V práci se zabýváte muzikou, hudba prolíná vaší literární tvorbou a se ženou Annou, lékařkou léčebny dlouhodobě nemocných, tvoříte kvalitní textařskou dvojici...
Ha, ha, ha! Ten smích určitě neškrtejte! Na cédéčku OOZ je napsáno Jan Šabach, Petr Šabach, Petr Šabach ml. a MUDr. Anna Šabachová. Jednou jsme seděli s Honzou, pili víno a zkoušeli poprvé v životě napsat text. Mě napadl takový drsný chlapský refrén: Fernet chutná jako kolomaz. A kdo pil fernet, dá mi za pravdu, že to tak trochu je. Andula chodila kolem, utírala prach, starostlivě nás pozorovala. Pak řekla: "Nešel by ten fernet změnit třeba na kafe? Kafe chutná jako kolomaz?" A my ji poslechli. To je autorský podíl MUDr. Anny Šabachové a její jediný zásah do textu mužské části Šabachovic rodiny.
K textování pro kapelu OOZ jste se dostal proto, že tam hrají vaši synové. Co říkáte coby zkušený otec dnešní mladé generaci? Neděsí vás, jak sedí u počítačů, surfují po internetu a jsou tak jiní než my?
Vůbec ne. Péťa přijde ze školy, zapne počítač, na klín si vezme kytaru, něco dělá na počítači a do toho si brnká. My jsme televizní kultura. Fotři nadávaj na počítače, aniž by si uvědomili, že jsou tisíckrát víc tvůrčí než televize.
Je v okolním světě něco, o čem se vám chce říct s despektem - To za mejch mladejch let nebejvalo?
Rasismus! To je jediná věc, která mě v naší společnosti doopravdy sere! Nebývala tu jen proto, že to tu bolševik držel u huby. Nikdy jsem netušil, jak je to tady prolezlé takovou šílenou, prapodivnou nenávistí. Dochází mi to teprve teď.
Já byl jednou tak naštvaný, že jsem si půjčil jarmulku, přišpendlil si ji a dvě hodiny v ní jezdil s nenávistným pohledem metrem. Těšil jsem se, že narazím na nějakého vyholeného blba a zabiju ho. To je rasismus naruby, ale já už z toho byl tak nešťastný, že jsem se chtěl s někým konfrontovat. I když to vypadá, že v životě je vždycky blbec silnější. A ještě mají většinou sto dvacet kilo.
"...tys byl velkej, já měl kuráž a jakej byl Goliáš?" I klasikové přece vědí, že ne vždy silný blb uspěje.
Taky jsem tak uvažoval a myslel si, že bolševici nutně vymřou. Nedošlo mi, že se narodí jiní. Budou se možná jinak jmenovat, ale budou to oni.
A s blbostí je to stejné. Blbci prostě nevymřou. Obávám se, že jich naopak přibývá. A nezužoval bych to na Čechy. Lidi zkrátka nejsou nic moc. Někdy vás příjemně překvapí, ale většinou ne. Celý fór je asi v tom, být na horší lidské projevy připravený a nenechat se rozházet.
Jak jste se vy sám zbavil netolerance? Vyrůstal jste přece v lampasácké rodině?
Dost často jsem pohrdlivě omílal: fotr lampasák, lampasácká rodina. Pak jsem se nad tím zamyslel. Navlékněte v atmosféře konce čtyřicátých let někoho do uniformy, představte si, že ji neoblékl dobrovolně, a můžete i pochopit, jak ho to semlelo. Čím větší odstup mám, tím to vidím méně černobíle.
Já to otci všechno vyčetl, nenechal na něm nit suchou a bylo by to v pořádku, ale já to udělal až po jeho smrti! Za života jsem si to nikdy nedovolil! Do té doby jsem před jeho uniformou podvědomě stál tak nějak v pozoru. I vizáží byl tak přísný, že jsem si na něj netroufl.
Tak jste ho lustroval až po smrti?
Dnes jsem shodou okolností četl rozhovor s režisérem Jakubiskem, kde říkal, že když šel z pohřbu svého otce, tak si svým způsobem oddechl. Já tomu chlapovi děkuju, že vyslovil to, co se já bál říct! Přesně tenhle vztah jsem měl k otci i já. Otec byl největší kritik mého jednání. Ale jakéhokoli! To si ani neumíte představit. Já třeba doběhl pátý z pěti tisíc dětí v Běhu Rudého práva. Slušné, ne? A otec? - Zvaž to běhání. Je to nutný? Máš na to? Dodnes nevím, jestli to myslel dobře, nebo blbě. Je ale fakt, že mě tím vybičoval. Říkal jsem si - Kdyby nic jiného, tak tobě ukážu!
Ke konci to bylo složitější. Otec byl nemocný a bušit do člověka, který už není moje váhová kategorie? To by člověk musel být úplný hovado! Ale ten zápas mezi námi pořád byl, jen jakoby přerušený. Já bych ty lampasácké věci nechal stranou. Jsou lidé, kteří nikdy žádnou uniformu na sobě neměli, a uvnitř jsou přitom mnohem větší lampasáci, než byl on.
Ale přece - neštve vás trochu tendence ze všeho vykličkovat, udělat škrt a šlus! Pojďte se domluvit, že se nic nestalo a jedem nanovo?
Já zjistil, že někteří mí kamarádi byli agenti. A víte, co jsem udělal? Já jim odpustil a dál mě to přestalo zajímat. Nikdo z nich tam nebyl proto, aby udával. Chtěli výhody. Dostat se pracovně za hranice a tak. Byla spousta lidí, kteří nic nepodepsali, a přitom udávali, až to svištělo.
Takže mohl existovat slušný estébák?
Já jsem přesvědčený, že teoreticky ano. U vědců bylo třeba běžné, že si na pracovišti našli někoho, kdo se jmenoval třeba Olda, nebo Jindříšek, a řekli: Hele, Oldříšku, formálně tam vlezeš, budeš náš šéf, a my si tu budeme dělat výzkum. Ten nejblbější byl rád, že kamarádí s těmi, co mají vysoká čela, chodil na schůze, všechno za ně vyžíral. A jak se to zlomilo, letěl jako první úplně zmatenej Olda. Ostatní si dali na klopu placky OF a šli do ulic. Bylo to morální? Jsou prostě lidi, kteří na seznamech byli, a já o nich až na to, že to byli fízlové, nemůžu říct nic špatného. Hrozný, co?
Ve vašich knížkách cítím pod povrchem jakýsi stesk po klidnějších časech, po srozumitelném řádu věcí...
Asi to tam bude. Na co tak můžu vzpomínat nejraději? Zřejmě na to, co už nikdy nebude. To je dětství. Blbé je, že moje dětství bylo zasazené do tak hnusné, šedé doby. Dvouletka, pětiletka, komunismus. Pak to vypadá, jako když se mi stýská po těch dvouletkách.
Je ale fakt, že jsem tenkrát byl osvobozený od hodně věcí, třeba od sexu. To sice zas pomalu přichází, ale tenkrát v tom bylo zároveň obrovské očekávání. Jako když někde ležíte, před vámi je hromada hlíny, a vy si představujete, co je za ní. Když se postavíte, vidíte, že je tam jen nějaká roura, pár trubek a na obzoru komín. Ale co všechno vám proběhne před očima, než vstanete! Tu hromadu hlíny, tu postrádám!
Jste váženým expertem na pražský život hospodský. Pozorujete tady nějaké proměny?
Hospodský život a všechno, co ním souvisí, je pro Čechy (a pro mě) věc věčná. Hospody miluju a vidím je jako obrovský obývák u mě doma. Hospoda je perfektní záležitost, ale pozor! Člověk tam má jít, až když má práci hotovou!
Hospoda je o sdělování a sdílení. Je to místo, kam přijdete, a najednou se svými problémy nejste sám, ty problémy má i někdo vedle vás. A protože se tam pije alkohol, tak se všichni krásně uvolní. Nemůžete přece každý den přemlouvat ženu, aby si s vámi doma dala pět piv a byla kamarád. Od toho je hospoda!
Nesunou se nám hospody pomalu k podobě anglických klubů?
Anglický klub mě sice přitahuje, protože jsem snob, ale hospoda, to je něco úplně jiného! Klub, to je výlučnost, chlad skoro impotentní a hlavně - v anglickém klubu je každý sám. Tam se čtou noviny a kouří doutníky. Nevím, proč chodit někam jen proto, abych tam byl sám.
Muzikálový film Šakalí léta měl slušný divácký ohlas, teď je na spadnutí premiéra dalšího filmu Pelíšky. O čem bude?
Pelíšky se skládají z půlky knížky Hovno hoří, kousek dodal možná Honza Hřebejk, ale z větší části je to dítě Petra Jarchovského. Ptal se, jestli může volně zacházet s mým textem. Souhlasil jsem, a tak občas vyzobl větu, občas něco přidal, až jsou z toho puzzle, kde nevíme, co je čí. Je to ale úplně fuk, protože nám jde o to, jestli se lidi budou smát, jestli je to bude bavit. Petr Jarchovský říká, že si vzájemně nerušíme kruhy, a mně se zdá, že se nám ty kruhy docela dobře doplňují.
Vy ale píšete o době, kterou ostatní autoři scénáře neznali.
Já vlastně pořád píšu to samé. V Šakalích létech je Bejby hrdina, který dělá věci, na něž jsem si netroufl, v Hovno hoří je to samé Kovboj a v Babičkách zase Rus Gubajev. Vždycky frajer, tak o deset centimetrů vyšší než já, který říká věci, co bych si já nikdy říct nedovolil.
Doba je zástupná. Ta, o níž píšu, je dramatičtější než doba júheláckých nedělí, ve který vyrůstali mí spoluautoři. V dramatických situacích jsou kontury jasnější a charaktery prokreslenější.
Šedesátá léta byla dramatická a nosná. Budou pro lidi, kteří jsou teď třeba ještě v kočárku, stejně dramatická a nosná léta devadesátá?
Vypadá to tak, člověče! Devadesátá léta začínají připomínat léta šedesátá. Mezi mladé se vrátilo blues! Jako by našli kačera, se kterým jsme si kdysi hráli, oprášili ho a vzali s sebou na mejdan.
My měli prostě obrovskou kliku, že nás formovala šedesátá léta, a budeme z toho žít do smrti. A děti, co vyrůstaly v největším průšvihu let osmdesátých, to teď nadšeně objevují. Šedesátá léta, to byl zázrak!
Myslíte, že generace po nás konečně zatočí se vším, co nás štve?
Všechno tomu nasvědčuje. Já už si mnu ruce a vidím revoluci na obzoru. A je to zatraceně potřeba! Tyhle svině kapitalistický taky nejsou k žití. O Vánocích jsem chodil kolem nápisu Go, Ježíšku, go! Vždycky jsem se v duchu pokřižoval a říkal - Ježíšku, já to neřek! Tohle si jednou všichni odneseme, za všechny tyhle kecy zaplatíme. Generace, které jsou jako můj mladší syn, jsou bezvadné. Už aby nás převálcovaly.
Ale zároveň doufám, že kromě takových věcí, jako jsou ekologické bitvy, jim nic jiného k válčení nezbude - a to je přece báječná věc! Bojovat proti karbenátkům! Stát proti chlapovi, co v ruce drží samopal, to je na hovno. Ale bojovat tak, že se občas vytlučou výlohy u McDonalda - to se mi fakt líbí. To je dobrá válka.
Nepřejdete nakonec od knížek k filmovým scénářům?
Rozhodně ne. Už jsem si koupil sešit a mám název další knížky. Bude se asi jmenovat Opilé banány. Mám totiž kamaráda, který byl snad šestkrát v protialkoholní léčebně. Jednou se zas vracel z léčení, stavil se v cukrárně a paní před ním si objednávala opilé banány. Když přišel na řadu, chtěl to, co ona. Z cukrárny ho odvezli rovnou na záchytku.
Alternativní název knihy je Žijí ve vesmíru ryby? I ten má základ v lidech mně blízkých. To jsme jednou šli se ženou pytlačit a přišel na nás porybný. Dumal jsem, jak by to dopadlo, kdyby řekl: "Zaplatíte pokutu jak barák, nebo vašeho muže zpráskám a poletí do vody!" Vsadím se, že by Andula řekla: "Radši ho trochu zpráskejte, každá koruna dobrá." A já bych pak koukal z vody a ptal se: "Žijí ve vesmíru ryby?"
 "...bojovat jen proti karbenátkům je přece báječná věc!" |
