynikající klavírista, vzpomínám si ráda na džezové večery v Redutě, které jsme společně vymysleli ještě s nebožtíkem Kájou Velebným.
A co vám, Karle, daly mimo sexu vaše ženy, které jste blíže poznal?
Helena Vondráčková
Gott: Pocit mladosti a inspirace. Ačkoli nejsem textař nebo básník, jako zpěvák musím být v interpretaci přesvědčivý. To, co zpívám, za tím stojím. Jinak vypadá život, když se už na jevišti těšíte, co ještě prožijete dnes večer! Že nepůjdu spát nebo že mě žádná nechce. Co si budeme jako muži pořád předstírat, že je tu vždycky něco strašně hlubokého! Kolik mužů v historii, od vojevůdců až po umělce, motivovaly právě ženy. Jim se muži chtějí předvést, jimi chtějí být obdivováni.
Narodila se 24. června 1947 v Praze.
Po gymnáziu studovala zpěv. Účinkovala v Divadle Rokoko (1965-67), ve skupině Golden Kids spolu s Václavem Neckářem a Martou Kubišovou (1968-70), od roku 1970 vystupuje samostatně.
Vydala přes 20 dlouhohrajících desek u Supraphonu, dvě dlouhohrající desky v Japonsku, tři v Německu a jiné, podnikla turné po více než 30 zemích.
Anketu Zlatý slavík vyhrála v roce 1965.
V roce 2001 se rozvedla s německým hudebníkem Helmutem Sickelem. Letos v únoru si vzala podnikatele Martina Michala, který je o dvanáct let mladší.
V roce 2000 spolu Vondráčková a Gott vystoupili v Carnegie Hall v New Yorku a loni v Kremlu v Moskvě.
Dva však nepobývají jen v posteli...
Gott: Naštěstí. Většinu společného času tráví v rozhovoru. A nemělo by se stávat, i když si sexuálně rozumějí, že ona řekne, kam že chceš jít? Do divadla? To mě vůbec nebaví. A ty filmy a to, co posloucháš doma za muziku, to mě vůbec nebere. A do restaurantů, kam ty chodíš, to já vůbec nejím!
V showbyznysu létají jiskry, kam se podíváš, ba dokonce létají na jeviště i dámské kalhotky.
Gott: To se odehrává na turné Toma Jonese, tomu kdysi v Las Vegas házely dámy i klíče od pokojů namísto květin.
No, to bych krásně zpíval i já.
Gott: A víte tohle? Rockeři z jedné světově známé skupiny odpovídali v interview na otázku: Proč ještě vystupujete, když už je vám pětapadesát a jistě jste už svoje udělali? Zřejmě to neděláte pro peníze, protože vy máte, že už ani nevíte kolik. A oni odpověděli, že si užívají. Užívají si se ženami. To je ten hlavní motiv! Tohle prý dělá ta slavná skupina Motörhead, dokonce i během představení, že to ani publikum nezpozoruje. To oni mrknou na ty svoje bodyguardy, ti vytáhnou z publika ochotnou dívku, odvedou ji do šatny a jeden si odskočí, publikum ani nezpozoruje, že mezitím má sólo jiný.
Vondráčková: Ale tohle Karlova praxe není! (smích)
Mnoho vašich obdivovatelek si klade otázku, jak je to možné, že Karel Gott, onen stěhovavý pták, přelétavý motýl, už tak dlouho chodí s Ivanou Macháčkovou?
Karel Gott
Gott: Asi jsem našel tu, kde to drží. Občas mě něčím překvapí, je zábavná. Není to osoba, která je vypočítavá, komplikovaná, tajemná. A taky byla zdravotní sestrou, což se teď může hodit.
Narodil se 14. července 1939 v Plzni.
Vyučil se elektromontérem a pracoval v ČKD, v té době začal zpívat a studoval na konzervatoři. Při angažmá v Semaforu (1963-64) se proslavil, poté spoluzaložil Divadlo Apollo (1964-67).
Nazpíval téměř 150 dlouhohrajících desek, celkem prodal kolem 30 milionů nosičů doma i v zahraničí, především v Německu. Držitel mnoha zlatých, platinových a diamantových desek.
Vystupoval ve všech zemích Evropy, v Japonsku, Kanadě a ve Spojených státech.
V letech 1963-90 vyhrál dvaadvacetkrát anketu Zlatý slavík, poté šestkrát získal Českého slavíka.
Je svobodný, má dcery Dominiku (narozena 1973) a Lucii (1987).
Vondráčková: Ivanka je dívka ke Karlovi, je i jeho bodyguardem. Chrání ho i před novináři, kteří se jí nelíbí, má na to čich, je mu dobrou rádkyní. Je to velmi silné souznění duší.
Gott: Některé fanynky si stěžovaly, že mě příliš moc chrání.
Vondráčková: Ona je trochu překážkou pro ty, které si na tebe dělají nárok.
Gott: Slyšel jsem povzdech, já už ani nemůžu do šatny! Macháčková ano, já ne? U zahraničních zpěváků neexistuje, aby do šatny někdo vešel. I takový frajer, jako byl Becaud, jakmile přišla sedmá hodina, chodil soustředěně jako tygr v kleci. U nás je to v zákulisí takové sousedské. A to vám ještě před koncertem někdo s chutí přinese špatnou zprávu: Už jsi četl tu kritiku?
Vondráčková: I můj muž se mi snaží pomoct jako Ivanka tobě. Novináři jsou dotčeni, neradi to akceptují. Potřebuju se líčit, přitom si potřebuju odskočit a v natáčkách musím někam přeběhnout, a to nechci, aby mě fotili, takhle být přistižena.
Oba máte daleko mladší partnery, Karlova přítelkyně je dokonce mladší o pětatřicet let.
Vondráčková: Věk toho druhého v jistém věku nemusí hrát roli. Člověk se víc snaží o sebe starat, něco pro sebe dělat. Ale pak... Sama se zamýšlím, co bude, až mi bude osmdesát. Nakonec si ale říkám, je to lepší, když člověk v mé blízkosti se o mne třeba postará. (smích)
Gott: Až Ivaně bude, kolik mně je teď, tak to mi bude pětadevadesát. A pak si to povíme.
Vy vidíte do jejích myšlenek?
Gott: I když dva spí na stejném polštáři, stejně mají rozdílné sny. Dnes už bych poznal, jestli to jen hraje. Musím žít s tím, že něco na mně je.
Myslíte si, že o vás ženy stále bojují?
Gott: (mlčí)
Vondráčková: Určitě!
Gott: K tomu se nemohu vyslovit.
Vondráčková: Karel je idol širokého spektra, jak to pořád vidím při našich koncertech, dívek, paní a ... (zaváhá) dam...
Nechtěla jste říct babiček?
Vondráčková: Karel zůstává star.
Gott: Velmi stár!
Posouvá se zájem žen o vás v generacích?
Gott: I tady na koncertě v Hradci vidíte, že k našemu dávno věrnému publiku se pořád dál připojují mladší generace. Od dětí přes teenagery, střední věk i ty, kteří s námi stárnou.
Vondráčková: I po ty babičky a dědečky.
Paní Heleno, váš nynější manžel byl čtyřikrát ženatý. Jak chcete zabránit tomu, kdyby se chtěl rozvést popáté?
Vondráčková: Nikdy jsem nemyslela na to, že bych někomu chtěla v něčem zabraňovat. To není tak, že by člověk měl sevřít svého partnera jako chobotnice svými chapadly.
Dobře, tak jak si ho chcete udržet, jak ho hodláte hýčkat...
Vondráčková: Aby jeden s druhým vydržel, musí jejich vztahem proplouvat láska, tolerance, podpora.
Krásně jste to řekla. Pane Gotte, myslíte si, že takový bude život paní Heleny?
Gott: Na Heleně je vidět změna. Vystupuje uvolněně jako nikdy, zřejmě mezi nimi všechno souhlasí. On za ni vybavuje věci, které jí dříve dělaly vrásky. Martin je muž, který umí přitvrdit, což si umělec nemůže vůči partnerům, manažerům, novinářům dovolit. Jeho to baví, ona má o starost méně, má muže, kterého miluje, a působí, že je šťastná.
A vy, božský Kájo, jak si myslíte, že působíte vy?
Gott: Teď mě napadá text jedné písně Oldřicha Nového: Jen pro ten dnešní den stojí za to žít...
Česká plastická chirurgie je na světové úrovni
Jak byste charakterizovali své hlasy v průběhu desítek let, kdy zpíváte?
Gott: Před třiceti lety měl můj tenor špičku, měl správnou rezonanci a mladost. Nelze asi očekávat, že bude v třiašedesáti letech stejný. Ale kdybyste se mě zeptal, co se mi líbí víc, tak mně se líbí ta barva dnešní. Je za ní život, je za ní zkušenost, spousta životních příběhů. Není to už ve svalech, v mladistvé rozpustilosti, je to víc do hloubky. V hlase je příjemnější barva.
Několik tónů nahoře chybí...
Gott: Nechybí. Není to pravda. Jen s nimi neplýtvám hned od začátku, abych potom, když si divák možná myslí, že už to nepřijde, tam ten tón šoupl. Ale nesmí to vypadat, že to je na doraz.
Vondráčková: V mládí byl můj hlas plochý, neměl ani rozsah, zpívala jsem dvě oktávy, teď zazpívám klidně tři. Dříve mě autoři rvali na doraz, do výšek, a ty výšky byly úzké, nepříjemné. Najednou se mi hlas zabarvil, získal teplo a tóny jsou příjemnější.
Neubývá vám paměť na texty?
Gott: Před dvaceti lety jsem si text pětkrát nebo šestkrát přečetl a šel jsem drze na jeviště. A dneska - kudy jezdím v autě, tak kazeta a pořád si to zpívám, až z toho blbnu. A přesto jsem si při premiéře nového titulu trochu nejistý. Je na mně vidět, že jsem příliš soustředěný na text, nikoli na lehkost přednesu.
Vondráčková: Potřebuju na to tři dny, abych s novým textem mohla jít na jeviště. Ideální by byl týden. Obrovsky těžký text od Pavla Vrby jsem musela zvládnout při rozloučení s Václavem Havlem v Národním divadle. Já měla takovou trému, že jsem myslela, že vůbec nepřežiju.
Gott: A v té chvíli to nejhorší, co by tě mohlo potkat, kdyby ses bývala ohlédla za sebe, co tam se děje. Olda Kaiser přebíhal jeviště v baleťáckém!
Jste stále mladí duchem, trochu méně tělem, ale musím se také drze zeptat, jak se o to zasloužila plastická chirurgie.
Gott: U mně najdete na tváři pouze šrám z bouračky, když mi sešívali obličej, ale jiný zásah nebyl.
Vondráčková: Já bych to řekla asi tak, že...
Gott: Já můžu odejít...
Vondráčková: Zůstaň. To je opravdu každé ženy naprosté soukromí a neznám žádnou, která by vám řekla, tak já jsem byla včera tam, předevčírem támhle. Ale česká plastická chirurgie je na takové úrovni, že...
Že by bylo škoda ji nevyužít?
Gott: (směje se)
Vondráčková: ... že když má někdo problém a potřebuje povzbudit nebo dodat víc sebedůvěry, proč by to neudělal. Zvláště pokud jsou to lidé, kteří jsou vystaveni mediím, publiku.
Poslední kniha o vás má titul Božská Helena - konečně šťastná? Připadáte si božská?
Vondráčková: Takový titul bych nepoužila, kdybych tu knihu psala já. Zdá se mi to příliš nadsazené, oponovala jsem autorkám knížky.
Gott: Božský je přívlastek, který lidé používají, když někdo někoho obdivuje.
Někdy mám dojem, že umělci a lidé ze showbyznysu nemohou bez bulváru žít, že je to vzájemná symbióza...
Gott: To je pravda.
A někdy si dokonce myslím, že umělci bulvár přímo vyhledávají.
Vondráčková: Já tedy ne. (smích)
Gott: U novin, které se zabývají politikou, ekonomikou, tak pokud umění, tak vážné, a když zábavno, tak intelektuálno. A jestli my potřebujeme něco rychle sdělit lidem, tak cestu k bulváru najdeme. Tam vyjdou vstříc rychleji. Někdy se však v titulku objeví něco, že mi ty noviny vypadnou z ruky.
Vondráčková: Já už jsem na bulvár trochu přecitlivělá. Byla bych velmi šťastná, kdyby o mně aspoň rok nic nepsal. Párkrát jsem myslela, že z toho omdlím.
Kdyby mi bylo o třicet méně...
Textař Zdeněk Borovec o vás jednou, paní Heleno, řekl, že jste se sice narodila na šťastné planetě, ale v nesprávné zemi. Narodit se o pár set kilometrů dál, mohla byste prý být hvězdou Ameriky.
Vondráčková: To slůvko kdyby. To je to, kdyby byly... (smích). O té větě Zdeňka Borovce jsem přemýšlela. Kdyby dnes, v téhle době, mi bylo o třicet, o čtyřicet... ne - o třicet méně, protože já nejen stojím a zpívám, ale i tancuju a stepuju, tak bych se odhodlala a zkusila štěstí v nějakém americkém muzikálu. Zda by mě přijali, to je jiná otázka.
Teď se už brzy doma dočkáte role Fantiny v Bídnících. A proč vy, Mistře, jste nikdy nevystupoval v muzikálu?
Gott: Nabízeli mi role ve West Side Story, v Rosemary, v Bídnících, v Monte Cristovi. Jenže kde by byla moje svoboda? Já sám se rozhodnu, co ten večer budu zpívat, jestli si troufnu na těžší arii a co vyhodím z programu. A druhý den už zpívám v jiné zemi. Muzikál, to je hlásit příchody a odchody. Ale nezříkám se, jednou třeba v nějakém původním českém...
|
Ani o poupátka není bída Publikum se očividně těší, halou zimního stadionu v Hradci Králové pulzují lehké vlny očekávání. Silně převažují ženy, pravda většinou zralejší, leč ani o poupátka není zrovna nouze. Kouzlo božského Káji jen tak nevyvane, paní Helena vzbuzuje podiv, jak kouzelnicky se umí vyrovnat s věkem. Na jevišti je o třicet let mladší. |
 Stálice popu: Helna Vondráčková a Karel Gott v červnu 2003. |
