Symetrie je tajemným pojmem od chemických vazeb přes barevné akordy až po státní uspořádání. Nebýt symetrie, nebylo by řádu věcí, nebylo by harmonie, nebylo by hudby, veršů a chrámů. Ba co víc, nebylo by práva. Vždyť čím jiným je nekonečný zápas za spravedlivější uspořádání věcí než snahou o symetrii vztahů? Svět jako by se vyvíjel v neustálém napětí mezi symetrickým řádem a jeho soustavným narušováním. Bývalý režim znamenal vychýlení mezilidských vztahů na dlouhou dobu. Neuměli jsme přesně popsat, co jsme doopravdy čekali od jeho pádu: proměnu moci politické v moc ekonomickou? Výměnu Krymu za Kanárské ostrovy? Snad nikoli. Věřím, že mnozí doufali ve znehodnocení zástupných symbolů, kterými bezmocní směli sdělovat svou, ve své pravé podobě nepřijatelnou loajalitu mocným. V symetrii občana a státu. Zprvu se zdálo, že je vše na dobré cestě. Státní šiml zalezl, noviny začaly mít šťávu a rektor vysokého učení si mohl nacvakat do boltců náušnice, posadit na hlavu zmrzlinové kornouty a modrošedou šestsettřináctku nastříkat na dvouocasého lva. Ne tak dnes. Revoluce skončila. Přírodním výběrem jsou opět selektováni neškodní novináři a ukáznění rektoři. Puch divné úzkosti začal se linout mstivými chodbami ponurých budov státní moci. Pravý pořádek přitom nebyl nastolen, což je ta nejhorší kombinace. Zamindrákovaný přitroublý ministr si dnes může klidně sesadit úspěšného ředitele jedné z nejreprezentativnějších společností v zemi. Ztráta symetrie. Když zdravotnické zařízení pochybí, pojišťovna, ten samolibý samosoudce, mu příště svůj díl strhne. Když pochybí pojišťovna, může si poskytovatel péče stěžovat v lampárně na hlavním nádraží. Že by o oprávněnosti měl rozhodnout zákazník, tedy pacient, už dnes nikoho ani nenapadne. Improvizující vládci sesazují a povyšují poddané podle nepřehledných a na míru šitých kritérií. Když selhávají oni, nestane se nic. Moc je podrží, oblblý lid je sesadit už nedokáže. Příklad: Badatelská pracoviště v resortu ministerstva zdravotnictví musí na stále se stupňující požadavky, přípisy a rozkazy ministerských úředníků odpovídat obratem (»včera bylo pozdě«). Opačný tok práce však kdesi na sklonku minulého roku ochrnul. Šípková Růženka se asi píchla, všichni v zámku ztratili vědomí a dosud se neprobrali: už běží druhá půlka roku, a tato zařízení dosud nedostala ani korunu na výzkumné záměry, které vypracovala o nočních směnách loni dávno před V ánocemi. Teď už vůbec nejde o nějaká kritéria. Ti, kdo všechno do puntíku splnili a měli vždy vyrovnaný rozpočet, nedostali to, co jim na základě vyhlášených pravidel patří. Ještě chvíli, a nebudou mít na mzdy. Ti, co měli stamilionové dluhy, přežijí a budou posíleni. Jak podlé! Nesymetrické! A jestliže se spící zámek probere a honem vše napraví (málo pravděpodobné), přijde na sklonku roku balík, co měl přijít už v lednu. Socialismus. Stále nic a před Silvestrem plýtvání. Ztráta symetrie. Tak až se budeme ptát, o co vlastně usilovat v naší náladě dnes, nezapomeňme na ni.
17. července 1999
