Kdo by nepodlehl, alespoň trochu, podmanivé chvále a nenechal se jí chvíli unášet, jako by byla zasloužená. Každá lidská bytost je však uhnětena z dobrého i zlého, obrazy života jsou ze světel i stínů - a těch druhých bohužel často bývá víc.
Mám dojem, jako bych podvědomě vysílal při takových příležitostech zprávy jen o tom lepším, co je ve mně, a stránky temnější, ba temné, pocházející z dílny ďáblovy, šikovně zatajoval. To však asi intuitivně děláme před cizími lidmi skoro všichni. Budiž mi tedy odpouštěno.
Tyto úvahy mě vedou k představě, že ten, kdo si někoho idealizuje, by měl být malou muškou a poznat svůj idol také v soukromí. Platí to samozřejmě tím víc o lidech, kteří se domohli výsady oslovovat svou prací veřejnost. Takový člověk usiluje podvědomě o diváka, posluchače a čtenáře často dovednými námluvnými kreacemi. Ocitá se v jakési odstředivce, která z něj v euforii vymačkává tu nejzajímavější šťávu invenčních myšlenek a originální formulace vzrušujících mudrosloví. Pak, vydán, uondán, k smrti znaven, je jak vypuštěná pneumatika - nepoužitelný, podrážděný, zakyslý, nekomunikativní, upadající do depresí a zoufalství. Vizuálně se mi zjevuje obrázek smutného klauna po vystoupení. Představuji si, jaký by to byl krásný pocit, kdyby člověk dovedl být v soukromí tak hodný, duchaplný, jiskrný, laskavý, tolerantní, moudrý, velkorysý, odpouštějící, přející, šarmantní a ušlechtilý, jako dokáže často být na veřejnosti.
Když jezdívám v podvečer kolem sídliště a pozoruju rozsvěcující se okna, představuju si za nimi všednodenní dramata rodinných partnerských vztahů. Slyším hrozná slova, která po svých milovaných ženách vystřelují přes den uhlazení, duchaplní a příjemní podnikatelé (lékaři, profesoři, šoféři, montéři...), a vidím milou, usměvavou a oblíbenou prodavačku (sekretářku, vědkyni, političku, uklízečku...) v roli nesnesitelné hysterky. Život je pes, únava mrcha a nejbližší člověk hromosvod. Kéž bychom dokázali být na vlastní jako na cizí
- sobota 3. července 1999
