Velkou úlevu mi přineslo přečtení letáku, který jsem našel ve schránce. Aštar Šeran, náš přítel z vesmíru, mně tam prostřednictvím svých kontaktérů sděluje důležité informace. V rámci příprav na globální katastrofu, která nás, nepoučitelné, asi čeká, byla hodnými mimozemšťany do vesmíru již evakuována většina vrabců!
Vzpomínám si, když jsem se jako malý kluk vyrovnával s pojmem nekonečno. Představoval jsem si, že letím vesmírem a že tam někde, strašně daleko, bude nějaký konec, nějaká stěna. Vybavuju si tu paniku, když mi došlo, že tou stěnou to nekončí. Podobnou bolavou a trýznivou úzkost jsem zažíval na pohřbech milovaných tet a babiček - dědečkové se mě už nedožili. Přijmout, že po smrti nebude nic, bývalo často nad mé dětské síly. Později, jak jsem postupně rozum bral a často pobýval u svých věřících vesnických tet, jsem čím dál víc chápal, proč tyto mé starosti a zoufalství z nepoznatelnosti delegují Pánu Bohu. Přesto, že jejich život byl plný tvrdé práce, nedostatku, nemocí a všelijakých útrap, v jejich čisté víře bývala pokora, smíření a útulné bezpečí, takové jako ve vydrhnutých světnicích jejich chaloupek.
Moderní doba přinesla technický pokrok a blahobyt. Nezbavila nás ale úzkostí, které jsem jako kluk prožíval já. Křesťanský Bůh je však spojen s všelijakými složitými moudry, k jejichž pochopení je potřeba myslet a ledacos si odříci. A v životě sekat latinu. A po smrti Očistec a Poslední soud. A ještě to nemusí dobře dopadnout!
Neměl bych to tedy jednodušší, spojit se s přáteli z vesmíru? Některé z podmínek toho, aby mě s hodnou třetinou lidstva nalodili na koráby vesmírné flotily, splním celkem bez problémů. Maso moc nejím, americké akční filmy nesleduju, majetku nemám přebytek, ignorovat politiku bych se naučil. Hodné lidi mám rád. Jen mi dělá starost, jak zvýšit vibrace pozitivním myšlením, a také si nejsem jist, jestli mám za sebou deset milionů inkarnací, potřebných k postupu do vyšších sfér.
Potkal bych tam ale své milované vrabce!
Teď jen ale nevím, jestli to není ptákovina.
Vzpomínám si, když jsem se jako malý kluk vyrovnával s pojmem nekonečno. Představoval jsem si, že letím vesmírem a že tam někde, strašně daleko, bude nějaký konec, nějaká stěna. Vybavuju si tu paniku, když mi došlo, že tou stěnou to nekončí. Podobnou bolavou a trýznivou úzkost jsem zažíval na pohřbech milovaných tet a babiček - dědečkové se mě už nedožili. Přijmout, že po smrti nebude nic, bývalo často nad mé dětské síly. Později, jak jsem postupně rozum bral a často pobýval u svých věřících vesnických tet, jsem čím dál víc chápal, proč tyto mé starosti a zoufalství z nepoznatelnosti delegují Pánu Bohu. Přesto, že jejich život byl plný tvrdé práce, nedostatku, nemocí a všelijakých útrap, v jejich čisté víře bývala pokora, smíření a útulné bezpečí, takové jako ve vydrhnutých světnicích jejich chaloupek.
Moderní doba přinesla technický pokrok a blahobyt. Nezbavila nás ale úzkostí, které jsem jako kluk prožíval já. Křesťanský Bůh je však spojen s všelijakými složitými moudry, k jejichž pochopení je potřeba myslet a ledacos si odříci. A v životě sekat latinu. A po smrti Očistec a Poslední soud. A ještě to nemusí dobře dopadnout!
Neměl bych to tedy jednodušší, spojit se s přáteli z vesmíru? Některé z podmínek toho, aby mě s hodnou třetinou lidstva nalodili na koráby vesmírné flotily, splním celkem bez problémů. Maso moc nejím, americké akční filmy nesleduju, majetku nemám přebytek, ignorovat politiku bych se naučil. Hodné lidi mám rád. Jen mi dělá starost, jak zvýšit vibrace pozitivním myšlením, a také si nejsem jist, jestli mám za sebou deset milionů inkarnací, potřebných k postupu do vyšších sfér.
Potkal bych tam ale své milované vrabce!
Teď jen ale nevím, jestli to není ptákovina.
