co napadá

Při nedávné předjarní smršti televizního udílení cen umělcům všeho druhu jsem si říkal, že je to další doklad zvláštní nespravedlnosti tohoto světa. Kolik zajímavých a pro naši zem zlatem nevyvážitelných lidí žije nepoznáno, společností neoceněno a nedoceněno v různých oborech lidské činnosti. Těm by také měly vytrubovat fanfáry, jejich jména by se měla vyslovovat s úctou a obdivem, jejich myšlenky (nejen poděkování) by při přebírání cen měly znít éterem s dojetím sledovány miliony diváků. Žel, není tomu tak. Užívání pojmu umělec a umění mně vždycky připadalo zavádějící. Umělci jsou buď nekriticky obdivováni a milováni, nebo pro svůj zhýralý život zatracováni. Slovo umělec se někdy dokonce ocitá v blízkosti nadávek, jako třeba slovo intelektuál. Když jsem jednou točil v nemocnici, řekl mi v humoru jeden lékař, že pohlavní choroby jsou pro nás umělce vlastně chorobami z povolání. Opáčil jsem, že oni zase bývali dřív doktoři lidumilové a teď jsou lihumilové. Vždycky mě poléval studený pot, když někdo chtěl, abych natočil umělecký dokument. Obdobně bych objednávku uměleckého díla asi cítil, kdybych byl režisérem hraného filmu, hudebním skladatelem, malířem či sochařem. Umění podle mě, tedy asi umění s velkým U, nevzniká na objednávku, není závislé na chtění autora či na oboru, ve kterém se tvoří. Vznik uměleckého díla je něco podobného zázraku, předpokládá velkou autorovu touhu i ochotu trpět. A musí se otevřít nebesa, která sešlou ještě spoustu dalších náhodných okolností k vytvoření atmosféry, ve které se umělecké dílo zrodí. Výjimkou jsou géniové typu Mozarta, kteří ať stvoří cokoliv, kdekoliv a kdykoliv, uměním to je. Uměleckým je pro mě třeba i milostný dopis, který byl motivován mohutnou hloubkou citu. A nemusí to být dopis psaný rukou literáta. Uměním může být krásný výtvor truhláře. Znám pekaře, jehož rohlíky ho kandidují na titul umělec. Uměním pro mě nebývá objekt na výstavě výtvarného umění, kde na kameni leží polínko. Naopak takřka uměním pro mě bylo krásně nařezané, naštípané a srovnané dřevo u slovenských chalup. Připouštím, že stane-li se zmíněný zázrak, může být uměním hraný film, ba i film dokumentární. Samozřejmě i symfonie, báseň, divadelní drama, obraz či socha. Vladimír Dvořák byl podle paní Bohdalové kuchař umělec. Jeho díla prý vytvářela nebe v hubě. Při setkání s uměleckým dílem bychom měli pociťovat nebe v duši a posléze v celé bytosti. Rozdílnost lidí a jejich vkusu ovšem způsobuje, že někdo mívá v duši nebe, a druhý z téhož díla tamtéž peklo. Protože svět je nejen nespravedlivý, ale i zatraceně složitý.