Co napadá

Seděli jsme onehdy při kávě s cestovatelkou a spisovatelkou Milenou Holcovou a já, podle svého zvyku, bědoval nad nepolepšitelností lidí a neutěšeným stavem světa. Je sezona, kam jet, kde je svět lepší? A ona, žena světa znalá, povídá, že ne všude je to zlé, například na Islandu jsou na sebe lidi hodní, domy se nezamykají, šatlavy zejí prázdnotou. Přemýšlel jsem, kde jsem já něco podobného zažil. U nás na severovýchodě Čech to za mého dětství bylo obdobné, náš rodák Kozelka na Havaji taky nikdy nezamykal, lidé v Ohňové zemi kriminalitu skoro neznali. Tam všude bylo málo lidí, všichni se znali a vzájemná kontrola budovala zlému hráz. Anonymita v davu zbavuje zábran a člověk snáze podléhá pokušení ukázat rub svého já. Malé země působí sympaticky a víc demokraticky než silní velikáni. Pokud by v Monaku, Lucembursku, Norsku nebo na Slovensku zvítězil diktátor, tak se nám zrovna nemusí podlamovat kolena strachy. Bůh nás však ochraňuj, stane-li se to v Rusku, Německu nebo ve Francii. Když v tomto století vítězilo zlo, říkávala babička, že lidi jsou plémě ďáblovo a táta dodával, že je to pěkná pakáž. Myslel lidi, ne Němce a Rusy. Za určitých podmínek jsme totiž všichni stejní - hranice dobra a zla prochází každým z nás. Toto století začínalo strašlivým utrpením Arménů, které Turci vyháněli a zabíjeli jako dnes, kdy století končí, vyháněli a zabíjeli Srbové Albánce. A mezitím úřadoval Hitler se soudruhem Stalinem. Apokalyptické strádání milionů Kambodžanů, Severokorejců, Kurdů a mnoha národů Afriky si sotva dovedeme představit. V Kosovu jsem fandil Albáncům proti ďáblem posedlým Srbům. Nedomnívám se ale, že kdyby se role vyměnily, byli by Albánci lepší. Chodívám tady na venkově k opuštěnému kostelíku. Bývala tam vesnice a vyplenili ji dnes kultivovaní a noblesní Švédové. Představuju si, jak by Indiáni v roli věrozvěstů vtloukali svou víru Španělům do hlavy tomahavkem. Konečně i naši chlapci posthusitští a poválečně pohraniční odváděli slušnou práci. Prognóz se zřeknu a vrátím se raději k cestování. Kdysi jsme pracovali s Radúzem Činčerou, dnes již bohužel nebožtíkem, v kanadském Vancouveru. Zdálo se mi, že je to nejkrásnější místo na světě. Třicet dva národností spolu svorně vychází, všichni jsou Kanaďané, mluví špatně anglicky a nikomu to nevadí. V létě mohou plavat v moři i lyžovat na horách. A tak jsme ještě dlouho po návratu na sebe s Radúzem pubertálně pokřikovali: »Najdeme si ňákou kuvru a pojedem do Vankuvru!« Já dnes postpubertálně nahoru Radúzovi vzkazuju: Budu-li mít letos klíku, pojedu do Reykjavíku.