co napadá Jana Špátu

Jsem stromem v lese, ve kterém se už tu a tam kácí. Někdy mi to připadá jenom jako příležitostná probírka, jindy to připomíná plošný zásah. Vždycky koncem léta očekávám poprázdninovou Jobovu zvěst o tom, kdo, kde, na co, v kolika letech... Udivuje mě, kolik z nás nebožtíků si před smrtí výslovně přeje pohřeb jen v úzkém rodinném kruhu. Někde jsem četl, že je to dnes přáním snad šedesáti až osmdesáti procent na smrt se chystajících! Třeba k stáru měkneme a víc lneme k těm, kteří s námi zažívali leccos dobrého a většinu zlého. Nebo je to spíš přáním těch, kdo po nás zůstanou a mají s námi jen starání a strádání? Možná také, že při tom přání myslíme na všechny přátele a známé, jak jsou přetíženi svými starostmi; jistě se jim to nebude hodit, jenom bychom obtěžovali. Vždyť termíny v jejich diářích určitě nebudou kompatibilní s termínem našeho pohřbu! A konečně, mrtvý prd ví - jak jsme jako kluci říkávali. Když mi umřela v České Čermné u Náchoda babička, byla otevřená rakev vystavena v černě vyzdobené světnici. Babička byla oblečena v černých šatech, na hlavě svůj černý šátek, který nosívala do kostela, a zdála se mi krásná. Moje máma se loučila se svou mámou, hladila ji po tváři a děkovala jí za vše, co pro ně, své děti, udělala. Stál jsem v koutku a s malou dušičkou pozoroval to smutné, ale krásné představení. Překvapivě veselé a družné setkání v místní hospodě po pohřbu mi připadalo zrovna tak přirozené jako vážnost předcházejícího obřadu. O mnoho let později, už jako zralý muž, jsem se sestrou strojil do rakve svého tátu. Cítil jsem ještě prchající životní teplo jeho těla a intenzivně vnímal velikost té chvíle. Tyto obrazy mi silně ulpěly v mysli a mnohé řekly o majestátu smrti i zákonitostech a dominantách života. A tak mě napadá, že si jako drahý zesnulý budu vysloveně přát, aby ti, kteří mě znali a měli rádi, na můj pohřeb přišli. Dnes se na těchto obřadech slovy neplýtvá, bývají jen s pěknou hudbou, takové, jaké bývaly kdysi mé filmy. Potěším třeba i ty, kteří si díky mé bubácké povaze moc radosti se mnou neužili. Věřím, že až budou vycházet z obřadní síně, uvědomí si radostně, že svítí slunce, padá listí nebo sněhové vločky. Položky v jejich diářích ztratí svou neodkladnost, politická a hospodářská situace svou beznadějnost a partnerské rozlady svou naléhavost.