co napadá

-
Bylo to včera večer? Ano - bylo to jako vždy: obrazovka televize mi ozařuje užaslý obličej... vždyť co to vidím? Starobním důchodcům nevyplatili penze - z čeho máme,chraplavě se ptají ti senioři, po celý ten čas, než nám to přinesou, z čeho máme žít? Dumám - ne bez obtíží... a tu jsem pochopil! Vždyť je to tak prosté! Musela to být chyba v informačním systému: zvláštní shodou okolností neobdrželi důchod jen ti, kdož jsou bezdětní! Protože kdyby ti nešťastníci měli potomky,tak by ti jejich bojaři, ty jejich zdárné ratolesti, prosperující podnikatelští lvi, by přece ihned, ale ihned přispěchali vypomoci svým váženým rodičům. Jdu do ulic. Jen se strachuji, že mě převálcují dusající zástupy mladých, co v sobotu ráno klušou uklidit byty a naplnit ledničky a kapsáře svých starých rodičů - ó vděčnosti! Ráno. Nikde nikdo. Ha! Zatímco planě filozofuji, na nároží parta chlapů nastříkala sněhobíle novou zebru na přechodu pro chodce - a opravdu: jedna stará dáma trpělivě stojí na okraji chodníku. V třaslavé ruce má nějakou bandasku a taky je jí zima - zoufale ráda by na druhou stranu. Ale do vozovky vstoupit nelze: synové a dcery jiných, šťastnějších důchodců se řítí ve svých automobilových vozech: jistojistě vezou rodičům na přilepšenou: doutníky, krabice bonbonů, květiny,vyprané prádlo, zásoby na zimu... kolona za kolonou. Popadnu starou paní za vyschlé ramínko - a už se jde. Energicky vstupuji na zebru. Nastává řev. Prudkým smykem nás auta objíždějí, troubí, z okýnek, vzdor chladu rázně otevřených, brunátné tváře ryčí! Ty idiote! Co si myslíš, vole?! Stařenka se rozpláče. Do vzteklých tváří vzkřiknu: Vzpamatuj se! Chce přejít, víš? Mohla by to být tvoje matka. »Vole« spolknu. V nastalém tichu přejdeme. Vzpamatujte se! Ten osamělý starý člověk na přechodu, v ulicích vymetených mrazivým větrem, kdekoli mezi námi, by mohla být vaše maminka - a tak, až zase, milé dítky,pojedete v idiotském tempu toho hovadského hesla Nevaž se - odvaž se, zkuste si představit, že tam, na tom okraji chodníku, v dojemných botách staroby, budete jednou i vy... Vždyť budete-li mít štěstí a žít dlouho, budete v nich chodit, jednoho dne...