Osadu Chitina na Aljašce tvoří tři obyvatelné domy, dalších osm obývaných a k tomu knajpa, kde za dolar dostanete slabou kávu a za tři silný hřeb pocházející ze stavby železnice, po jejíž jediné koleji přepravovali počátkem století vousatí muži měděnou rudu z kennnicottských dolů, vzdálených šedesát mil proti proudu Copper River. Pohlédl jsem do vlídných tváří vousáčů na fotografii v hnědém tónu a zakoupil obojí artikl, protože místní vlídnost zdála se být toho druhu, který si ponechává značnou nevlídnost vždy po ruce a nadto nízko u boku. Žena u kávovaru mě za to obdařila úsměvem Viktorky na splavu.
Údolí kolem Chitiny je na místní poměry nevelké - rozsahem sotva dvakrát větší než střední Čechy - a žije v něm dvě stě dvacet pět lidí. Normální není jediný z nich; aspoň podle našich měřítek jistě ne. Jenže tady je člověk pyšný hlavně na to, jak moc naplní ideál samozásobitele. Pěstujete své kozy, sušíte své seno, vaříte své mýdlo, jíte losy a lososy, které jste si sami ulovili, světem se berete na vlastnoručně vyrobených sněžnicích. Příroda je štědrá a považuje se za ni i ta rozpadávající se železnice, z níž je možné vytrhávat hřeby a prodávat je pocestným, aby bylo na kávu, již tu pěstovat přece jen nelze. Jeden ze zálesáků mě přesto zaujal více než jiní: dopoledne dojí kozy a po večerech staví v koruně největšího stromu v širém okolí archu Noemovu. Ano, člověk se tady musí sám postarat úplně o všechno.
Chitina je střediskem, takže každý, kdo vyznává pro nás obvyklá měřítka, by čekal, že se nachází ve středu. Pravda je však taková, že tady cesty končí - aspoň ty, jež jsme za cesty ochotni považovat. Jet lze i dál, pokud ovšem dokážete zdolat 35stupňová stoupání a klesání, vody z vodopádů, hučící napříč trasou, a hlavně závrať, neboť vaším prostředím se stane rýha ve skalním úbočí, erodující přímo před očima nad burácející řekou v takové výši, že na to nechci ani vzpomínat. A pak i ta rýha skončí tam, kde to jednoho dne přestalo všechny bavit; převrhli kolečko a odešli, a to kolečko je tam dosud.
A já se drápu podrostem a konečně dorazím k řece a tam není medvěd, nýbrž sama samotinká padesátiletá žena, která má v ruce velký podběrák. Zjevení chlapíka, podrápaného od roští a kamení, není ničím, co by ji mohlo vyvést z míry. "Jak se máme?" prohodí. "Krásně," já na to. "Když svítí slunce jako dnes, máte to tady náramné," dodám a zapaluji si cigaretu. "A to ještě nic není!" volá matička a máchá podběrákem v divé vodě. "Měl byste to vidět, když prší!"
A na to už nedokážu říct nic. Kouřím a pak zahazuji vajgl do proudu a koukám, jak plave a pak se noří do Aljašky a mizí.
Stejně jako moje měřítka.
Údolí kolem Chitiny je na místní poměry nevelké - rozsahem sotva dvakrát větší než střední Čechy - a žije v něm dvě stě dvacet pět lidí. Normální není jediný z nich; aspoň podle našich měřítek jistě ne. Jenže tady je člověk pyšný hlavně na to, jak moc naplní ideál samozásobitele. Pěstujete své kozy, sušíte své seno, vaříte své mýdlo, jíte losy a lososy, které jste si sami ulovili, světem se berete na vlastnoručně vyrobených sněžnicích. Příroda je štědrá a považuje se za ni i ta rozpadávající se železnice, z níž je možné vytrhávat hřeby a prodávat je pocestným, aby bylo na kávu, již tu pěstovat přece jen nelze. Jeden ze zálesáků mě přesto zaujal více než jiní: dopoledne dojí kozy a po večerech staví v koruně největšího stromu v širém okolí archu Noemovu. Ano, člověk se tady musí sám postarat úplně o všechno.
Chitina je střediskem, takže každý, kdo vyznává pro nás obvyklá měřítka, by čekal, že se nachází ve středu. Pravda je však taková, že tady cesty končí - aspoň ty, jež jsme za cesty ochotni považovat. Jet lze i dál, pokud ovšem dokážete zdolat 35stupňová stoupání a klesání, vody z vodopádů, hučící napříč trasou, a hlavně závrať, neboť vaším prostředím se stane rýha ve skalním úbočí, erodující přímo před očima nad burácející řekou v takové výši, že na to nechci ani vzpomínat. A pak i ta rýha skončí tam, kde to jednoho dne přestalo všechny bavit; převrhli kolečko a odešli, a to kolečko je tam dosud.
A já se drápu podrostem a konečně dorazím k řece a tam není medvěd, nýbrž sama samotinká padesátiletá žena, která má v ruce velký podběrák. Zjevení chlapíka, podrápaného od roští a kamení, není ničím, co by ji mohlo vyvést z míry. "Jak se máme?" prohodí. "Krásně," já na to. "Když svítí slunce jako dnes, máte to tady náramné," dodám a zapaluji si cigaretu. "A to ještě nic není!" volá matička a máchá podběrákem v divé vodě. "Měl byste to vidět, když prší!"
A na to už nedokážu říct nic. Kouřím a pak zahazuji vajgl do proudu a koukám, jak plave a pak se noří do Aljašky a mizí.
Stejně jako moje měřítka.
